Další důležitá věc, kterou musíme v této souvislosti zmínit, je síla našeho strunného potahu, který používáme a na který hrajeme. Velmi často se totiž setkávám v praxi s kytaristy, kteří mají vzhledem ke svému stylu hry nevhodně zvolenou sílu strun.
Pokud můžu přidat něco ze svých zkušeností a zkušeností jiných aktivních kytaristů (i známých jmen - např. Petr Janda -, viz nedávné články v Muzikusu), zpravidla s postupujícím věkem přichází období větší síly a tvrdosti (teď mluvím tedy o strunách a třeba taky trsátku :-)). Já jsem např. v dobách svých začátků (když tedy pominu předrevoluční struny Olympic, což byly podle mě takové jakési „osmičko-devítky“ bez udané síly, které jsem kombinoval s basovými z tvrdší sady Delicia) používal i osmičky (.008-.038), pak devítky (.009-.042), hybridy (.009-.046, podotýkám, že někdy v tomto období přišlo v „mých“ kapelách celkové podladění o půltón, které trvá dodnes), desítky (.010-.046) a dnes mám na dvou kytarách dokonce i jedenáctky (.011-.048).
Co se týče trsátka, tak jsem kdysi začínal (po perleťovém období „Jolana“:-)) na Dunlop 0,73 mm, dnes používám Brain 1,3 mm. A opravdu, co tak sleduji ostatní (kvalitní) aktivní hráče, tak je u nich postup velmi podobný, se stářím se prostě přitvrzuje. :-)
Hrubší potah má samozřejmě spoustu výhod, nástroje mají silnější - pevnější tón, líp ladí, mají delší sustain, můžete do nich prostě víc praštit, aniž by se vám ozvalo ono klasické zhoupnutí v ladění, které pak po úderu shora „sjede“ na správnou hodnotu. Jako jistá (a zřejmě asi jediná) nevýhoda se může jevit potřeba vynaložit větší sílu při tahání (bending), ale jelikož nám časem většinou „sílí“ :-) i tělo, paže a ruce, nebývá to až takový problém. Pak je to třeba zohlednit a potah přizpůsobit našemu stylu hry, pokud např. hrajeme v kapele „jen beglajt“ (ovšem chraň bůh jej podceňovat, to vůbec ne!) a sem tam třeba nějaké to „minisólko“, můžeme v síle opravdu přitvrdit.
Pokud hrajeme sóla a často taháme, musíme zvolit takový kompromis, abychom si při častější a energičtější hře nepřivodili nějaké zdravotní potíže (šlachy v předloktí, bříška prstů, lůžka nehtů apod.). Dnes je na trhu spousta hybridních sad s měkčími „dráty“ a tvrdšími basy, výběr je opravdu široký. Ze zkušeností svých a jiných hráčů bych tedy při normálním ladění nedoporučoval používat nic měkčího než desítky (.010-.046), maximálně hybridní devítky (.009-.046). Opravdu se poptejte znalých hráčů ve svém okolí, uvidíte, že vám podobný „přitvrzovací“ vývoj většina z nich potvrdí.
Protože skutečně nejčastější chybou, kterou v reálu vidím, je, že hráči - „mačkači“ používají vzhledem ke své hře příliš měkké struny, které promačkávají nebo i vychylují ze své středové polohy (viz minulý díl). Výsledkem je pak samozřejmě zejména celkové neladění nástroje. Je totiž spousta i víceméně dlouhodobě aktivních hráčů, kteří své hráčské neřesti odhalí relativně pozdě, třeba až ve svém zralejším věku, např. v nahrávacím studiu, přičemž do té doby to na live akcích nikdo včetně nich až tak neřešil. Proto je určitě lepší tyhle věci odhalit ještě dřív, než k nějakému nahrávání vůbec dojde. Příště něco o příbuzném tématu: výšce dohmatu, síle mačkání apod.
