Kuchyně Jana Hojdara je zkušebna skrytá v rozlehlém areálu Thomayerovy nemocnice. Hudba, kterou tam "vaří", je dost ostrá a tvrdá, asi ne pro gurmety, ale pro pořádně hladové žrouty. Všichni ale nemohou dělat pochutinky pro mlsné jazýčky, vždyť co bychom jedli?
Jakým stylem bys označil vaši hudbu, kterou hrajete s Doktorem Triceratopsem?
Někde o nás napsali, že je to muzika s výraznými kytarovými riffy, ale já si myslím, že je to tak na rozhraní heavy metalu a hard coru. Ale spíš heavy metal s takovým tím "sabatovským" spodkem. Zpomalili jsme a zhutněli.
Psal jsi mi v průvodním dopisu, že směřujete hudbu do modernějšího směru a uvedl jsi hard core. Myslíš, že to je stále moderní?
Hodně se hraje rap core, Limp Bizkit a tak, což se mi docela líbí, já ovšem budu vždycky říkat, že hrajeme heavy metal, protože to dneska už nikdo moc neříká a spíš se za to lidi stydí - nechápu proč. Dneska všichni říkají, jak hrají bigbít, ale když si vemu, že to samé říká OK Band, tak přece nebudu říkat, že hrajeme bigbít, to bych se musel stydět. My hrajeme heavy metal.
A jestli je hard core pořád moderní? Já si myslím, že to lidi pořád baví.
Vaše texty jsou plné naštvanosti (když to řeknu slušně) na všechno. Je to tak, nebo je to jenom póza?
Je to póza. My máme všichni víceméně spokojený životy a naštvaní nejsme. Navíc na tom CD jsme spoustu textů nepsali my, psal je náš kamarád, my jsme mu jen řekli, že by to mohlo být "o tomhle" a on to sepsal.
Tedy jednou jsem napsal text, který je tak strašně depresivní, že by se mohlo zdát, že jsem to psal na Vyšehradě na Nuseláku před tím, než jsem skočil, a přitom to vůbec není pravda. Vzal jsem si muziku, večer jsem si ji pustil a napsal text ve vší spokojenosti. Naše texty jsou vždycky hodně temný a depresivní, je tam smrt, ale nemá to nic společného s tím, co bychom pociťovali. Až na výjimky, třeba Belgická, tam se šlape do hovna, ta je podle skutečnosti. Když jsme zkoušeli v Belgický, tak tam chodilo hodně pejskařů, a tak se tam šlapalo častokrát.
Jak jsi začínal? Jak jsi přišel k muzice?
Asi jako většina kluků s kytarou ve třinácti letech u táboráku. U stánků, Tři kříže a tak. Pak jsem si půjčil od kamaráda Guns N' Roses, Van Halena, také měl hodně videonahrávek, protože chytal MTV.
Tenkrát, když jsem viděl Van Halena poprvé, tapping a tak, to bylo úžasný, chtěl jsem si hned koupit elektriku.
Takže jsem začal jako většina lidí úplně normálně. Ani mě neměl kdo vést, nikdo z rodičů totiž na nic nehrál, akorát děda na saxofon.
Kdo myslíš, že tě ovlivnil, co teď posloucháš a co tě ovlivňuje?
Určitě první byl Eddie Van Halen. Sólíčka. Nemohu říct, že by mě unavovalo hrát sóla, já se hrozně rád předvádím, ale v dnešní době je spíš taková tendence čím míň, tím líp. Všechny ty postpunkové kapely nehrají sóla skoro vůbec. Přijde mi to, že je hrát neumějí, proto je nehrají. Myslím, že by byli děsně rádi, kdyby mohli sólovat jako Van Halen, Steve Morse nebo Petrucci. Kdyby to jen uměli, tak je hrají taky. Je to taková póza, říkají, že sóla nehraji, protože je to nebaví, ale pravda je někde jinde.
Mám rád sólové kytaristy, mám rád i Steva Vaie, což je blázen a kouzelník, ale v poslední době se mi líbí i Zakk Wylde, který má sóla hodně agresivní, to je fajn. Než by zahrál miliony tónů, tak tam drží vazbu čtyři takty a pak zahraje něco, co tam sedí. Když jsem byl na Petruccim, byl jsem na něm dvakrát, poprvé v Bontonu, měl tam kliniku, a podruhé na Dream Theater, vždycky jsem měl vyvalený oči, co je možné všechno zahrát. Je to jeden z nejlepších, není se tedy čemu divit. Ten člověk je tím proslulý, že je jeden z nejlepších na světě v tom co dělá. Dřív jsem se také snažil, chtěl jsem hrát takhle rychle, zahrát tohle, zahrát arpeggia jako Malmsteen a podobně, a když mi to nešlo, tak jsem se na to vykašlal a začal hrát tak, jak mi to jde.
