Dnešní reportáž bude originální hned v několika ohledech. Nejen proto, že je to jedna z posledních reportáží z cyklu o nahrávacích studiích, ale i proto, že tentokrát budeme mluvit spíš o lidech kolem studií, než o technice.
Schůzku s panem Fleissigem, majitelem a duší studia, jsme si domluvili na první zářijový den. "Ahoj, já jsem Kakaxa", řekl mi na uvítanou pan Fleissig, vymetaje přitom pavouky, kteří se usídlili na železné mříži, jíž se vstupuje do studia. "To je dobrý", směje se, "to bude krásná antireklama, jako že k nám vůbec nikdo nechodí. Já byl teď tři dny v jiném studiu a to pavoukům, zdá se, stačí. Navíc já si rozhodně nechci dělat reklamu výkřiky, jak jsme nejlepší a kdo k nám všechno chodí, my teď spíš pomalu zvedáme ceny a snažíme se ty kapely trošku odradit. Ono se to dlouhodobě nedá vydržet, mít volno dva dny v měsíci, takže těm, co chtějí točit do dvou, do rána říkám, že nechci přijít o oči, o uši... a o manželku. Dáš si něco k pití?"
Dal jsem si colu (čaj tentokrát neměli) a začal se rozhlížet po prostorách studia.
Live & Loud (dříve Demos) se nachází ve sklepních prostorách jedné z budov studentských kolejí v Podolí, kousek od televizního komplexu Kavčí hory. Za železnou mříží s pavoukem je nudlovitá předsíňka polepená vtipnými nápisy a plakáty, vybavená nezbytnou lednicí. Za dveřmi s nápisem "Cévní ordinace - primář MUDr. Kubíček" jsem našel útulnou režii, a za dalšími, tentokrát nepopsanými dveřmi i nahrávací místnost, tedy studio. V interview budou už jen kusé zmínky o vybavení a akustice, takže bych vám rád obojí trochu přiblížil.
Live & Loud je typické studio střední kategorie, založené na systému ProTools. Režii vévodí úžasný design počítače Apple s obrovským monitorem a německý mix Behringer, v podstatě okopírovaný Mackie. Po efektovém vybavení jsem nijak nepátral, každopádně na první pohled k poznání byl externí 24bitový převodník Digi 001 firmy Digidesign. Ten dává systému ProTools možnost využít až osmnáct vstupů zároveň, což na naprostou většinu produkcí stačí. Pro monitoring zde slouží jednak pár velkých monitorů Alesis (na moje ucho až moc jemné a nekonkrétní na basech) a jednak obligátní Yamahy NS 10 (ty naopak mají zas tak tvrdé středy, že je to až protivné - takže se to vlastně dobře doplňuje). Tolik k vybavení režie (o zvukových modulech není třeba se zmiňovat, víc jsem neviděl). A ještě krátce ke studiu.
Místnost studia je velká asi tak pro bubeníka a tři až čtyři lidi s aparátem, středně vytlumená. V rohu stál stojan se starou dobrou vařečkou (pro neznalé: starší typ kondenzátorového mikrofonu Neumann M7) a uprostřed místnosti standardně osazená bicí souprava (D112, SM57, C1000, C414).
S příchodem druhého zvukaře Dana Devečky začíná naše povídání.
Kakaxo, ty tady působíš jenom jako majitel a nebo i jako zvukař?
Kakaxa: Zatím i jako zvukař, ale mým snem je, aby tady Dan točil a míchal a já tu byl už jenom jako producent, tj. ten člověk, co říká: takhle ano, takhle ne, tohle je dobrý a tohle se mi nějak nezdá. Vůbec, když se člověk zamyslí nad tím, proč nahrávky venku znějí jinak než v tuzemsku a proč to tady tak nehraje, pak zajímavou postavou je právě producent. Vybavení studií je tady většinou stejné jako venku, lidi umějí hrát taky. Dobře, řekněme, že do toho možná tolik nejdou, že Češi jsou tak trochu zakřiknutý, ale i tak rozdíl ve zvuku i našich nejlepších studií a nějaký americký nahrávky je propastnej. A podle mě tady obrovskou roli hraje právě producent. V zahraničí to bývá člověk s obrovskými zkušenostmi z různých studií a s různými projekty. On vlastně působí jako taková včelka na pestíku, jde si za svým medem, ale aniž by nějak chtěl, roznáší a opyluje. Tady jako producenti většinou působí zvukaři studia, kde se točí, a to je samozřejmě špatně. Totiž když už člověk u té míchačky sedí, tak nemá ten správný odstup a nadhled, protože ví, že když něco přidal, tak už to tam přece musí bejt. Ale člověk, kterej neví, že je to přidaný a o kolik je to přidaný, by řekl, že to sakra pořád není ono. Zvukař, který má na starosti technickou stránku nahrávky, pak často zapomíná na muziku samotnou, a to není dobře. Proto je zapotřebí mít někoho, kdo bude mít nadhled, a to by měl dělat právě producent.
