Osobnost, která si právem zaslouží zařazení do kategorie legenda legend. Velikán, který postrčil rock and roll a tím pádem kytaru nejen přes konec padesátých let, ale v podstatě zároveň patřil k těm nemnohým jménům (z hlediska kytary jmenujme vedle něho Chucka Berryho a Bo Diddleyho), která definovala rock and rollovou muziku v její striktní, nejsyrovější podobě. Kytarista, který ovlivnil nejen začátek šedesátých let, ale jehož vliv se od poloviny let devadesátých znovu projevuje (za všechny počiny jmenujme výbornou desku Hanka Marvina Hank Plays Holly...). Tato přirovnání můžeme plným právem přisoudit jedné z největších osobností kytary, Texasanu Buddymu Hollymu.
"Buddy přesně věděl, co by mělo vyzařovat z jeho skladeb a nekompromisně na tom pracoval. Nedovolil nikomu, aby se mu do toho pletl."
Peggy Sue GerronCharles Hardin Holley se narodil 7. září 1936 v Lubbocku, v Texasu jako nejmladší ze čtyř dětí. Malý Buddy byl tak nejhýčkanějším dítětem v rodině a i když mu byla vybrána jména Charles a Hardin po jeho pradědečcích, rodiče se rozhodli, že taková silná jména se nehodí pro malého, útlého chlapce a začali ho nazývat jednoduše Buddy. Což už mu zůstalo.
Celá rodina bylo hodně hudebně založena, otec trval na tom, aby každý uměl hrát alespoň na dva nástroje. Zejména starší bratři Travis a Larry hráli na kytaru, housle a harmoniku a malý Buddy se k nim nadšeně přidával a zpíval s nimi: "Buddy byl tehdy do hudby úplnej blázen," vzpomínal Larry. "Dostali jsme se jednou na takovou přehlídku talentů a Buddy byl moc malý, aby tam na něco hrál. Ale přemluvil nás a tak jsme ho vzali sebou, dali mu do rukou malé housličky a povolili struny tak, aby nezněly. A malý Buddy jen tak stál vedle nás a markýroval hru na housle tak šikovně, že se stal miláčkem všech přihlížejících včetně poroty. Tu soutěž jsme tehdy vyhráli..."
Po celá školní léta, prakticky až do dvanácti let, se zase nijak zvlášť o muziku nezajímal. Věnoval se spíše rybolovu, plavání a baseballu. Až ve dvanácti letech ho opět přitáhla muzika. Začal zpívat se svými sourozenci, dokonce nějaký čas chodil na klavír k místnímu soukromému učiteli. Už tehdy se projevilo jeho nadání, která spočívalo spíše v reflexním přístupu k hudbě. Buddy s velkou lehkostí přehrával to, co slyšel. Nikdy neměl moc rád únavná cvičení a technické etudy.
V tomto věku si také zakoupil svou první kytaru, která ho přišla na 45 dolarů a začal se na ní sám učit. Ve velmi krátkém období (pamětníci udávají 14 dní) si osvojil základy doprovodné hry a jeho první "vystoupení" se odehrávala během jízd školního autobusu, kdy dětem přehrával nejnovější věci Hanka Williamse.
V té době se mu začaly líbit blues a rhythm and blues a se svými kamarády se už tak v mladém věku často vytrácel do zakouřených náleven, kde poslouchal černošské muzikanty. Na střední škole začal hrát s řadou svých spolužáků, z nichž Buddyho tehdejšímu zaměření nejvíce vyhovujícím byl Bob Montgomery. Na místních scénách začali být od roku 1949 známí jako duo Buddy & Bob, dokonce měli i svůj pořad na rádiu KDAV. Jejich repertoár byl převážně zaměřen na hillbilly, country a bluegrass. Nejvíce se prezentovali na různých parties, zahajovacích shromážděních (např. při otevírání prodejen automobilů) a také tanečních zábavách. Jejich tehdejší manažer, William "Hi-Pockets" Duncan, uvádí, že snad neexistovalo vystoupení, kdy by se během několika okamžiků Buddy nezískal publikum. Roku 1953 se k nim přidal basista Larry Welborn a začali vystupovat pod jménem Western And Bop. Montgomerymu vyhovovalo zaměření jejich dua, ale Buddy začal poslouchat jména jako Little Richard, Fats Domino, Ray Charles, Bo Diddley a Chuck Berry. Tehdy se také seznámil se Sonnym Curtisem, budoucím členem jeho The Crickets, se kterým často navštěvovali koncerty těchto tehdy začínajících hvězd. Jejich muzika se mu začala čím dál víc líbit, ale pravý zlom nastal, když na scénu vstoupil Elvis Presley.
