O muzice svobodné jak podzimní vítr a nejen o ní - přítelkyně múz Iveta Kováčová

Opravdu málokdy se na pultech našich prodejen objeví album tak svébytné a netuctové, jakým je letos v červnu vydaný debut dívčího vokálního tria Triny. Deska plná svérázné a strhující muziky, neskrývané vášně, ale i nekonečného věkovitého kočovného smutku, který chodí stejnou měrou po horách i po lidech, deska přímo vyvěrající z dávných kořenů rómského folklóru, sdělovaného ovšem současnými ústy. Zejména pro muzikanta je pak tohle album pravou rozkoší, když se ponoří nejen do jeho okouzlující atmosféry a horkokrevných rytmů, ale vydá se třeba i po stopách neotřelých harmonií, na hony vzdálených plytkosti všeobecné každodenní hudební produkce. Albový debut Triny by, myslím, neměl chybět ve sbírce žádného ze skutečných sběratelů dnes tolik módní world music, už proto, že odhaluje a předává kouzlo muziky nám bezprostředně blízké, která dokáže člověka vtáhnout stejnou omamnou silou jako lidová hudba ze vzdálených koutů světa. Přináší muziku, která se rodí a žije doslova na dosah ruky, ale které se žel k naší smůle málo dotýkáme. Krevnaté pěvecké pojetí Triny, tedy Ivety Kováčové, Dagmar Podkonické a Jany Tyšerové, je tu navíc podtrženo vkusnou, chytrou a nenásilnou instrumentací několika hostujících muzikantských osobností. Namátkou zmiňme, že pod producentským dohledem Ivana Krále si na desce zahráli třeba Peter Binder, Aleš Charvát či Václav Hudeček.

Strůjkyní celého projektu je první ze zmíněných zpěvaček, Iveta Kováčová. Diváci České televize její tvář důvěrně znají ze svých obrazovek, ale znalci tuzemské hudební scény mohou k jejímu jménu připojit daleko víc. Album Triny je pro Ivetu Kováčovou nesporně velkým splněným snem a důležitým mezníkem v její dosavadní pěvecké kariéře, ale není rozhodně jejím prvním počinem a tím spíše ne počinem posledním. A právě o tom všem by měly vyprávět následující řádky.

Jak se neminout s muzikou

V nejrůznějších muzikantských a pěveckých biografiích narážíte na osobnosti, jejichž cesta k hudbě jako takové vedla přes řadu nejrůznějších zákoutí, pocházely z prostředí zcela nehudebního a až shoda okolností a náhod je postupem let přivedla k setkání s tím, co se posléze stalo jejich posláním či povoláním. V případě Ivety Kováčové bylo všechno docela jinak. Už od prvních okamžiků svého života vyrůstala doslova obklopena muzikou, a nemohla se s ní tudíž minout.

"Pocházím ze Žatce. Mám čtyři bratry a tři sestry a fakt je, že se u nás doma vlastně neustále zpívalo. Ještě když byl naživu můj otec, hodně jsme se stýkali a přátelili s jednou rodinou.Všichni dovedli nádherně zpívat, tančit, byli plní takového zdravého exhibicionismu a připadá mi, že jsme se od nich hodně naučili. Táta zřejmě pocházel odkudsi z Maďarska, nikdy jsme po tom přesně nepátrali, ale maďarština byl jazyk, kterým se u nás doma taky mluvilo. Přesněji řečeno, maďarsky spolu mluvili táta s mámou, když si potřebovali prodebatovat nějaké tajné nebo sporné věci. My jako děti jsme jim sice moc nerozuměli, ale naprosto přesně jsme dokázali odhadnout, která slova jsou sprostá, zapamatovat si je a ve správné situaci je použít třeba na spolužáky ve škole, což byla náramná legrace, protože nikdo přesně nevěděl, o co jde. Vzpomínám si, že když táta opatřil gramofon, hodně jsme doma poslouchali na černých deskách maďarský romský folklór. Mívali jsme i hudební nástroje; harmoniku, housle, bývaly tam kytary. A tak jsem si jako dítě drnkala, naučila se pár akordů, ale že bych chodila někam do hudební školy, to bohužel ne."

