S datem vydání 11. září 2001 se v prodejnách doslova celého světa objevilo v pořadí třiačtyřicáté album neoddiskutovatelného nestora muziky 20. století - Boba Dylana. Sotva zaslechnete první tóny tohoto alba nazvaného Love And Theft a zejména pak, když zazní v pořadí druhá písnička Mississippi, asi vás nejspíš také obejme ona stará dylanovská romantika, reminiscence časů, které, ač k člověku přišly jen prostřednictvím písniček, knížek a road movies, zanechaly v něm nesmazatelnou stopu a zůstaly kdesi hluboko ukryty. Třeba vás také popadne touha zalovit v knihovně, vytáhnout odtud Kerouakovu zaprášenou On The Road a znovu zalistovat stránkami odloženými tam někdy v sedmnácti, osmnácti letech. Love And Theft je totiž album vpravdě dylanovské, neučesané, přírodní, plné dřevního folku, blues, malebně krákoravých šramlů a hlavně vší té nepopsatelné romantiky, která odjakživa dělá Dylana Dylanem. Přichází čtyři roky po posledním Dylanově počinu Time Out Of Mind, veleúspěšné platinové desce, která Dylanovi přinesla hned tři Grammy, včetně Alba roku, a zařadila se mezi jeho vůbec nejprodávanější tituly. Oproti ní je Love And Theft opravdovým návratem k samým kořenům, který si písničkář dopřál v roce svých šedesátin. Bylo by však nesmyslné vrhnout se na Dylanovu novinku, pokoušet se ji rozpitvávat, zkoumat pod drobnohledem, posuzovat či hodnotit. Tahle deska, stejně jako nakonec asi drtivá většina Dylanových alb, má znít kabinou vašeho auta, má vás těšit za noci, kdy se tlumeně line prázdným bytem a tak trochu i ven z okna otevřeného do spícího a přesto rozzářeného města. Na druhou stranu ještě větším nesmyslem by bylo pokoušet se vměstnat celý život čerstvého šedesátníka popsaných na tisících a tisících stánek novin, knih a časopisů do následujících řádků. A tak raději pojďme společně poskládat dokumenty, záběry a momentky z Dylanova životopisu do plastické mozaiky šesti kapitol odpovídajících šesti desítkám let od Dylanova narození po dnešek.
I. (1941-1951)
Děj se odehrává nejprve v americkém státě Minnesota. Tady v malém městečku Duluth se 24. května 1941 narodí malému obchodníkovi s železářským zbožím Abrahamu Zimmermanovi a jeho ženě Beatty syn, který dostane jméno Robert Allen Zimmerman. Rodina tu prožívá válečné časy, dbá obyčejů židovské víry a Duluth je domovem i Robertových dětských let. Robert je prvorozený syn. V roce 1947 se rodina stěhuje do hornického městečka Hibbing nedaleko kanadské hranice a spolu s rodiči a s Robertem už do nového domova jede také roční druhorozený syn David. Abraham Zimmerman se v novém bydlišti stane spolumajitelem nevelkého obchodu se železářstvím a elektrickými spotřebiči Micka Electric. Robert tu tráví svá první školní léta, učí se hrát na klavír, harmoniku, a zkouší to i s kytarou. Už v dětství se začíná projevovat jeho neklidná toulavá povaha a jako desetiletý se poprvé pokusí utéct z otcovského domu, do něhož je záhy navrácen zpátky. Muzika a volání velkého vzdáleného světa se už od té chvíle stávají jeho celoživotními průvodci.