V čem tedy podle tebe spočívá práce producenta?
Producent, to by měl bejt takovej studiovej pánbůh. Asi by to měl být člověk, který rozumí jak umění, tak trochu i možnostem studiové techniky. Je potřeba nějak se zvukařem komunikovat, znát základní věci, aby šlo přinést nějaký nový postupy. Některý producenti na západě jsou na tom až tak, že si nosí i svoje efekty, mikrofony, prostě svoje "nádobíčko", a s tím pracujou. Když si vezmeš nahrávky, který produkoval Jeff Lynne, tak zjistíš, že jeho zvuk je natolik specifickej, že ho prostě poznáš. On s tim něco dělá, něčím to prohání, nikdo neví, čím, někde to nějak ořeže, naflangeruje, a to je prostě jeho rukopis. Takže producent by měl být lehce v povzdálí a hlídat celkový dojem a zvuk nahrávky. Pro tohle nejsou vhodní ani muzikanti, protože už ty skladby příliš znají. Znají texty, takže jim nepřijde, že jim není rozumět, mají naposlouchanou formu, takže se jim nezdají některá místa zbytečně dlouhá, a to jsou věci, které producent, jako člověk s nadhledem a zkušeností slyší nebo cítí.
Další věc, do které by producent měl mluvit, je aranžmá. Určitě mi potvrdíš, že dobře zaranžovaná muzika se prakticky míchá sama. Naproti tomu, když mi tam nacpou spoustu nesmyslnejch nástrojů, tak se s tím nedá dělat nic. Zvukař ve studiu pak musí vysvětlovat, že méně je někdy více, a že všechno se do nahrávky prostě nevejde, protože pak nic nevyzní.
Často jsem viděl, že v zahraničí producent nahrávky bývá zároveň i aranžérem. Nemyslíš, že tím ztrácí ten potřebný odstup?
To záleží na způsobu, jakým producent s kapelou pracuje. Jsou producenti, který tu kapelu jenom tak jako nakopávaj, že se jí snažej pozvednout sebevědomí a nenápadně je vést, a pak jsou i producenti, který všechno zgruntu překopou. Podle mýho by měl producent tu nahrávku jenom kontrolovat a obohacovat. Do nějakýho reklamního letáku jsme si napsali, že tu chceme bejt jako ten pátej z Beatles, tedy že jde o to vycítit z lidí z kapely, jak by to udělali oni sami, kdyby měli naše znalosti a zkušenosti. Když přijde kapela, člověk za pár minut vycítí, co je to za lidi, jakej maj humor, vkus, co by asi tak chtěli. Když je člověk v roli producenta, tak se vlastně na dobu natáčení musí stát jakoby členem kapely, nasáknout její atmosféru, získat si jejich důvěru a pomoct jim se realizovat. Pro mě to je jako prožít několik životů, strašně mě to baví a zažívám někdy při nahrávání úžasný pocity.
Dan: Obdobně jako herce kultivuje role, nás obohacujou kapely.
Kakaxa: Naproti tomu se mi nelíbí, když se s kapelou účelově manipuluje, třeba stylem' že na západě teď letí takováhle kapela tak pojďme a udělejme podobnou. To je postoj, kterej podle mýho sice slouží dobře komerčnímu byznysu, ale umění takhle dostává na prdel.
V tuzemsku působí producenti akorát u těch nejdražších projektů, kde to producent má jako zakázku od vydavatelství. Ten pak má za úkol hlídat, aby to bylo uhlazený, aby to mělo potřebnou stopáž, aby tam byla písnička, kterou budou hrát v rádiu, aby tam byla krátká písnička na videoklip a podobně. U všech menších projektů ve studiích střední kategorie, kam patříme a chceme patřit, tam je pan zvukař prostě i producent. To samozřejmě není ideální, ale na to, aby si kapela najala ještě i producenta, v drtivé většině případů nebývají peníze. Jiná věc je, že ty kapely na to ani nejsou zvyklý, takže z pozice zvukaře/producenta radit kapelám je strašně tenkej led. Já jim vždycky raději několikrát opakuju, že oni jsou ty šéfové, že já jim jen můžu říct, když se mi něco nelíbí, nebo že bych něco udělal jinak, ale rozhodnutí je na nich. Už jsem se taky setkal s takovým tím postojem "já to chci po svým a nenechám si to nikým zkazit," takže když kapela trvá na něčem, co se mi nezdá, tak se prostě nedá nic dělat.