Ten měl tehdy vystoupit v lubbockém Cotton Club, a bylo rozhodnuto, že předskokany mu budou Buddy s Montgomerym a Curtisem. Po tomto vystoupení byl podle pamětníků Buddy jako vyměněný a rock and roll se stal doslova přes noc jeho jednoznačně převládajícím hudebním zaměřením. Touto svou změnou oslovil mnoho svých vrstevníků, takže se v jeho doprovodné kapele začalo střídat hodně lidí. Koneckonců, tak to v té době tehdy chodilo, místní kapely hrály s tím, kdo byl zrovna po ruce, doslova kdo měl zrovna čas. Takže během roku 1955 hrál např. s Waylonem Jenningsem, již vzpomínaným Curtisem a Welbornem a Donem Guessem. Začali si říkat Buddy Holly & Three Tunes a od okamžiku, kdy se k nim přidal bubeník Jerry Allison, se ještě výrazněji posunuli k rock and rollu. A věci začínaly nabývat prudšího rázu.
V říjnu 1955 se ocitli na jednom pódiu s Billem Haleym a The Comets, znovu otvírali show pro Presleyho a také si jich začínaly všímat rádia a větší gramofonové společnosti. Podle pamětníků se nikdo nepozastavoval nad tím, že Buddy nosil dost silné brýle. Už tehdy totiž vešla ve známost jeho veřejně projevený názor: "Jestliže mě chtějí lidi brát, tak mě musí brát i s mými brýlemi." Na některých fotografiích ho sice vidíme bez brýlí, ale to bylo jen přechodné. Málokdo ovšem ví, že i v tomto Buddy ovlivnil některé další osobnosti, včetně Johna Lennona ("Líbilo se mi to, takže jsem je nosil. Cítil jsem se jako Buddy."), Eltona Johna a zejména Roye Orbisona ("Do té doby, než se objevil Buddy, jsem se styděl vlézt na jeviště s brýlemi. Ale jak se Buddy stal hvězdou, pořídil jsem si brýle s právě tak tlustou obrubou, jakou měl on.").
Po setkání s Normanem Pettym, který byl nahrávacím technikem v Clovisu v Novém Mexiku a který se stal na dlouhou dobu Buddyho manažerem, si po prvních koncertních úspěších rozhodl pořídit pořádný nástroj. Od svého bratra si půjčil na tehdejší poměry horentní sumu 1000 dolarů a za 600 dolarů si koupil Fendera Stratocastera. V této době také došlo ke změně jeho jména, kdy se na špatně realizované smlouvě s firmou Decca zapomnělo na předposlední písmeno jeho jména. Buddy ale tak stál o uzavření smlouvy, že tento fakt pominul, a tak se z Holleyho stal Holly. A události dostaly opravdu rychlý spád. Následovaly první úspěchy s hitem That'll Be The Day (50 000 prodaných na první zátah), ustálení doprovodné sestavy (Buddy, Niki Sullivan - g, Joe B. Mauldin - kontrabas, Jerry Allison - dr), která si začala říkat The Crickets (tehdy bylo v módě dávat si jména hmyzu či zvířat - opět se nabízí paralela se "stříbrnými Brouky"), žebříčky ovládly další jeho hity - Words Of Love, Looking For Someone To Love, Rave On, Oh Boy!, Not Fade Away, Maybe Baby, I'm Gonna Love You Too, Think It Over, It's So Easy, Heartbeat, Well Allright, You're So Square, Rock Me My Baby a samozřejmě Peggy Sue (což je mimochodem reálná osoba, přítelkyně Jerryho Allisona) - téhle se skladby se za měsíc prodalo na 1 000 000 výtisků... Buddy Holly a Crickets jezdili společná turné s Eddiem Cochranem, Paulem Ankou, Everly Brothers, Buddym Knoxem, Little Richardem, Chuckem Berrym, s velkým úspěchem (skoro větším, než v USA) koncertovali v Británii (poslechli si ho i tehdy se teprve orientující Paul McCartney a Mick Jagger). Na podzim 1958 se ale Buddy s Crickets rozešel (prý kvůli tomu, že se chtěl více věnovat své novomanželce, což těžce nesli zbývající členové skupiny): "Po všech těch turné jsme byli hodně unaveni," vzpomíná Mauldin, "a bylo nám lehce přes dvacet, takže jsme všechno brali hrozně rychle, zbrkle. Dnes je mi jasné, že si chtěl také trochu užít klidu a ne se furt harcovat s námi. Ale tehdy to mně a Jerrymu prostě vadilo. Připadalo nám, že jeho žena Maria nám ho bere..."