II. (1951-1961)
Jednou z věcí, které dospívajícího Roberta nelákají, je pevná výchova v duchu židovské víry, které se mu doma dostává. V den svých třináctých narozenin, 24. května 1954, je ale podle platných zvyklostí uveden do světa dospělých, když absolvuje obřízku a s ní spojenou rodinnou slavnost bar-mitzvah. V budoucnu se však bude za svůj židovský původ spíše stydět, nabude se k němu příliš hlásit. Více než dávná víra předků láká mladíka svět, a tak už jako třináctiletý krátce cestuje s karnevalovým souborem z Texasu. V téže době si ho ovšem také naplno získává muzika. V garáži otcova domu zakládá v roce 1955 svou první kapelu s názvem Golden Chords. Se svými spolužáky se v ní pokouší hrát rock'n'roll. Jejich společným vzorem je Little Richard a sem tam se jim podaří vystoupit na školních večírcích a na školních tancovačkách. Robert je oddaným obdivovatelem Jamese Deana a už v té době se pokouší psát své první písničky. Jak se sluší a patří, inspirátorkami takových prvních písní musejí být pochopitelně dívky. Ta Robertova se jmenuje Echo Helstrom a právě ona se později stane inspirací pro písničku The Girl From The North Country. Vedle muziky stačí ovšem ještě v červnu roku 1959 odmaturovat a zapsat se na universitu v Minneapolis. Vysokoškolská studia ovšem nejsou to pravé co by mladého muže, vášnivého čtenáře Johna Steinbecka, a podle vlastních plánů, budoucího rockera opravdu zajímalo. Ve škole se zjevuje jen sporadicky a daleko častěji bývá k vidění v kavárnách minneapolské bohémské čtvrti Dinkytown. Výsledek je logický - po třetím semestru je z university vyloučen. Mezitím se stačí rozhodnout pro umělecký pseudonym Bob Dylan a pod ním začíná vystupovat, přičemž jeho honorář činí rovné tři dolary za večer. Zcela přitom propadne osobnosti folkového písničkáře Woodyho Guthrieho a obdivuje ho natolik, že se stává doslova jeho epigonem. Jeho milovaný guru je ovšem už v té době nevyléčitelně nemocný dědičnou psychickou chorobou a tak Bob Dylan v roce 1961 odchází do New Yorku, kde je Guthrie trvale hospitalizován. Pravidelně ho navštěvuje a současně při tom vystupuje prakticky ve všech folkových klubech Greenwich Village. Přespává všude tam, kde se to jen povede, živí se tím, co mu kdo dá, a své okolí zásobuje bezpočtem smyšlených historek o svém nejasném původu. Vyprávění tajemného Boba Dylana udělají dojem na jeho novou přítelkyni Suzu Rotolo, která zase na oplátku výrazně ovlivní Dylana coby rodícího se svébytného písničkáře, když v něm probudí zájem o sociální tematiku.
III. (1961-1971)
Třetí dekáda v životě Boby Dylana je dekádou dramatických zvratů jak v osobním, tak v uměleckém životě. Chudý neznámý fantasta, který v roce 1961 přijde do New Yorku, se doslova přes noc stává hitem Ameriky, symbolem rodící se generace 60. let. Své původní občanské jméno Robert Zimmerman si oficiálně a s definitivní platností 9. srpna 1962 mění na Bob Dylan. Pod ním nahrává a v roce 1962 vydává své debutové album. Přispěje k tomu několik důležitých setkání a to především s producentem a pozdějším dlouholetým Dylanovým manažerem Albertem Grossmanem, který už předtím stačil pro Ameriku objevit třeba trio Peter, Paul & Mary s legendárním Johnem Hammondem, s nímž podepisuje nahrávací smlouvu pro firmu Columbia, a v neposlední řadě s písničkářkou Joan Baez. Společně s ní se potom stávají symboly folkové Ameriky a jejich vztah navíc přeroste ve vztah zcela nepracovní. Dylan píše a s úspěchem přivádí v život písničky jako Blowin' In The Wind, později Like A Rolling Stone či Mr. Tambourine Man, které už zůstanou natrvalo zapsány jako zlidovělé základní momenty druhé poloviny 20. století. Dylan první poloviny šedesátých let je Dylanem folkovým, protestujícím, obdivovaným a zbožňovaným. Zásadní zlom ale přinese v roce 1964 jeho seznámení s Beatles, po němž zcela propadne elektrifikovanému bigbítu té doby a s ním zpočátku naráží na zásadní odpor amerického publika, pro které byl ještě krátce předtím adorovaným miláčkem. Ze zrady obviňují Dylana i folkoví souputníci, a tak se v polovině šedesátých let jeho modla přece jenom na krátký čas zakymácí. Ovšem se stejnou rychlostí a sveřepostí, s jakou dokáže folkové publikum svého Dylana odvrhnout, dovede se k němu zase vrátit, a jeho popularita je o to náhle větší, protože se k Dylanovi začíná hlásit i rocková generace. V osobním životě se Bob Dylan stává neuvěřitelně bohatým mužem, byť penězi okázale pohrdá a jako většina jeho vrstevníků získává i bohaté zkušenosti s drogami. Právě tyhle zkušenosti se nezřídka kdy promítají i do Dylanových textů, které se tak stávají neobyčejně módními. Ještě před pár lety chudý přivandrovalec je ozdobou večírků smetánky, jako vítaný a vzácný host se zjevuje na parties a mejdanech Beatles, Rolling Stones či Andyho Warhola. Překoná stres ze zhrouceného vztahu se Zuzou Rotolo a po rozchodu s Joan Baez uzavírá 22. listopadu 1965 tajný sňatek s bývalou modelkou Sarou Lowndes. Hvězdně rozjetou kariéru Boba Dylana však na dlouhých patnáct měsíců přeruší havárie na motocyklu, při níž 29. července 1966 utrpí těžká zranění a jen zázrakem unikne úplnému ochrnutí. Zotavuje se v ústraní, v kruhu rodiny a více se na veřejnosti začíná objevovat až v roce 1967. I tento čas je ovšem nabit změnami. Po elektrické fascinaci a nevázaném bohémském životě před nehodou, přichází na scénu ostříhaný Bob Dylan, jeho The Band má tišší, více akustický zvuk, texty jsou protknuty vírou v Boha a zásadní proměnou je i fakt, že Bob Dylan přestává spolupracovat se svým manažerem Albertem Grossmanem.
