Folk rock včera, dnes a zítra - Letem kytarovým světem

Oblast, kterou jsme tak trochu při našich exkurzích do historie rocku obcházeli a která si to tedy rozhodně nezaslouží, to je fúze, pro kterou se již vžil zevšeobecňující název folk rock.

Dobře. A že to rozhodně není stylově úzký žánr, je nasnadě - vždyť už jenom z historického hlediska se pod jeho křídly prezentovali takoví velikáni jako... Ale ne, to si necháme na další řádky. Ale chci ještě poznamenat, že nejde ani o nějaký překonaný fenomén, protože právě tento styl přežil mnohá úskalí vývoje rockové hudby, a protože si vzal to nejlepší z rocku a folku, obecně etnické stránky hudby, dokázal obhájit svou pozici a stal se v mnoha ohledech inspirací pro řadu stylově zcela odlišných skupin. Nemluvě o přijetí nejrůznějších nástrojů do výraziva kapely. Ale to už jsme daleko...

Obecné vymezení pojmu

I když se to nezdá, jde z hlediska vymezení stylu o velice náročnou záležitost, kdy v určitých obdobích vývoje hudby od 50. let bychom mohli k tomuto žánru přiřadit dlouhou řadu umělců a sestav, byť v některých případech často jen okrajově. Takže je nutné, abychom si určili aspoň nějaké mantinely. V každém případě se nebude jednat o „básníky v prachu cest“ neboli o samostatné umělce, kteří v čele s Bobem Dylanem a Joan Baez razili pod dobovým označením zpěváci protest songu cestu i našemu dnešnímu stylu. Zvláště Bob Dylan elektrifikací svých vystoupení přispěl k definování žánru (ale to až dál). Nebudeme se zabývat ani vlivem skiffle music Lonnieho Donegana. Nemůžeme sahat ani do takové historie, kam patří Pete Seeger, Almanac Singers, Woody Guthrie a další. Soustředíme se totiž již na výsledky sloučení folkové a rockové hudby.

Elementární pojmosloví

Co je to folk? Jednoduše lidová hudba. Její vliv na hudbu rockovou se projevuje v mnoha oblastech, od vlastního repertoáru a jeho zpracování ve skladbě a instrumentaci po přínos dalších, chcete-li nerockových, nástrojů do rockového výraziva. Etnicita tohoto vlivu je poměrně široká. Každý národ má svou lidovou hudbu - otázkou ale je, zda se každá lidová hudba hodí ke zpracování do rockového hávu. Někdy to není možné už jen pro limitující orchestraci, ale je pravda, že zejména dnes, kdy folk rock zažívá už delší dobu výraznou renesanci, se nekladou meze v podstatě žádnému spojení. Příčnou flétnu zde už nebudu jmenovat, ale patří sem vše od nejrůznějších píšťal přes ruční a velké harfy, akordeony, dulcimery, harmonia po středověké nástroje. Ano, na to také nesmíme zapomenout, protože folk rock má v mnohém velmi nezřetelnou hranici s dalšími styly, mezi něž jsou počítány např. pagan rock, medieval rock a další.

No a co je to rock? No to snad ne, přátelé...

Časové hledisko

O naplno propuknuvší horečce, pro kterou se vžilo označení folk rock, můžeme mluvit od poloviny šedesátých let, kdy se o to zasloužila dvě velká jména: Na jedné straně Bob Dylan, který si vzal pod vlivem The Beatles a dalších britských kapel do ruky elektrickou kytaru a přišel na pódium Newport Folk Festivalu jako člen kapely (to se stalo 25. července 1965) a na straně druhé The Byrds, jež natočili cover verzi Dylanovy skladby Mr. Tambourine Man ve svém podání a vydali ji na svém debutovém albu. Kdy? Také roku 1965, a to 21. června. V případě prvním to fanoušci předtím akustického Dylana nemohli jen tak skousnout a jeho vystoupení nebylo přijato přívětivě, v případě druhém šlo o jednoznačný úspěch. Dokonce nadčasový. A tak se zrodil fenomén folk rocku. Mohli bychom jeho kořeny vystopovat třeba u The Beau Brummels ze San Francisca a jejich singlu Laugh, Laugh, mohli bychom se zaobírat i dalšími interprety, ale přelomovým rokem se stal právě onen rok 1965 a tyto dva počiny.

A žánr jako takový?

Po stylové stránce se tento poměrně hodně široký žánr definuje hodně těžko. Podle námi nastavených kritérií se dostává do popředí písničková forma s jednoduchým nápěvem, který skýtá tu výhodu, že se s ním dá hodně pracovat, a to jak po stránce skladby, tak zejména po stránce harmonické. Skladby tak nemusí být nutně krátké, ale mohou se stát vodítkem i pro delší variace.