"Tím skutečným Buddym byl, když stál na pódiu za mikrofonem. V běžném životě se projevoval spíše jako plachý úředník, vyložený introvert. Ale jak se dostal na pódiu, začaly z něj sršet blesky." (Niki Sullivan)
Na přelomu let 1958 a 1959 došlo také ke zhoršení vztahu mezi Buddym a Pettym. Buddy a jeho žena Pettymu neustále vyčítali, že nepracuje na Hollyho publicitě tak, jak by měl. K dobrým vztahům jistě nepřispělo ani to, že podle jedné z prvních smluv hlavním správcem Buddyho konta byl právě Norman Petty, takže kdykoli chtěl Holly něco proplatit, musel kontaktovat Pettyho. A tak 8. ledna došlo i k tomu, že Buddy písemně vyzval Pettyho ke zrušení smlouvy a k převodu veškerých peněz na Hollyho osobní konto. Protože ale nebylo vše tak jednoznačné a vše také nešlo tak rychle, Holly se ocitl ve finanční tísni a rozhodl se vyrazit na turné. Jeho manželka Maria chtěla jet s ním, ale byla zrovna těhotná a nehodlala nic riskovat (po Buddyho smrti potratila). Buddy zatím sestavil novou kapelu, která sestávala z Tommyho Allsupa (g), Waylona Jenningse (bg) a Carla Bunche (dr). "Buddy mi podal elektrickou baskytaru a řekl mi, abych se na to naučil hrát za 14 dní," vzpomíná Jennings, "takže jsem se to všechno musel naučit nazpaměť." Turné se měli účastnit i další umělci, mezi nimiž figuroval zejména 17letý Richie Valens, dále jeli Big Popper, Dion, The Belmonts a Frankie Sardo (mimochodem, Jennigs a Bunch hráli doprovod všem těmto vystupujícím, ne pouze Buddymu). Těsně před zahájením turné volal Buddy svým minulým členům, Allisonovi, Mauldinovi a Sullivanovi, jestli by se přece jenom nedali znovu dohromady. Nikoho se ale nedovolal...
"Měla jsem takovou předtuchu asi tak měsíc před tím, než se Buddy zabil. Zdálo se mi o letadle, sněhové bouři a jak letadlo letělo nejdřív nahoru a pak spadlo dolů. Ale v tom snu jsem se nebála o Buddyho, ale o Jerryho Allisona." (Peggy Sue Gerron)
Autobusy, kterými jezdily tehdejší hvězdy rock and rollu, měly do luxusních domů na kolech, kterými se přepravují dnešní muzikanti (na západ od Aše) hodně daleko. V podstatě šlo o více či méně přestavěné školní autobusy. Nebyli tam žádné palandy na přespání (někteří subtilnější členové se např. vyškrábali do sítě, odkladového prostoru nad hlavami cestujících a přespávali tam) a podle pamětníků většinou nefungovalo topení. Což je zejména v lednu dost nepříjemná věc. Bunch dokonce měl omrzliny a tak musel narychlo zaskočit další bubeník. Když se měli přesunout do Farga v Severní Dakotě, tak Buddy už nehodlal jet autobusem, protože se chtěl dostat do Farga dřív a urvat několik hodin spánku a odpočinku, a najal tedy malé letadlo. Na výdajích se podíleli i ostatní včetně Jenningse a Allsupa. Houstonský diskjockey J. P. Richardson (alias Big Bopper) vzal tehdy Jenningse stranou a uprosil ho, aby mu přenechal svoje místo v letadle (měl chřipku a potřeboval zajít za lékařem). A potom došlo k tomu osudnému letu.
