4/2015

Editorial

  • Jednou z věcí, kterou se my muzikanti „bavíme“, jsou soutěže kapel či instrumentalistů. Někteří z nás v nich účinkují a někteří z nás zase naopak musí zasedat v porotách a pozorně poslouchat kolegy, jak jim to hraje. Kdo si prošel jedno či druhé, tak ví, že ani jedna z těchto rolí není úplně to pravé ořechové. Na jedné straně musíte hrát někomu, o kom víte, že velmi dobře ví, co se na pódiu odehrává a má s tím hodně zkušeností. Zkrátka vám vidí pod pokličku a to určitě na jistotě a hráčské pohodě nepřidá. Ale to není, o čem bych chtěl psát.

    Nyní si přesedněte na druhou stranu za stůl, který bývá obvykle uprostřed hlediště, a kde se v kuželech stolních lampiček rýsují nehybné kontury porotcovských tváří. Určitě se muzikantům na pódiu musí honit v hlavách pochybnosti. Ježíš, ty se koukají, určitě se jim nelíbíme, to teda dopadneme. Jenže to je trochu chyba lávky. Mohu říci i z vlastní zkušenosti, že si myslím, že jedním z největších problémů, který se tíží mysl mnohých porotců je, jak oddělit svoje muzikantské zkušenosti a zaposlouchat se jen do hudby tak, jak to umějí posluchači a fanoušci. Jak nevnímat prohřešky proti intonaci, rytmu, zvukařské chyby a nebo i to, jak se kapela na pódiu chová ke svým posluchačům. Protože nakonec by mělo být hlavním kritériem to, zdali se z pódia prostě line dobrá hudba. A nemají to tak jen porotci. K napsání těchto řádek mne inspiroval rozhovor z minulého čísla s Martinem Barrem z Jethro Tull, kterému to přijde až cynické, že vždy slyší chyby a věci, které se mu nelibí a nedovolují mu hudbu si někoho jiného na koncertě naplno užít. Pojďme ještě dále. Co se děje, když posloucháme sami sebe? Sami sobě jsme si porotcem. Tam nejen přesně slyšíme, ale fyzicky víme, že jsme to zvorali či že nám to nešlape, o ladění nemluvě...

    Ale naučit se poslouchat sebe sama, jako by to byl někdo jiný, není vůbec lehké. Těžko se přiznává, že to, co se line z našeho nástroje, není úplně ono... Nejlépe to poznáte, když někomu pustíte jeho starou nahrávku, kdy už zapomněl a nepozná sám sebe, jak najednou přesně ví, co je špatně. Takže jestli to myslíte z muzikou upřímně, zkuste si někdy poslechnout své zapomenuté nahrávky.

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 24. 3. 2015

Články v tomto čísle