Jak se ti pracuje v takovéhle pozici, když u míchačky je na tobě požadavek, aby to basovalo?
No tyhle lidi bývají věčně nespokojený, hádaj se mezi sebou, bubeník chce víc bubínku, basista basy a kytarista kytary. To je potom třeba jim vysvětlit, že spíš zkusíme naopak něčeho ubrat, protože se to tam spolu kryje. Je to hodně diplomatická práce, musí se na to dost psychologicky. Ale vždycky je lepší, když to udělám podle přání, i když je to evidentně špatně, oni se spálej a potom třeba za půl roku přijdou a daj mi za pravdu. Kdybych to neudělal tak, jak na tom trvali, tak k tomu prostě nedospějou. Až přijdou znova, tak už budou dál. Jinak by vlastně nepřišli a stejným způsobem pak prudili naši konkurenci. My to tu vůbec máme tak, že se nám sem kapely pořád vracejí a studio roste společně s kapelami. Teď vlastně některé kapely ke mně mají už takovou důvěru, že mi do míchaček vůbec nezasahují, spíš se jich pořád ptám, co si o tom myslí.
Další věc je, že každej člověk slyší trochu jinak, a že lidský ucho obecně si strašně rádo přivyká nějakýmu zvuku či poměru. Pro někoho nahrávka na basech až duní a pro někoho ještě nemá basy, a teď se domluvte. Právě i tady je důležitá práce producenta, kterej by tohle všechno měl vědět a měl by mít zkušenosti i s různými typy poslechu či místnosti. Já někdy chodim poslouchat hotovou míchačku vedle do předsíně a ani nedávám moc pozor.
Dan: Tam to vlastně posloucháš, jak bys to poslouchal doma. Vezmeš si noviny a když tě nic nepraští do ucha, tak je to dobře.
Kakaxa: Taky strašně záleží na bednách, na který tu nahrávku člověk poslouchá. Já si při mixu střídám Yamahy s velkejma Alesisama a ten rozdíl je obrovskej, ale musim to smíchat tak, aby to dobře znělo na obou. Jakmile to na těch Yamahách zní špatně, tak to musim předělat. Ideální by bylo mít na poslech deset různých párů beden a chodit poslouchat do různých místností. Já to řeším tím, že v ProTools mícháme na etapy. Kapele nejdřív předmícháme hrubý mixy, další den ráno si to poslechnem s čistým uchem a opravíme to. Pak to kapela dostane na CDčku domů, takže si to můžou poslechnout na bednách, který znaj, prokonzultovat to mezi sebou a se známejma, a přijdou už s konkrétníma požadavkama. Ale hlavní je ten odstup. Totiž jakmile se člověk zabývá detaily, tak pak má problém vnímat celkovej zvuk, protože si to ucho zvykne na ten detail a celek už neslyší. Například když se míchá víc skladeb najednou, tak pak vždycky zjistíš, že v tý první věci je zpěvu nejmíň a v tý poslední nejvíc. Víc hallu, víc zpěvu. To právě dělá ucho, jak se unavuje. Proto jim většinou řikám, že budeme míchat tak po čtyřech hodinách, že osm hodin míchání, to je ztracenej čas. Druhej den se to stejně předělá.
To máš pravdu, kdesi jsem četl, že za každou hodinou míchání by si člověk měl udělat aspoň desetiminutovou přestávku.
Odpočinek je nutnost. Já vždycky potřebuju aspoň na minutu vyběhnout ven a neposlouchat nic hlasitějšího, než je šum listí kolem. Ale i to je stejně málo, jakmile člověk tu muziku v sobě má nasáklou. Občas někdo, kdo to nezná, chce, aby se skladba smíchala okamžitě poté, co se nahrála, což je další nesmysl. Při točení řekněme zpěvu je poslech namíchanej tak, aby se na něj dobře zpívalo, aby se zpěvák dobře slyšel. Problém je v tom, že ucho si na tenhle poměr strašně brzo zvykne a potom, když mícháš, ti tam ten zpěv pocitově chybí, takže ho vyjedeš víc, než bys to udělal s čistým uchem. Člověk si vždycky myslí, že poručíme větru, dešti a že to teda dokáže, ale po několika hodinách točení se uším už prostě nedá věřit. Takhle se dá sportovat, ale ne dělat umění.