Roger Peterson (21 let), pilot letadla spolu s Buddym (22 let), Richiem Valensem (17 let) a Richardsonem (28 let) odstartovali 3. února 1959 z letiště v Mason City asi v jendu hodinu po půlnoci, a to v dost špatném počasí. Peterson byl sice kvalifikovaný pilot, ale neuměl létat podle přístrojů. Viditelnost byla velmi špatná, v podstatě se rozpoutala sněhová bouře. Pravděpodobně brzy po startu došlo u Petersona ke ztrátě orientace, protože asi 7,5 km severovýchodně od letiště se našly trosky jejich letadla. Vyšetřovatelé nebyli schopni určit jiný důvod, než ztrátu orientace, protože letadlo bylo údajně v dobrém technickém stavu (po pádu se ani nevznítilo). Nikdo z paluby nevyvázl živý.
Buddy je pohřben v Lubbocku. Existuje spousta teorií, kudy by se ubírala jeho umělecká dráha, kdyby nedošlo k této tragédii. Přes všechny fabulace je aspoň jedna věc jistá: Buddy se hodlal věnovat i produkci a nahrávání. Chtěl v Lubbocku otevřít velké nahrávací studio - a skutečně se mělo podle plánů začít s jeho výstavbou na začátku roku 1960. Buddy totiž koupil za 5500 dolarů velký kus půdy pro tyto účely...
"To je osud, Peggy Sue, všechno je osud..." (Buddy Holly)
Podívejme se nyní na jeho nástroje a vybavení. Buddy bývá nejčastěji spojován s Fenderem Stratocasterem a je to i logické, protože tento v podstatě první jednoznačně rockandrollový kytarista postavil svůj projev i feeling právě na tomto nástroji. Během své kariéry ale hrál na mnoho dalších různých kytar, jeho rukama prošly nástroje firem Gretsch, Epiphone, Gibson, Guild a dalších (nepočítáme-li starou Harmony ze zastavárny) - a to už tak známo není.
Jerry J. I. Allison, bubeník Crickets, si vzpomíná, jak Buddy na jejich první vzájemné session v lubbockém 16th And J. Clubu přišel s Gibsonem: "Byl to krásný Gibson Les Paul Goldtop a pamatuji si, že Buddymu stále nevyhovovala jeho velká váha. Sám Buddy byl dost hubený a vytáhlý a ta tíha masivního nástroje mu prostě vadila. To byl také jeden z hybných momentů, kdy začal uvažovat o Fenderovi v naději, že Stratocaster bude lehčí." Tuto zajímavou myšlenku potvrdil i Henry Goldrich ze známého obchodu Manny's Music v New Yorku. Norman Petty si ale vzpomíná, že i během dnů slávy si Buddy stále stěžoval na přílišnou váhu Stratocastera. Většina znalců Buddyho života si pak na základě těchto skutečností vysvětluje Hollyho náhlý odklon od Gibsonu a Fenderu, kdy na konci roku 1958 začal hrát na kytary Guild! Dokonce proběhla úvodní jednání s touto firmou, kde Buddy navrhoval nízkolubovou, elektroakustickou kytaru s f-otvory na obou stranách horního víka. Před několika málo lety, v rámci znovuobnovení zájmu o Buddyho nahrávky, se zapátralo v archívech firmy Guild, ale nic podstatného se nenašlo. Není divu, na konci padesátých let rock and roll neměl na růžích ustláno a jednání mezi umělci a firmami byla často neformální a šlo o písemně podložené návrhy.
Svého prvního Stratocastera (a řadu dalších kytar) Buddy koupil u Harrod Music v Lubbocku, pobočky Manny's Music: "Byl to velký nadšenec do kytar," vzpomíná Henry Goldrich. "Poprvé se tady objevil s Buddym Knoxem a poté sem chodil dost pravidelně a strávil tady vždy hodně času. Pamatuji si, že když se spřátelil s Everly Brothers, tak hlavně s Donem Everlym tady byli pečení vaření. Kolikrát se stalo, že vstoupili oba dva se svými manželkami, ty poslali někam nakupovat a čtyři hodiny tady zkoušeli jednu kytaru po druhé..." V současné době je tento Stratocaster ceněn na částku 125 000 dolarů a řadí se mezi pět nejdražších kytar světa.