Důležitým základem je kategorie skupiny jako takové, a to zcela v intencích doby, takže jde o sestavu, která má často běžné rockové obsazení, kdy důraz je na rockové rytmice, naléhavosti a driveu.

Sólová kytara zde získává další rozměr, kdy se v sólech a vyhrávkách více orientuje na přímou linku tónů s menším než obvyklým podílem některých stylů hry včetně bend-on. Z hlediska kytary se zde také naplno prosazuje dvanáctistrunná elektrická kytara.

Dalším znakem je zapojení i dalších, pro rock ne vždy typických nástrojů. Není to ale zejména v období šedesátých až devadesátých let silné vodítko, protože až na flétnu, nejčastěji příčnou, a mandolínu a housle se zase tak moc lidových nástrojů v tomto žánru, aspoň u těch známějších skupin, neobjevilo. Poslední dvacet let je ale trend zcela jiný, kdy se do sestav dostává poměrně velké množství dalších nástrojů, zejména dechových a strunných.

Jedna ze základních kamenů rocku, bluesová stránka, zde bývá občas opouštěna (není to ale zejména v šedesátých letech pravidlo), posílena ale bývá orientace na klasickou hudbu a na některé historické směry à la hudbu minstrelů či minnesengrů apod.

Hlavní představitelé

Tady bude nejlepší, když si řekneme ta nejznámější jména od počátků do dnešních časů. U těch současných jmen půjde spíše o výběr, protože až čas prověří jejich trvalost.

V letech šedesátých, základním období definování folk rocku, kralovala v tomto segmentu kapela The Byrds. Z její základní sestavy vyšla řada osobností, které se folk rocku věnovaly i nadále. Za všechny můžeme jmenovat Davida Crosbyho, člena CSN & Y (Crosby, Stills, Nash & Young), po Cream druhé superkapely v dějinách rocku. Jejich vliv i z hlediska užití dvanáctistrunné kytary Rogera McGuinna se stal nadčasovým.

Roku 1965 se k tomuto stylu hlásí Country Joe and The Fish, pohybující se od vod folk rocku přes blues až do oblasti tehdy módní psychedelie. V tomto období se dobře uvedli i Lovin’ Spoonful, jejichž alba Daydream a Hums of the Lovin’ Spoonful se dostala do Top 20 ankety Billboard. Z jejich řad vzešla písničkářská osobnost John Sebastian, ktery se dobře uvedl na Woodstocku.

K úrodě tohoto období bezesporu patří i americko-kanadská formace Buffalo Springfield dvou později velkých osobností, Stephena Stillse a zejména Neila Younga (oba poté u CSN & Y). Jejich alba nedrtila hitparády, ale zato koncerty se staly událostí. Velký úspěch také slavila jejich kompilace Retrospective (1969).

Fairport Convention, slavná anglická skupina, která vznikla roku 1966 pod vlivem hudby The Byrds, Dylana a hipíků Jefferson Airplane, přenesla tento styl na evropskou půdu. V podstatě jedna z nejdéle hrajících kapel přinesla hudebnímu světu taková jména jako Dave Pegg, Gerry Conway, Dave Mattacks a Maartin Allcock (vše Jethro Tull) či kytaristu Jerryho Donahuea.

Když už jsme u té anglické scény, tak nelze nejmenovat Barclay James Harvest z Manchesteru, jejichž styl koketoval jak s folkem, tak i s art rockem. Patřili sem i velmi zajímaví Lindisfarne, kteří do svého výrazu více zapojili mandolínu, bendžo, housle, harmoniku a píšťaly, a poté i Steeleye Span se zpěvačkou Maddy Prior, kteří sklízeli úspěchy zejména v sedmdesátých letech a kteří přinesli do zlaté pokladnice rocku ztvárnění takových historických skladeb jako Gaudete a All Around My Hat.

Tak. Jenomže v podstatě pouze The Byrds z námi již jmenovaných odolali zubu času. To jsme se ale nezmínili o dvou kapelách, z nichž jedna doslova změnila jednu z tváří rocku. V každém případě sem patří CSN & Y, jejichž debut (ještě ve trojici CS & N) sklidilo čtyřnásobnou platinu a Dejà Vu (to již byli ve čtyřech) se stalo sedminásobně platinovým (a nejen v USA), kde ani jedna skladba není slabá (nemluvě o mé osobní Woodstock, předělávce od Joni Mitchell). V následných desetiletích se kapela občas dala dohromady (a i úspěšně), ale vzhledem k vlivu další skupiny se přece jen jednalo o krátkodobější záležitost.