Jakým způsobem cvičíš?
Když jsem si koupil první elektriku, než jsem začal dávat dohromady nějaké kapely, dost jsem doma dřel. Dělal jsem peďák, před tím jsme měli na základce na hudebku dobrého učitele, který měl všechny možné učebnice a podklady ke stupnicím. Já tedy znám noty a umím je číst. Stupnice jsem cvičil, když mi bylo tak patnáct šestnáct, protože jsem si přečetl, že Satriani a jemu podobní denně dřeli šest hodin stupnice. Mě to tak strašně nebavilo, tak strašně, že mi to vydrželo asi rok a pak jsem se na to vykašlal. Pak jsem si vzal transkripce, ale stejně jsem se vždycky dostal do půlky a pak mě to taky přestalo bavit. Učil jsem se něčí postupy, pak jsem si to upravoval, aby mi to sedělo, aby se mi to hrálo líp. Nemá cenu se pokoušet o nějaké lámání prstů, když to tam člověk nemá. Ti lidé to většinou zahrají lehce, protože to tak dokáží, když to člověk tak lehce nemá, je lepší si to upravit, aby se mu to hrálo dobře. Teď cvičím minimálně, jsem zaměstnaný člověk, všichni máme práce nad hlavu, a když večer přijdu domů, tak se věnuji manželce, než abych něco cvičil.
Většinou mě napadne nějaká věc v nejmíň vhodnou chvíli, že si to ani nemám možnost nahrát, takže cvičím i tím, že si to napíšu na papír, přijedu sem (do zkušebny), zahraju si, co mě napadlo, a pak si tady drnkám, zkouším si nějaké prstoklady, běhy a tak. Úplně jednoduše, nemám nějaký systém, třeba stupnice. Ale jsou lidé, kteří to tak dělají, studovali na to školy, proč ne.
Už jsi mě trochu předběhl, jak u tebe probíhá proces skládání?
To je přesně ono, napadne mě to v nejmíň vhodnou chvíli. Ještě donedávna jsem měl čtyřstopák a bubeníka Bosse DR 5 a PODa. Ale to bylo strašný, měl jsem celou tu skladbu v hlavě a celý den jsem programoval jenom toho bubeníka. Na ten čtyřstopák zas musíš nahrát jednu kytaru v kuse, nemůžeš po kouskách a jít si někam dáchnout. Takhle jsem nahrál spoustu věcí. Ten čtyřstopák jsem už prodal a teď jsem v takovém mezidobí, a když mě něco napadne, tak si napíšu na papír ta ta tá ty ty tý, riff tvrdej bla bla bla, přijdu za dva dni, vyndám to a nemohu si vzpomenout, co jsem tím myslel, proč jsem psal takovou blbost. Ale nějak to většinou dám dohromady, pak to s klukama probereme. Někdy mě to napadne celé, někdy do toho neslyším bicí. Potřebuji tu zpětnou vazbu od ostatních. Takže věci většinou vymyslí celá kapela. Ale jak říkám, jsem v mezidobí, kdy si s manželkou chceme koupit počítač a víme, že to bude až po Vánocích, pak bych si chtěl dělat svoje věci "do šuplíku", protože mám skladby, které se třeba do téhle kapely nehodí. Pak za dva, za tři roky sehnat muzikanty a jenom to s nimi třeba natočit, nemusíme to hrát živě. S touhle kapelou nehrajeme pomalé věci, hráli jsme kdysi jednu, ale živě to prostě nefungovalo. Po klubech, kde hrajeme, to nemá moc smysl, tam lidi chtějí, aby se to do nich pralo pod tlakem, a jakmile to trošičku spadne, tak to odmítnou.
Jaké je tvé vybavení - kytary, struny, aparáty, efekty?
Mám efekty rád. Používám kvákadlo Jim Dunlop, od Danelectro Cool Cat chorus, Boss Octave, když chci riff hodně ztvrdit nebo zahrát nějakou vyhrávku v oktávě, mám tam přidanou jednu oktávu dolů. Pak mám Phaser od Ibanez, takový ten klasický retro efekt, jak je dneska moderní, ten je fakt skvělý. Má dva režimy, jeden hodně výrazný a jeden méně, používám ten výraznější. Používám ho docela často, jak na různé riffy, tak i na kila. Na delaye jsem používal virtualizér Behringer, to už jsem prodal, ten jsem ovládal přes MIDI. Chtěl bych si pořídit od Line 6 DL4. Aparát jsem měl v racku, nejdřív jsem měl PODa, protože jsem se nechal uchvátit reklamou, hrál fakt skvěle, oni asi dokázali opravdu něco, co se nikomu nepodařilo. Měl jsem na zakázku postavený lampový koncový zesilovač, ale hádalo se to. Asi by to bylo o něčem jiném, kdybych měl rovný obyčejný koncák. Tak jsem ho prodal a koupil jsem si lampový předzesilovač Rocktron Piranha, ten hraje dobře, dají se tam najít skvělé zvuky. Spousta lidí na to hrála, Dave Mustain z Megadeth s tím natočil desku. Byl to asi nejprodávanější předzesilovač. Vadilo mi pořád upravovat zvuky, takže docházím k tomu, že si chci koupit obyčejnou celolampovou hlavu, asi stovku. Teď právě zvažuji, co si koupím. V úvahu připadá Line6 DL4 a stowattovka hlava. Myslim, že budu spokojený. Líbí se mi od George Dennise Blue, stowattová hlava, Laney VH100R, a nebo Marshall ze série JCM2000. Takže něco z nich. Nebo ukecám Jana Vladyku, ať mi postaví Rockwella na zakázku, ale to by dlouho trvalo.