U Goldriche si Buddy také koupil akustické kytary Gibson J-200 a Guild F-50 Navarre a dva bílé Stratocastery a k nim zesilovače Magnatone Custom 280 s vestavěným vibratem (je ve vlastnictví jeho rodiny) a Gibson Stereo řady GA: "Celkem často jsem k němu chodil na návštěvu," vzpomíná Goldrich. "Vždycky měl po ruce několik magnetofonů, na které si zaznamenával své nápady, a k tomu po ruce mraky kytar."
Po jeho smrti se sbírka velmi rychle rozprchla mezi nesčetné obdivovatele. Rodina Holleyů vlastní celkem tři a Gibsona J-200 (sériové číslo A27516) má u sebe jeho manželka Maria Elena. Podle jejího tvrzení jsou na něm natažena pořád tytéž struny, na které Buddy hrál na svém posledním turné. Tyto modely měl Buddy zvláště rád, oblíbil si jejich zvuk již za svých časných začátků, kdy hrál s Bobem Montgomerym. Ten také mimochodem vlastní světlou, blonde verzi Buddyho Gibsona J-200. Ostatně i samotní Everly Brothers byli Hollyho zálibou v tomto nástroji ovlivněni natolik, že ho výlučně používali až do té doby, kdy roku 1960 firma Gibson přišla s jejich signature modelem. Rodina Holleyů také vlastní jeho akustický Gibson J-45, který je v současné době řazen mezi nejcennější kytary světa a to hned na druhé místo za Stratocastera Jimiho Hendrixe. Na tuto kytaru Buddy nahrál většinu svých prvních hitů včetně působení v Clovis a po jeho smrti ji jako první na aukci koupil za 240 000 dolarů Gary Busey, režisér životopisného filmu The Buddy Holly Story. Podle dost nezřetelného sériového čísla a nápisu na hlavě (Only A Gibson Is Good Enough) můžeme vznik tohoto nástroje datovat do období mezi roky 1944 a 1946. Na horním víku, které je sunburst smrkové, je instalován kožený potah, který Buddy vlastnoručně vyráběl. Spodní víko a luby jsou z honduraského mahagonu. I když je víko potažené kůží (přece jen to není moc obvyklé), kytara má překvapivě velmi hezký, sametový zvuk (což můžete slyšet nejenom na raných nahrávkách, ale i na předváděcím disku muzea Buddyho Hollyho).
Další jeho zajímavou kytarou je akustika Guild F-50 Navarre (sériové číslo 5246), kterou dnes vlastní Travis Holley. Holly ji koupil od Manny's v prosinci 1957 a hrál na ni v podstatě rok. Nástroj má horní víko smrkové, dno a luby jsou z javoru a krk je z tří kusů honduraského mahagonu. Holly si oblíbil průzračný, jasný zvuk tohoto nástroje a nejtypičtější pro něj je jeho použití ve skladbě Well, All Right.
Poznamenejme ještě, že jeho Fender Stratocaster, který má sériové číslo 28228 a pochází tedy z přelomu let 1957 a 1958, strávil s Buddym jeho poslední koncerty a přišel mu lodní zásilkou od Manny's Music hned poté, co mu jeho nástroj, který mu firma Fender s velkou slávou věnovala, někdo ukradl.
Co se týče dalších Buddyho oblíbených aparátů, o jeho velmi protěžovaném Fenderu Twinu dnes nikdo neví a Fender Pro (sériové číslo 1810(!)), který můžeme slyšet na většině nahrávek v Clovis, vlastní jejich bývalý manažer Norman Petty.