Tou druhou kapelou totiž byli, jsou (a ještě snad budou) Jethro Tull. Teď mne mrzí, že mám málo místa, protože o této kapele a jejím vlivu ze všech možných hledisek včetně skladby, harmonie, instrumentace a textu, by se daly psát romány. Takže jen takto: Od roku 1967 přinesla do rockovoé muziky fenomén příčné flétny, osobitého zpěvu a jeden z vrcholů rockové poezie. Počínaje albem Benefit se Ian Anderson (fl, voc, ac-g), Martin Barré (g) a dlouhá řada dalších skvělých muzikantů vydávají na svou originální cestu, lemovanou vysoce výraznými alby (třikrát multiplatinové Aqualung), tematickými celky a rockovými operami (Thick As a Brick), přímočařejšími skladbami (War Child), akustickými trilogiemi (Minstrel in the Gallery, eponymní Songs from the Wood, Stormwatch), rockovějšími nahrávkami (A) či překrásnými zpracováními vánoční atmosféry (Christmas Album) - tím se tato skupina etablovala nejen ve vodách folk rocku, ale i rocku obecně s výraznými převisy do oblasti art rocku.

Na samém přelomu desetiletí se objevily další britské sestavy, jako Pentangle, která spolu se svými kytaristy Bertem Janschem a Johnem Renbournem směřovala do vod až folk jazzu nebo Magna Carta, která svými songy už stála na hraně žánru (viz LP Times of Change) či Quiver kytaristy Tima Renwicka, kteří se poté spojili se Sutherland Brothers. V USA jim sekundovala kapela America, zvláště pak na svých prvních dvou albech.

V sedmdesátých letech pokračuje řada skupin z předcházejícího období, kdy z nových jmen můžeme uvést třeba Runrig, skotskou sestavu, která kombinovala keltskou muziku s folk rockem (v podstatě bychom je mohli zařadit pod celtic rock). Patří sem i The Albion Band z Anglie baskytaristy Ashleyho Hutchingse.

V tomto období se o slovo začíná hlásit odnož folk rocku - medieval rock, hudby, která se svou tvorbou hlásila k renesanční a barokní hudbě. Svůj vliv ale začala mít až později.

Osmdesátky byly ve znamení řady seskupení, z nichž určitým způsobem vyčnívala tvorba sourozeneckých The Corrs, kombinující folk rock s keltskými kořeny či amerických Hootie & the Blowfish, jejichž tvorba sice neničila ucho, ale také ho ničím ani nijak zvlášť nepřekvapila. Nelze ignorovat ani snahy zpěvačky Enya s jejími pseudoetnickými snahami, to už jsme ale na okraji našeho žánru. I když - poslouchá se to dobře, v klidu...

Devadesátky a období do současnosti se ale dostalo pod vliv několika významných sestav, například Blackmore’s Night a dalších, a stylu, pro nějž se vžil zevšeobecňující název folk metal. A tam už se dá leccos najít. Zajímavé je, že tento proces přišel zejména ze severu Evropy a naplno se rozvinul na přelomu milénia. V mnohých rysech se dal dohromady s metalovou hudbou, směřující do těchto vod, jako s celtic metalem, pagan metalem a symphonic metalem (viz rozšíření sestavy Nightwish o Troye Donockleyho, hráče na historické nástroje). Za všechny zde můžeme jmenovat například Eluveitie. Ti jsou sice ze Švýcarska, ale jejich (a nejen jejich) stále stoupající obliba dává tušit, jak se bude tato hudba vyvíjet. Zajímavé je pak srovnání folk rocku a folk metalu už jen z hlediska míry optimismu a pesimismu, pohody a beznaděje, hodnot a ztráty hodnot...

Jenže to už je jiná kapitola.

Michael Sweet, zakladatel, sólový kytarista a zpěvák proslulé křesťanské hardrockové kapely Stryper a v období 2007-2011 i člen reunionovaných pomprockových Boston se může pochlubit i úspěšnou sólovou činností, kdy z celé řady alb můžeme vyzdvihnout třeba I’m Not Your Suicide. Na něm se podílel i bubeník Kenny Aronoff, který na turné Chickenfoot občas zaskakoval za Chada Smithe.

A co se týče Stryper, kapely, která dodnes vystupuje ve stejném složení jako na počátku své existence, tak už málokdo ví, že roku 1983, kdy se skupina formovala, se jejím složením mihli i kytaristé Doug Aldrich (dnes Whitesnake, také Dio, Bad Moon Rising, Revolution Saints...) či C. C. DeVille (z multiplatinových Poison).