Naštěstí v ProTools se dá kdykoli vrátit k předchozí verzi míchačky. To je vůbec obrovskej posun oproti dřívějšku. Vzpomínám si, když se tady míchalo ještě na analogu, tak tady vždycky kolem pultu stála celá kapela, každej měl svůj úkol, kdy, čím a jak pohnout. Docela bylo zajímavý, že někdy se ani ve svojí skladbě neorientovali. Dneska, když některý tyhle nahrávky zpětně poslouchám, tak je znát, že je to někdy strašnej kompromis. Všichni jsme se strašně nadřeli, měli jsme pocit, že jsme udělali hrozně moc práce, ale s tím, jak se to dělá teď v ProTools, je to nesrovnatelný. Tady se dá všechno v klidu nastavit a pak si jít bez starostí poslouchat.
Dan: A nesmíš se dívat na monitor, to je jako placebo efekt.
Myslíte si, že u těch míchaček skutečně tolik záleží na precizním mixu? Nemělo by záležet spíš na muzice a náladě či pocitu, který sděluje? Totiž, jak tak poslouchám některé starší nahrávky, a tím myslím i tuzemské, tak mám za to, že vůbec nejsou špatné. Ani muzikou, ani zvukově.
Kakaxa: Když jsem tyhle věci slyšel jako kluk, tak mi to připadalo suprový, ale dneska, když si to poslechnu, tak se jenom divím, co najednou slyším. Ale normálnímu člověku to samozřejmě nepřijde. To je náš velkej zvukařskej problém.
Jinak oni tenkrát muzikanti byli zvyklí s tou dynamikou hodně pracovat sami, což dneska díky možnostem automatického mixu není třeba. Pak je na tom pro zvukaře samozřejmě víc práce.
No právě. Otázkou je, jestli je to dobře, že ta technika vlastně slouží jako berlička často nahrazující muzikantský um. Občas mi připadá, že se možnosti techniky někdy až zneužívají.
Muzikanti s nástupem digitální technologie byli nejdřív šokovaní, ale dneska už to berou jako samozřejmost, znají možnosti, tak je využívají. Výhoda jak ty říkáš technických berliček je v tom, že strašně osvobozují od strachu z chyby. To je potřeba, osvobodit interpreta od strachu, že teď se nahrává, takhle už to bude navždycky a teď to musí bejt světový. V ten moment ztrémovanej muzikant hraje mnohem hůř. To jsem si vůbec všimnul, že v tuzemskejch muzikantech je taková strašná svázanost. Ten českej člověk se vlastně pořád trochu kontroluje, aby se neztrapnil.
Dan: Nám sem chodí hodně cizinců, a ten rozdíl je znát. Já vyrůstal v Anglii a lidi tam mají mnohem větší sebedůvěru, jsou uvolněnější. Tady zase máme víc fantazie, jenže lidi se ji bojí použít.
Kakaxa: Když si poslechneš třeba Alanis Morissette, tak zjistíš, že je to zazpívaný stylem, kam to padne, tam to padne, hlavně, že to má tu vnitřní sílu. Nebo jsem objevil dvě docela tragický chyby na Red Hot Chili Peppers, to jsem si až říkal sakra, jak tam tohle mohli nechat. Tam je vyloženě slyšet, jak se v jednom místě rozjeli rytmicky, na několika místech tam maj falešnou kytaru, ale oni to tam prostě nechaj, protože jako celek to hraje. Takže dneska jsem od nějakýho velkýho drezůrování kapely upustil, a čim dál tím víc jsem to já, kdo říká kluci, to je dobrý, to nechte. Jsou lidi, který se v tom rejpou a dokážou celou náladu skladby totálně zničit. Český muzikanti se často navíc snažej zahrát víc, než uměj, namísto toho, aby to zahráli jednoduše, ale přesně a šlapavě.
Stalo se ti někdy, že by se ti nějaká muzika natolik nelíbila, že bys měl chuť odejít a říct promiňte?
To snad ani ne, spíš se mi stalo, že se mi nelíbily texty. Byla tady jedna taková kapela, která měla jeden text takovej lehce fašounskej. Tam jsem se rozmejšlel, jestli jim to mám nebo nemám říct. Zkazím atmosféru, budeme se hádat. Nakonec jsem jim to řekl a oni to docela v pohodě vzali. Pro ně to byla spíš sranda, než že by si uvědomovali, kam tohle vede. To je asi jediná věc, co bych asi netočil.
Dan: Myslím, že na každý muzice se dá najít něco pěknýho, jinak by se tahle práce nedala dost dobře dělat .
S Kakaxou a s Danem Devečkou jsme si o lidech a o muzice povídali ještě dlouho. Bohužel celý náš, téměř tříhodinový rozhovor překračuje možnosti dvoustrany, a kromě toho mi došel minidisk. Takže slovy klasika: tím končí naše komédie, zlo prohrává a dobro žije.