Diskografie:
I. Buddy Holly sólově, s The Crickets (pouze jednoznačné profilové desky včetně významných reedicí a raritních vydání včetně některých posmrtných vydání, braných spíše jako profily než výběry):
The Chirping Crickets (1957, Brunswick/MCA/Castle, reedice roku 1962 jako Buddy Holly And The Crickets, Coral/MCA)
Buddy Holly (1958, Castle/Brunswick/Coral/MCA, reedice roku 1968 pod názvem Listen To Me)
Sound Of The Crickets (1958, Coral)
That'll Be The Day (1958/1961, Decca/Brunswick/Castle, nahrávky z roku 1956 se skupinou Three Tunes, znovu vydáno roku 1967 jako The Great Buddy Holly, Vocalion)
Its So Easy (1959, Coral)
It Doesn't Matter Anymore (1959, Coral)
Reminiscing (1963, Coral/Pair/MCA/Castle, předtím nevydané rarity, reedice u MCA roku 1968 pod názvem Brown-Eyed Handsome Man)
Showcase (1964, Coral/MCA/Castle, reedice roku 1968 u MCA pod názvem He's The One)
Holly In The Hills (1965, Coral/MCA, nahrávky z roku 1954 s Bobem Montgomerym, reedice z roku 1968 u MCA pod názvem Wishing)
Nashville Sessions (1975, live, Coral/MCA)
Buddy Holly Recorded Live, Vol. 1 (1977, live, Cricket)
Buddy Holly In Person, Vol. 2 (1977, live, Cricket)
II. Kompilace, výběry, ilustrativní souhrnné rarity, posmrtná vydání (uvádím pouze výběr, zejména raná vydání, souhrnná alba a vydání u větších firem, plný výčet by totiž dosáhl přes 90 titulů):
The Buddy Holly Story (1959, Coral/MCA, reedice z roku 1968 pod názvem Rave On (1958/1968, Coral/MFP/MCA)
The Buddy Holly Story, Vol. 2 (1959, Coral)
Style With The Crickets (1961)
Buddy Holly And The Crickets (1962)
The Best Of Buddy Holly (1966, Coral/World Star Collection)
Buddy Holly's Greatest Hits (1967/1971/1975, Coral/MCA)
Giant (1969, Coral/Castle)
Buddy Holly's Greatest Hits, Vol. 2 (1970, Coral)
Remember (1971, Coral)
Good Rockin' (1971, Vocalion)
Buddy Holly: A Rock & Roll Collection (1972, Decca/MCA)
Western And Bop (1978, MCA)
Buddy Holly / The Crickets: 20 Golden Great (1978, MCA)
The Buddy Holly Complete (1979, 6LP, vynikající, doporučuji, MCA)
Love Songs (1981, MCA/BMG)
For The First Time Anywhere (1983, MCA)
Legend: From The Original Master Tapes (1985, 2LP, MCA/BMG)
Words Of Love (1985, MCA)
The Stereo Album (1986, MCA)
Something Special From Buddy Holly (1986, Rollercoaster)
Buddy Holly: From The Original Master Tapes (1988, nahrávky období 1957 - 1958, MCA)
True Love Ways (1989, Telstar)
Buddy Holly (1990, Bella Musica)
Special Limited Edition: Buddy Holly (1992/1995, 3LP/3CD, Pickwick)
The Buddy Holly Connection (1993, MCA)
Buddy Holly And The Picks: The Original Voices Of Crickets (1993, Magnum)
Best Of Buddy Holly: 20th Century Masters (1999, MCA)
III. Kdo všechno rád přebíral a upravoval jeho skladby (reprezentativní výběr, plný výčet by se včetně uvedení názvů alb a skladeb rozrostl na třetinu rozsahu tohoto článku):
Beach Boys, Beatles (každý jejich člen zejména v raných šedesátých letech v předbeatlovském období, hlavně u Quarrymen, po rozpadu skupiny pak zejména John Lennon a Ringo Starr), Blind Faith, Crossfires, Everly Brothers, Fleetwood Mac, Mick Fleetwood, Foghat, Jerry Garcia Band, Barry Goldberg, Grateful Dead, Hollies, Humble Pie, Leo Kottke, projekt Lemmy & Friends, Jerry Lee Lewis, Dave Mason, Led Zeppelin (zejména v předzeppelinovském období každého člena skupiny), Cliff Richard, Duke Robillard, Roy Rogers, Rolling Stones, Royal Philharmonic Orchestra, Carlos Santana, T. Rex, Bobby Vee, Hank Marvin (vynikající!!!)
