Tou legendou myslím samozřejmě Grand Funk (popřípadě ještě Railroad) - kapelu, již stvořil producent Terry Knight k obrazu svému i obrazu amerického hudebního publika začátku sedmdesátých let.
Když v polovině šedesátých let obsadily první místa všech světových hitparád anglické kapely (Beatles & spol.), byli americkou odpovědí na tuto situaci Monkees -- narychlo a zcela uměle vytvořená kapela, za jejímž vznikem stáli producenti a rada imagemakerů. Vydatná reklamní kampaň sice skupinu určitým způsobem protlačila, avšak ne nadlouho, neboť sotva začal tento hudební android jen trochu fungovat (=vydělávat), hudební scéna se naprosto změnila. Nastoupili Cream a Jimi Hendrix Experience, následováni vzápětí další vlnou anglických kapel jako Deep Purple, Led Zeppelin, Nice, Atomic Rooster, Free, Humble Pie, The Who, Uriah Heep nebo Black Sabbath. Amerika přitom v té době žádnou skutečně hardrockovou kapelu neměla. Tento stav změnil až jistý Terry Knight -- producent a DJ, který vybral a do médií prosadil skupinu s trochu zvláštním názvem Grand Funk Railroad. V raném období Knight určoval a ovlivňoval naprosto vše, počínaje výběrem skladeb přes zvuk nahrávek a vizuální image, až po reklamní kampaně, kterými byli Grand Funk v té době proslulí skoro stejně jako hudbou. Dokonce dělal místo kapely i interview. Analogicky s tím si také připisoval na účet větší sumy než celý zbytek skupiny, což členy po jisté době přestalo bavit a rozhodli se pro revoltu. Svoji roli zde však hrály i jisté nenaplněné hudební ambice.
Po neslavném rozchodu kapely s producentem, který se neobešel bez soudních sporů (myslím ten rozchod), došlo k zásadní změně. Hudba Grand Funk se stala komplikovanější a podstatně proaranžovanější, zvuk se zlepšil o tolik procent, že by kroutil hlavou i sám soudruh Stachanov. Jak vidno, ne vždy má producent na kapelu kladný vliv (popravdě řečeno: je otázkou, jestli je důležitost producentů skutečně tak velká, jak oni sami prohlašují).
V souvislosti se zmíněným 'velkým skokem', který naštěstí v ničem nepřipomínal stejnojmenný ekonomický tah Čínské republiky, se Grand Funk naprosto odtrhli od své minulosti a vypravili se odvážně do divokých vod hudební progresivity, kde se ve finále setkali s expertem v tomto směru z nejpovolanějších - Frankem Zappou. Stalo se tak na desce Good Singin', Good Playin', která je pro Grand Funk sice relativně netypická, přesto však představuje jedno z nejzajímavějších alb, jaké kdy nahráli. Nicméně to byl de facto jejich opus magnum. Jako každá pořádná hardrocková kapela se totiž Grand Funk v roce 1976 rozpadli. Začátkem osmdesátých let to zkusili ještě jednou, s neochvějným odhodláním atakovat diskotéky, avšak bratrstvo potrhlého stroboskopu dalo přednost kapelám jako Culture Club, a tak toho zase nechali. Když byla v devadesátých letech vynalezena recyklace použitých hardrockových kapel, nevyhnuli se repasování ani Grand Funk. Ale málo platné, tento ekologický rock už jaksi není to pravé.
Pokud jde o bicí, obsluhoval je u Grand Funk pouze a výhradně Don Brewer. Na prvních deskách byly relativně prosté, ve srovnání s tehdejší hardrockovou špičkou pak téměř primitivní - pravdou však je, že vždy šlapaly jako hodinky, a to nikoliv z produkce Taiwanu, nýbrž jako poctivé americké Timexy. Brewer se většinou spokojil s jednoduchým osminovým doprovodem a neméně jednoduchými šestnáctinovými - ve středním a pomalejším tempu pak dvaatřicetinovými - breaky, vyhranými poctivě od první do poslední noty na malý buben. V Den nezávislosti byly na příděl trioly.
I po stránce zvukové působily bicí v této rané éře poměrně archaicky - ještě začátkem sedmdesátých let totiž zněly jak z nahrávek Cream, takže když vezmeme v úvahu tehdejší explozivní vývoj rockové hudby, která v onom období prodělala za tři roky větší změny než za následujících třicet, bylo to zaostání vcelku strašlivé; nikoliv však osudové - to dokazovala obliba Grand Funk.
Jak už bylo zmíněno výše, po odchodu Knighta se vše změnilo, a tyto změny se samozřejmě dotkly i bicích. Hrál na ně sice dál Don Brewer, ale stylem diamterálně odlišným, takže na albech jako We're An American Band (ze kterého je mimochodem i dnešní transkripce), můžeme slyšet skutečně ryzí a velmi precizní hardrockové bubny se zajímavými breaky a navíc opravdu skvělým zvukem. Bez přehánění lze prohlásit, že tyhle nahrávky se staly standardem pro americké rockové kapely celého následujícího desetiletí.
Takže ač byli Grand Funk prosazeni za přispění vydatného reklamního humbuku Terryho Knighta, šlo o úplně jiný případ než Monkees - šlo o kapelu, která svoji kvalitu prokázala a předvedla, že komerční úspěšnost nemusí nutně signalizovat brak (alespoň v sedmdesátých letech).
PS: Abych nezapomněl - Don Brewer také zpíval. Jak, to si poslechněte třeba zrovna ve We're An American Band. Stojí to vážně za to.
Stěžejní desky:
We're An American Band - 1973
Born To Die - 1976
Good Singin', Good Playin' - 1976schéma soupravy ze současné doby
Bicí: Peavey
Činely: Sabian