Každopádně si ale Iveta Kováčová odnesla z domova z dětských let záviděníhodnou muzikantskou průpravu, při níž se hudba stává naprosto přirozenou součástí života, aniž je k ní člověk nějak cílevědomě veden nebo násilně přinucen na nezáživných hodinách v hudební škole. Právě atmosféra zpívání a domácího muzicírování v dětských časech ji o mnoho let později přivede k rozhodnutí vytvořit trio Triny, na tohle všechno zavzpomínat a o zhudebněné vzpomínky se podělit i s ostatními. V časech dospívání ovšem zůstává hudba jejím koníčkem, nikoliv zaměstnáním.

"Po základní škole jsem šla do Litoměřic na Střední pedagogickou se zaměřením na učitelství v mateřských školách. Odtud jsem po maturitě odešla učit do Žatce. V té době tam experimentálně teprve krátký čas fungovala speciální mateřská škola pro romské děti, a to mě hrozně lákalo. Nikdy předtím jsem neměla moc příležitostí romské děti poznat, protože jsme přece jenom žili trošku odděleně. Stýkali jsme se sice s příbuznými, na vesnici, kde jsem vyrůstala, si hráli s dalšími dětmi, ale to bylo všechno. Neznamenalo to nějaké širší poznání romského etnika. A proto mě tahle práce hodně přitahovala. V Žatci jsem učila asi dva nebo tři roky, potom pár dalších let v běžné mateřské škole, celkem mi učení vydrželo asi sedm roků a byla to moc hezká práce."

Současně se ale pochopitelně Iveta Kováčová věnovala i hudbě. "Už na střední škole jsme měli duo s kamarádkou Ivou, která hrála na klavír a zpívala se mnou druhé hlasy. Zkoušela jsem si psát své první písničky, takové ty pramenící z platonických vztahů, protože ty jsou nejsilnější. Posbíraly jsme i nějaké trofeje na pár soutěžích a pak jsme začaly zpívat s jednou místní kapelou vinárenského ražení. Hráli jsme po zábavách v okolí, o víkendu ve vinárně, a já se začala seznamovat s mikrofonem, oťukávat to na pódiu." Pokud se týče vlastního pohledu na muziku, zůstával v té době nepříliš ovlivněn takříkajíc zvenčí. K natrvalo uloženým kořenům romských lidových písniček z dětství přibývalo zpočátku vesměs jenom to, co oficiální kultura dané doby umožňovala.

"Slýchala jenom to, co se v té době hrávalo v rozhlase a později v televizi. Byly to všechny možné tehdejší songy, s jinou muzikou jsem neměla moc příležitostí přijít do styku. Ale i když byly sebehroznější, člověk k nim měl přece jenom vztah. Třeba písnička, při které tančíte s klukem, kterého víc než obdivujete, se uloží a zapíše do paměti bez ohledu na to, jaká vlastně ve skutečnosti je. S dalšími věcmi jsem se zase seznamovala proto, že jsem je jako převzaté zpívala s vinárenskou kapelou, mezi nimi, díky kapelníkovi, byly ale i některé jazzové standardy. Sama jsem si přinesla a pokusila se neúspěšně prosadit píseň Summertime. Široký obzor jsem neměla, za což mě dodnes občas můj partner popichuje."

Zakrátko měla ovšem Iveta Kováčová dostat příležitost nahlédnout zblízka do onoho světa soudobého popu, ale i jazzu.

