Ostravská skupina Salamandra patří dlouhodobě k předním zástupcům melodického metalu na naší scéně a kytarista Pavel Slíva ve výběru svých „nej“ alb nezapře žánrového srdcaře. Probrali jsme nejen to, co jako posluchač očekává od hudby, ale také poněkud pikantní události, které jeho kapelu potkaly po vydání šestého, dosud nejambicióznějšího alba Imperatus.
Které album sis jako úplně první koupil takříkajíc „za své“?
Master of Puppets od Metallicy na vinylu. Bylo z ostravské burzy a bylo pro mě v té době pekelně drahé.
Nazval by ses sběratelem hudby?
Přestože mám doma cédéček celkem dost, sběratelem bych se nenazýval. Poslední dobou si opatřuji hlavně novinky od svých hudebních „koní“.
Jak důležitý je pro tebe jako posluchače zvuk?
Výborný zvuk zahraničních nahrávek mě vždycky dost oslovoval, už jenom proto, že mám nahrávací studio, a tak je to pro mě vždy nová výzva - jak toho dosáhnout nebo se tomu v našich podmínkách alespoň přiblížit. Hodně mě zvukově nadchly poslední desky od kapel Primal Fear, Accept, Megadeth nebo třeba Rage.
Když něco posloucháš, tíhneš ke sledování kytaristy, nebo spíš vnímáš celek?
Vnímám celek. Líbí se mi skladby se silným vokálem, který podkreslují vymazlené riffy. Ale všechny nástroje by se měly doplňovat. Když píšu muziku, přestože mám v ruce kytaru, skladbu slyším jako celek, včetně kláves, basy, bicích i doprovodných sborů.
Zakládáš si jako posluchač víc na poslechu hudby z nahrávek, nebo jsou pro tebe silnější koncertní zážitky?
Poslední dobou preferuji jako posluchač hlavně koncerty. Nejen že tam poznáš, kdo jak ovládá svůj nástroj, ale vidíš celkovou sílu, sehranost a charisma kapely, což se z desky poznat nedá. Hlavně v současné digitální době, kdy je možno každou nahrávku uměle přikrášlit v počítači.
Při pohledu na tvůj výběr i vzhledem k tvorbě vaší kapely se zdá, že se věrně držíš tradic. Změnilo se přesto něco zásadně ve tvém vnímání hudby za posledních patnáct či dvacet let? Znějí ti všechny ty klasické desky pořád tak jako dřív, nebo už je vnímáš z dnešní perspektivy jinak?
Ty nejlepší metalové skladby si fanoušci prozpěvují dodnes. Třeba Keeper of the Seven Keys se mi tehdy zdál hudebně naprosto nedostižný a nechápal jsem, jak to může někdo vymyslet a zahrát. Teď si pustím cédéčko, vezmu kytaru a zahraju si s nimi. Dnes už to pro mě tak nedostižné není. Riffy jsou ale stále silné, jen už se na to dívám z pohledu muzikanta a autora.
Stalo se, že tě nějaká hudba za ty roky přestala bavit, a naopak že jsi třeba přišel na chuť něčemu, co bys do sebe jako posluchač kdysi neřekl?
Přestala mě bavit třeba Metallica, v podstatě co se ostříhali, nebo Running Wild, kde už delší dobu necítím posun. Naopak jsem přišel na chuť třeba filmové nebo vážné hudbě. O to bych kdysi ani nezavadil. Dokonce jsem viděl už i pár muzikálů a byl jsem na živé opeře!
Říká se, že formát alba odumírá, místo toho se přehrávají ukázky na YouTube a sociálních sítích. Tradiční metal je jeden z žánrů, které tomu zatím zdatně odolávají... Přesto - jak to celé vnímáš?
V dnešní době vydat album na CD je vlastně něco jako dárek pro lidi. Ale máš alespoň v ruce věc, co se dá na koncertě pokřtít. Pak k němu jedeš turné a to je pro kapelu hodně důležité. Nová deska je dnes okamžitě ke stažení na netu. Kromě nižší prodejnosti to má ale i své výhody. Nahrávky se dostanou k více lidem, a tudíž více lidí zná tvé písničky. Naši skalní fanoušci se ale chválabohu taky drží tradic a mají pořád o originály cédeček zájem. Moc si toho vážíme.