Kytary používám dvě, jedna je Spector Black Hawk, ta je osazena snímači DiMarzio, u kobylky je Tone Zone a u krku je Fast Track 1, ta má Floyd Rose Schaller, je dobrá, ale budu ji dávat také pryč, vadí mi, že přepadává za krkem, jinak hraje skvěle. Druhou kytaru mi koupila manželka, Gibsona SG, černého Standarda, do toho jsem se naprosto zamiloval, to je snad nejlepší kytara, co jsem zatím držel v ruce. Pak jsem si ještě objednal u Petra Jurkoviče Les Paul Custom, v mírné modifikaci, protože ho chci z lípy s javorovou vrchní deskou, s javorovým krkem a ebenovým hmatníkem. Teď jenom zvažuji, co na to dát za snímače, líbí se mi EMG nebo Gibson. Na tuhle kytaru se těším, bohužel to trochu trvá.
Struny používám GHS TNT, hybridní z desítek na dvanáctky, protože jsme podladěni o dva půltóny. Ty mi naprosto vyhovují.
Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Chystáte nové album?
Chtěli bychom přinejmenším do konce roku natočit CD. Opravdu dobře natočit, byl bych nejradši, kdyby bylo hotové do konce listopadu, nejlépe října. Pak už je otázka, jestli ho budeme distribuovat na internetu nebo ve vybraných prodejnách, takže sami, nebo jestli se nám pro to podaří získat nějakou firmu, což je docela problém, protože jsme měli několik pokusů o manažera, ale většinou to jsou takoví rádobymanažeři. Naposledy nám jeden člověk domluvil kšeft ve velkém sále, mělo být narváno, strašné sliby, den předtím jsme mu zavolali jestli všechno sedí, a on na to, že je to zrušené. Ještě, že jsme tam nejeli. Takových bylo víc, manažer který řekl, já chci jít na váš koncert, protože se mi to strašně líbí a chci s vámi dělat, a pět minut před koncertem odešel domů. Pak nám nezbývá nic jiného, než ty firmy nebo distributory obcházet sami, což ne vždycky vypadá dobře. A když tě někdo někde odmítne, tak tebe to bolí, protože tu muziku děláš a myslíš, že je to dobré.
Jaké by to CD mělo být?
Bude tvrdé, spíš než rychlé, bude pomalejší, vážnější a temné. Byl bych rád, kdyby to bylo o těch tvrdých táhlých kytarách a dlouhých riffech, aby bylo opravdu hutné. Mně se teď strašně líbí poslední album kapely Godsmack Awake. Ono stačí poslechnout si třeba tři věci a pak si člověk domyslí, jak to CD pokračuje, protože se to moc nemění, ale to je přesně ten zvuk, který se mi strašně líbí. To je nařvané, agresivní, hodně tvrdé CD, zní moderně a tak bych chtěl, aby znělo to naše. Ne abychom něco kopírovali, ale zvukově aby to vyznělo takhle. Hodně agresivní, temná a tvrdá hudba. Ale žádný doom metal, nic takového, do toho nejsme, žádné chrámové varhany.
Na závěr mi prozraď nějaký recept na tvé oblíbené jídlo.
Jednoduše, špagety s nivou. To je to nejlepší a je to rychle hotové. Uvaříš špagety, nemusejí se moc solit, pak vezmeš velký kus nivy, který nastrouháš. Ale musí jí být opravdu hodně, to musí být tak jeden díl špaget a dva díly nivy, tak to mám rád. Pak na horké špagety dáš nivu, promícháš a hned jíš, studené to není dobré. Mám ještě jeden recept, ale jen pro lidi, kteří mají doma zaklapovací toustovač. To je sladký toast. Vezmeš klasický toustový bílý chleba, nakrájíš banán, jablko, prostě všechno ovoce, co máš doma, dáš to na toast, poliješ to medem a dáš zapéct. Takový moučník, vážně dobrý.
Díky za rozhovor!