Bob Dylan koncem šedesátých let působí vůbec jako zcela vyměněný člověk. Někdejší rozmarná nepříjemná hvězda z časů vrcholící dylanománie se proměňuje v poklidného otce pěti dětí. Po letech utajování a odmítání se začíná zajímat o víru svých předků, studuje hebrejštinu a judaismus a v roce 1969 zavítá i na sraz bývalých spolužáků v Hibbingu. V roce 1970 je mu udělen čestný doktorát hudby na universitě v Princetonu. A tak se zdá, že na prahu čtvrté dekády svého života se, alespoň v očích americké veřejnosti, z rebela stává klasikem.
IV. (1971-1981)
Čtvrtá dekáda života Boba Dylana je obdobím, které vykazuje všechny znaky typické pro etablované a respektované osobnosti populární hudby či zábavního průmyslu vůbec. Důkladným drobnohledem neustále nažhavených médií prožívají takové osobnosti umělecké kotrmelce, osobní prohry, rozvodové soudní tahanice, kříšení ozvěny starých zlatých časů, ale i návraty na výsluní popularity, vnitřní hledání, a u muzikantů a zpěváků obzvlášť, zpravidla i výlety na filmové plátno. Nic z toho se v sedmdesátých letech nevyhne ani Bobu Dylanovi. V roce 1972 přijímá Bob Dylan nabídku zahrát si roli Aliase a napsat i filmovou hudbu pro snímek Pat Garrett & Billy The Kid. S celou rodinou odjíždí natáčet exteriéry do Mexika a výsledkem je na jedné straně film s poněkud rozporuplnými Dylanovými hereckými výkony, ale také stejnojmenný soundtrack, který v roce 1973 přináší také jeden z největších Dylanových hitů Knockin' On Heaven's Door. V roce 1975 se pro změnu rozhodne povolat své staré přátele jako Joni Mitchell, Rogera McGuinna, Joan Baez, Boba Neuwirtha či Allena Ginsberga a pod společným názvem Rolling Thunder Revue vyjíždějí na společné velké turné po USA. S nimi cestují i jejich manželky, děti, nechybí ani Dylanova matka či matka Joan Baez. Allen Ginsberg jásá, že společné putování stárnoucích tehdejších hippies tak jednoznačně potvrdilo trvalost jejich myšlenek ze šedesátých let. Turné posléze přeroste v natáčení Dylanova vlastního filmu Renaldo and Clara, na němž se většina zúčastněných podílí. Čtyřhodinový snímek vyvolá ale spíš rozpaky. Účinkující si v něm chaoticky prohazují role, snobská kritika tleská a divák kroutí hlavou. To, co by snad byl strávil v letech někdejší proklamativní svobody, navíc důkladně vyfutrované podpůrnými prostředky, na něj teď působí jako samoúčelný a nepochopitelný zmatek. V roce 1976 se Bob Dylan loučí se svými dlouholetými spolupracovníky - s kapelou The Band. Poslední koncert dal vzniknout i albovému a filmovému záznamu, který se na trhu objeví pod názvem The Last Waltz. Nezadržitelně se ovšem řítí i nepříliš veselé změny v Dylanově osobním životě. V roce 1977 se s ním po dvanácti letech manželství rozvádí jeho žena Sara, která, jak sama uvádí, nehodlá dále snášet jeho bizarní způsob života. Rozvod je provázen vleklými soudními spory o majetek a podle některých pramenů závěrečným verdiktem zchudne Bob Dylan o více než deset milionů dolarů. Nepříjemné osobní záležitosti se završí v té době, kdy se před rozpačitýma očima diváků objevuje Ronaldo and Clara a celkově znechucený a zdeptaný Dylan řeší svá osobní a umělecká traumata intenzivním koncertováním. Neustálá vřelá přijetí ze strany fanoušků jsou mu pak kýženou náplastí. Dylan je nadšeně přijímán nejen v Americe ale i v Evropě nebo v Japonsku, o čemž svědčí proslulé koncertní dvojalbum Bob Dylan At The Budokan. Ale ani tak nemá být proměnám v Dylanově životě konec. Pod vlivem své nové přítelkyně na sklonku sedmdesátých let konvertuje ke křesťanství a jeho alba, stejně tak jako veřejná vystoupení, začínají mít silně evangelický a nemotorně agitační podtext. Dylan se na jevištích často proměňuje v kazatele a i jeho nepříliš důvěryhodné obrácení přináší klesající prodeje jeho nových alb a nenaplněné koncertní sály. Ve své podstatě tak Bob Dylan celkem potvrzuje, že sám o sobě je spíše senzitivní a ovlivnitelnou osobností, která se vždy s obrovským zápalem vrhá po nahozených záchranných lanech. Nakonec to dokazuje i fakt, že zmíněné křesťanské období nebude mít pro Boba Dylana dlouhého trvání.