Cesta k jazzu

Jednou z možných bran, kudy se v 80. letech dalo vkročit na scénu populární hudby, byla každoroční soutěž mladých zpěvaček a zpěváků Mladá píseň v Jihlavě. Právě té se Iveta Kováčová v roce 1986 zúčastnila a z města na pomezí Čech a Moravy si odvezla vavříny vítězství, které přece jenom přinesly své jisté ovoce. "Krátce potom mi do školky zavolal Václav Neckář a nabídl mi, jestli bych nechtěla jezdit jako host s jeho kapelou Bacily. A tak jsem s nimi začala vystupovat. Asi rok jsem také zpívala s kapelou GBS, funkovější kapelou, která pro mě byla zajímavá. A pak to najednou vzalo jiný směr. Měla jsem obrovské štěstí na partnera, který mě zahrnul a dodnes zahrnuje spoustou muziky. Najednou jsem začala objevovat doposud nepoznané světy, všechny ty fantastické jazzové baby, ale i spoustu další nádherné hudby, kterou jsem předtím neznala. V té době samozřejmě nebylo jednoduché se dostávat k takovým deskám, ale on byl jeden z těch šílenců, co neustále sháněli desky, které se sem načerno vozily. Vyměňovali si je někde po lesích a po burzách. A se vší touhle muzikou mě sbližoval. Zatoužila jsem zazpívat si také něco takového, svěřila jsem se mu s tím a on mi poradil, aby zkusila kontaktovat Zdeňka Zdeňka. Až potom mi došlo, že se se Zdeňkem vlastně znám, protože v Bacilech hrál na klávesy. Zavolala jsem mu, sešli jsme se u piána, já něco přezpívala, a tak začala moje spolupráce s kapelou Naima." Na sklonku 80. let patřila Naima v čele s klávesistou a skladatelem Zdeňkem Zdeňkem k nejvýraznějším představitelům tuzemského moderního jazzu, a pro Ivetu Kováčovou tedy tato spolupráce znamenala ideální vstup do nových hudebních krajin. Současně se také rozhodla více vzdělávat v oboru zpěvu a v roce 1988 začala studovat nedávno otevřený obor populárního a jazzového zpěvu na pražské konzervatoři. "Důležité pro mě bylo, že se mi podařilo - bohužel až v pátém ročníku - dostat k paní profesorce Svobodové. Vyučuje sice klasický zpěv, ale ponechá člověku jeho barvu a osobitost. Potřebovala jsem procvičit hlas zejména v jeho okrajových polohách, dynamicky a barevně ho sjednotit."

Po skončení studií pak Iveta Kováčová na čas opustila jeviště, aby se věnovala mateřským povinnostem a péči o svého dnes osmiletého syna, a aby se záhy poté vrátila na jeviště znovu, v tomto případě ovšem na jeviště muzikálová.

Na prknech, která znamenají muzikál

"Muzikál miluju. Je to žánr, na který se nedokážu podívat nezaujatě. Když si člověk v muzikálu zahraje, na vlastní kůži si vyzkouší všechno to úsilí, vypětí a práci, která mu předchází a která ho provází, zažije to zvláštní napětí, zvláštní vztahy, které se odehrávají mezi lidmi na jevišti, asi mu musí propadnout," podotýká Iveta Kováčová, jejíž první setkání s tímhle žánrem tří múz proběhlo prostřednictvím české verze legendárního "květinového" muzikálu Vlasy.

"Viděla jsem Formanův film a jasně, že se mi líbil. Když jsem v úvodu slyšela fantastickou písničku černošky Leaty, přála jsem si ji také zazpívat. Když pak probíhaly konkursy na české nastudování Hair, šla jsem k nim a myslela si rovnou na tuhle roli. Dokonce i barva pleti, která nemusí být vždycky ku prospěchu, by právě tady být plusem mohla. A dopadlo to tak, že jsem Leatu opravdu dostala." Přes nesporně zajímavé nastudování, výrazné pěvecké, herecké i muzikantské obsazení a ojedinělou semknutost, která protagonisty tuzemských Vlasů provázela, měl tenhle muzikál z důvodů víceméně produkčních a producentských poměrně jepičí život. Pro Ivetu Kováčovou ovšem znamenal vstup na muzikálová prkna, která si zamilovala, a tak se pochopitelně rovnou začala poohlížet po dalších muzikálových rolích. Tou druhou se pak stala rybářka v Landově Krysaři.

"Byla to také moc chtěná role, role zadržující v sobě daleko víc ženské síly, křehkosti, dynamiky, než se může zdát. Poskytla mi i kus hereckého políčka. Takže jsem si mohla zkusit i mluvené slovo, pohyb po jevišti, gesta, mimiku... bylo to moc fajn."

Na podzim roku 1998 začal režisér Petr Novotný na scéně pražského divadla uvádět po úspěchu své inscenace Jesus Christ Superstar další titul autorské dvojice Andrew Lloyd Weber a Tim Rice, muzikál Evita. I o něm Iveta Kováčová uvažovala, ale na scéně nakonec nestanula. Zůstalo jen u nazpívání písničky U dalších dveří, písničky Mistress, odvržené milenky Juana Peróna, na muzikálový soundtrack. "Přiznám se, že když jsem se o Evitě dozvěděla, myslela jsem si na titulní roli. Je to role pěvecky velice náročná, a tím pro mě přitažlivá a zajímavá. Mistress má v celém muzikálu sice hezkou, ale jen jednu písničku. Termín premiéry se o půlrok odkládal a to znamenalo půl roku bez práce s nejistým čekáním. Jsem ale ráda, že jsem ji nazpívala na CD." Muzikálová jeviště tedy Iveta Kováčová pro změnu vyměnila za kamery České televize, jejíž hlasatelkou se stala.

"Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych mohla něco jako hlasatelku v televizi dělat. Ale byl to zase můj partner, který v České televizi pracuje; přišel s tím, že se na místa hlasatelek budou dělat doplňovací konkursy, a že bych to měla určitě zkusit. Krom toho jsem se dozvěděla o záměru ředitele Puchalského angažovat jako hlasatele i představitele jiných etnik, a to mi - stejně tak jako v případě Leaty - dodalo odvahy. Tak jsem to opravdu zkusila a vybrali mě. Je to práce, která přináší člověku pořád něco nového. Musí se spoustu věcí naučit, ale i když už ví teoreticky, jak na to, stejně se stane, že polovinu věcí neuhlídáte, nebo moje specialita, když vám před očima běží napsaný text a vy si najednou řeknete, že by to bylo lepší říct jinak. Mozek si nedá poručit, pracuje po svém, vy prohodíte slovosled, pak si uvědomíte, že následující věta už na něj přesně nenavazuje, tak ji musíte také upravit. Text běží pořád dál a vy se mu čím dál víc vzdalujete..." Ačkoli se Iveta Kováčová svým příchodem na Kavčí hory stala pro širokou obec diváků České televize především tváří z obrazovky, neznamenalo a neznamená to, že by svou pěveckou profesi pověsila na hřebík v televizní maskérně. Naopak.

Tři v Triny

"Často jsem vzpomínala na chvíle, kdy jsme v dětství sedávali u nás doma, zapalovali romské svíčky, které se za pomoci lžíce dělají ze sádla a z kusu látky, vybavovala se mi dřevěná podlaha nebo praskání ohně, hodiny a hodiny, kdy jsme si povídali a vyprávěli, kdy přicházeli přátelé a jejich děti, a strašně jsem toužila to znovu zažít a uslyšet. A tak se mi v hlavě začal rodit nápad. Občas jsme se scházely s Dagmar Podkonickou a Janou Tašerovou, znaly jsme se už z konzervatoře a z Krysaře, sedly si někde na louce nebo doma na postel, pily víno a já říkala - Pojďme udělat něco víc, pojďme si třeba zazpívat; pojďte zkusit nějakou naši romskou. Začala jsem je ty písničky učit, povídala jim - Vykašlete se na stupnice, na harmonie, zkuste to zopakovat po mně. Tak nějak to začalo vznikat. Původně jsem uvažovala o tom, že bych sama udělala desku romských písniček. Ale pak jsem si řekla, že by bylo zajímavější pojmout to trochu jinak. Vzít tři rozdílné baby, dát tomu všemu pohyb, udělat to zajímavější, přitažlivější. Pokud se týče muzikantů, chtěla jsem, aby to všechno znělo co nejvíc tak, jak jsem to znala z domova. Aby to bylo naprosto přírodní, tak, jak jsem si vzpomínala - na kytary, které ani nemusejí mít všechny struny, nemusí ani stoprocentně ladit, tak nějak jsem to chtěla zachovat. Musím ale přiznat, že tak daleko jít se mi muzikanty nepodařilo donutit. Musela jsem respektovat i jejich názor, a i když výsledek není třeba až tak původní, tak etnický, jak jsem ho zpočátku cítila, myslím, že se věc podařila." A tak vzniklo v pražském studiu Svengali Aleše Charváta osmnáct skladeb, které spatřily světlo světa na počátku letošního června na debutovém albu Triny. Vedle tří autorských věcí tu posluchač nachází původní lidová romská témata v celé široké škále jejich svébytné, melodické i harmonické barevnosti, témata citlivě zpracovaná, pospojovaná a promísená s vlastním přístupem Ivety Kováčové a jejích dvou pěveckých partnerek. To všechno pak vkusně doplňují střídmá nástrojová aranžmá Ivana Krále. Člověk ani nemusí být bytostný romantik, aby neodolal kouzlu téhle zvláštní, vzdušné a svobodné muziky, která byť je pro Ivetu Kováčovou v jistém ohledu pohledem a návratem nazpět, je i jednoznačným krokem kupředu na její dráze osobité a rozhodně nepřeslechnutelné zpěvačky.