10/2001

Editorial

  • Je docela možné, že u vás doznívají ještě zážitky z veletrhu Muzika 2001, ale jak vám již život mnohokrát určitě naznačil, nelze stát a zbytečně dlouho se chlácholit dosaženým a získaným, neboť přehnané polehávání ve světlech slávy a dokonalosti našeho snažení a získaného poznání přináší jen subjektivní pocit, jak jsme na tom dobře, i když skutečná situace je dost často úplně jiná. Zpočátku jsou odchylky od reality neznatelné a projevují se pouze jemnými signály, které vypadají jako pocit něčeho vyjímečného v nás. Klidně si s tím hřejivým pocitem pohrávejte, ovšem nečekejte, že to s sebou následně přinese něco smysluplného.

    Je mi jasné, že se teď pouštím na tenký led, může to být směšné i naivní, ale pokud si o věcech nebudeme povídat, tak nás těžko něco přínosného napadne. Také to berte tak, že vám sděluji čistě můj postoj, který nemusí být všeobecně platný a správný.

    Zvláštně propletené cesty životem nás dříve nebo později zavedou do naší "hudební tělocvičny", kde v rohu proti dveřím stojí bradla, na kterých poněkud neohrabaným způsobem zkouší krkolomné a trošku směšné kolenotoče parta zoufalců. Je tam i trampolína, na ní lidé v naprosto nevhodných oblečcích skáčou nekoordinovaným stylem nahoru a dolů. Čas od času padají na sebe. A připadá jim to jako velká legrace. Nic proti legraci.

    Jeden dobrovolník spustil kruhy a dva další, z vlastní iniciativy, což nechápu, se snaží nacpat hlavu do těch dřevěných toroidů, i když je naprosto jasné, že se jim tam ta hlava ale vážně nevejde. Dál se mi snad ani nechce jít, je tam ještě spousta dalších "atrakcí".

    Na žíněnce polehává další sportovec, na jehož adresu jsou směřovány posměšné poznámky: "Lenochu, trapáku!!!" Prohlíží si jednotlivá nářadí a přemýšlí, k čemu jsou asi dobrá.

    Ono to bude zřejmě podobné asi i v té naší hudební branži, a je jedno, jestli chcete být kytarista, bubeník, zvukař nebo majitel nahrávacího studia.

    Podle mě stojí za to nejprve si okouknout, co všechno je v danou dobu k dispozici, co má opravdovou cenu, a co je jen laciná atrakce.

    A tak i to prvotní polehávání na žíněnce má něco do sebe a zdá se mi velmi rozumné. Netřeba si nalhávat, že to zdánlivé lenošení nebude věčné, a že všechno, co budeme potřebovat k našemu hudebnímu kroku vpřed přijde samo a bez našeho přispění. Přirovnal bych to ke šplhu po tyči. Chce to odhodlání, sílu, výdrž a dobrý příraz.

    Dělat dobře muziku tak, jak to opravdová hudba vyžaduje, není jen bezduché plácání pádlem do hladiny. Musíte se o každý centimetr na té tyči tvrdě poprat a třeba si i párkrát narazit kostrč, než vypulírujete styl.

    Nezbytné dodržování všech nutných přísných pravidel ve šplhu vyžaduje velkou vnitřní disciplínu a dost často i značnou tréninkovou prudu, protože každý chybný postoj je jako desetikilové závaží na noze. Když je jich přespříliš, ani se neodlepíte od země. Je-li jich jen pár, určitě se to špatně šplhá. Mezi zbytečnou přítěž určitě patří i chůze s nosánkem nahoru. Je to tam a v hudbě se to pozná. Další možná závaží si jistě domyslíte sami.

    Zatím to vypadá jen jako permanentní dřina a radost žádná, ale trpělivost přináší růže, a když se vám to povede, určitě přijde okamžik, kdy se z našeho okoukaného a více či méně osahaného trojrozměrného prostoru dostanete do světa o další rozměr bohatší. A nebo je těch dimenzí víc? Kdo ví. Je na nás, abychom je objevili, jsou tady pro nás.

    Jsem toho názoru, že na pomyslném konci vůbec nemusí být obdiv u fanynek, hromada peněz a uznání u hudebních kolegů. Třeba nezískáte nic z toho předchozího. Jediné, co získat můžete, je jen malá lidská radost z hudby. Nic míň a nic víc.

    Pokud jste naprosto jiného mínění, musím přiznat, že na to máte přinejmenším právo.

    Hudba je totiž ve svém důsledku prožitek ryze individuální a v mnohém nepřenositelný na kohokoliv jiného. A tak ať to, co lze hudbou předat, stojí za to a dá se to poslouchat. My posluchači čekáme.

    Elektronické vydání
Default User Picture
Luděk Khebl, 20. 11. 2001

Články v tomto čísle