V. (1981 - 1991)
Po kusých zprávách, které jenom zřídkavě přináší tisk o Dylanově životě na prahu osmdesátých let, přesněji řečeno o roce 1982, který prakticky celý stráví v ústraní, se s vervou na výsluní popularity vrátí v roce 1983, a to prostřednictvím velmi silného alba Infidels, které vyprodukoval kytarista Dire Straits Mark Knopfler a silně ho také poznamenal i svým výrazným osobitým kytarovým rukopisem. Bob Dylan, teď pro změnu zase judaista, se ke svému křesťanskému intermezzu vrací jako k jedné z naplno prožitých zkušeností a díky nové desce slaví opět obrovské úspěchy. Opět koncertuje, opět se objevuje na velkých benefičních a charitativních akcích jako Farm Aid nebo na velkolepém projektu Live Aid v roce 1985. Jeho typický hlas rozhodně nelze přeslechnout na milionovém singlu We Are The World. O rok později se Bob Dylan znovu pokusí o štěstí na filmovém plátně prostřednictvím snímku Harts Of Fire a znovu bez kýženého úspěchu. Z filmu se stane propadák, který odborná kritika rozcupuje doslova na kousky. Daleko rozumnější myšlenkou je v roce 1988 založení allstars bandu Travelling Wilburys, ve kterém se Bob Dylan spojí s Tomem Pettym, Georgem Harrisonem, Royem Orbisonem a Jeffem Lynnem. Vznikne tak jedinečná kapela stylově i generačně spřízněných osobností, jejíž koncerty i alba se stanou lahůdkou pro fanoušky téhle muziky. O rok později, v roce 1989 je Bob Dylan uveden Brucem Springsteenem v newyorském hotelu Waldorf Astoria do Dvorany slávy. O další rok později pak jeho jméno ozdobí další ocenění, když tentokrát v Paříži přebírá z rukou ministra Jacka Langa nejvyšší francouzské kulturní vyznamenání Commandeur dans l'Ordre des Arts et des Lettres. Bob Dylan už je krátce před svou padesátkou prostě klasikem. Současně ale nepřestává být, což je podstatnější, ani vytíženým a výkonným muzikantem, takže přesto přeze všechno zůstávají jeho hlavním domovem koncertní pódia a studiové místnosti.
VI. (1991-2001)
Do šesté dekády svého uměleckého života vstupuje Bob Dylan skutečně okázalým způsobem. V roce 1991 se firma Columbia rozhodne oslavit tři desítky let spolupráce vydáním alba The Bootleg Series Volumes 1-3 (Rare & Unreleased) 1961-1991 čítajícího osmapadesát méně známých a docela neznámých skladeb z Dylanovy dosavadní kariéry. Ještě bombastičtější událost přichází v roce 1992. Bob Dylan tehdy oslavuje třicáté výročí vydání své docela první desky. Díky tomu proběhne v Madison Square Garden bombastický Bobfest, na němž před očima nadšeného publika defiluje bezpočet osobností všech generací a všech hudebních stylů, aby svými coververzemi Dylanových písniček vzdaly hold jedenapadesátiletému mistrovi. Výsledkem je i neobyčejně šťavnaté koncertní dvojalbum, strhující jak svou vybranou muzikantskou společností tak především svou atmosférou. Po té si dopřeje Bob Dylan návrat ke svým akustickým foklovým kořenům, aby v roce 1997 oslavil svůj návrat na scénu po překonaných zdravotních těžkostech opěvovaným albem Time Out Of Mind. Pro tuzemské fanoušky přinesla devadesátá léta také první možnosti setkat se s Bobem Dylanem také tváří v tvář na jeho pražských koncertech.
Teď se ale píše rok 2001 a od 11. září má Bob Dylan své zbrusu nové želízko v ohni, želízko v podobě desky Love and Theft. Ještě před jeho vydáním okomentoval svou novou desku pro USA Today a zdůraznil, že všechny písně na ní jsou postaveny na klasickém dvanáctitaktovém schématu a bluesové melodice. A právě tudy vede ona v úvodu zmíněná cesta nazpět ke klasickému Dylanovi, Dylanovi syrových, neučesaných přírodních písniček nedotčených a nedotknutelných časem.