Se Salamandrou jste nedávno vydali nové album Imperatus, vzápětí však došlo ke změně u mikrofonu, kde se objevil starý známý Ivan Borovský. Tak těsně po vydání desky, navíc tak dobré, je to tah opravdu neobvyklý...
Věc se má tak... Ivan je výborný a hodně charismatický zpěvák a za roky působení u nás si vytvořil širokou základnu fanoušků, kteří na něj nedali dopustit, a přestože Honza Bernátek odvedl na albu Imperatus skvělou práci a je to výborný kluk a kamarád, musím říct, že na živých vystoupeních to pro nás i pro mnohé fanoušky nemělo tu správnou šťávu. Proto jsme se po dvouleté pauze opět dohodli s Ivanem Borovským.
Helloween - Walls of Jericho (1985)
Polský rozhlasový pořad Muzyka mlodych byl tehdy na severní Moravě jediný dostupný zdroj nejnovějších alb. Pouštěli bez keců celou desku, a tak se dalo krásně nahrávat. Tenkrát se mi Helloween dostali pod kůži. Strhující kombinace rychlosti a melodických linek z dílny Michaela Weikatha a Kaie Hansena, propracovaná zdvojená sóla... Jedna z nejzásadnějších desek, od které jsem se v 80. letech odpíchnul.
Blind Guardian - Battalions of Fear (1988)
Další z mých srdcovek - skvělá skladatelská práce a ukázka toho, jak lze definovat pojem „metalové umění“. Tuto kapelu jsem naživo viděl asi pětkrát, a musím říct, že mě ani jednou nezklamala. Složitost riffů a předělů z desek předvádí plnohodnotně i při živém vystupování. To opravdu moc kapel nedokáže. Od tohoto alba je pozorně sleduji.
Iron Maiden - The Number of the Beast (1982)
Nejen pro mě, ale asi i pro mnoho dalších lidí jedna z vůbec nejlepších metalových desek. Myslím si, že Iron Maiden si pozici číslo 1 v klasickém heavy metalu dodnes zaslouží. Bylo mi velkou ctí si v roce 2008 v Praze na Slavii před Mistry zahrát a nakouknout do jejich „kuchyňky“ - včetně pohledu na slavného Eddieho složeného v krabici, což se nepovede každý den...
Judas Priest - Painkiller (1990)
Kapela, která spoluurčila podobu nové vlny britského heavy metalu 80. let, asi nikdy nezněla agresivněji. S tím je neoddělitelně spjata také čitelnost lampových zesilovačů Marshall (JCM 800), z nichž na tomto albu vyždímali brilantní zvuk, který je pro mnohé dodnes nepřekonatelným měřítkem pro sílu elektrické kytary. A vedle Roba Halforda bych vyzdvihl také vynikajícího bubeníka Scotta Travise.
Accept - Restless and Wild (1982)
Dokonalost rytmických kytar a zajímavých riffů, prostě německá údernost, úžasná energie a jednoznačně nezaměnitelný hlas Uda Dirkschneidera, který tehdy Accept hodně odlišoval od jiných kapel. Měli jsme to štěstí si zahrát před Udem (jeho projektem) a taky si předskočit před Acceptem při jejich poslední návštěvě ve Zlíně na podzim 2014 a musím konstatovat, že naživo jim to hraje ještě líp než na deskách.
Manowar - Hail to England (1984)
Deska Hail to England mě tenkrát oslovila hlavně filmově-epickými songy a zajímavým obalem. Měl jsem kamaráda, u kterého jsme si na dvojčeti kopírovali kazety, a ten měl tenhle obal krásně namalovaný přes celou zeď. Manowar patří k průkopníkům výpravného heavy metalu v Americe. Také oni mě naživo ani jednou nezklamali. Skladby jako Kings of Metal patří podle mě už nenávratně do síně slávy.
Pretty Maids - Red, Hot and Heavy (1984)
Na půlku 80. let hodně moderní zvuk a neskutečně silné melodie. Podle mě je to jejich nejlepší album. Byla to jedna z prvních zahraničních kapel, která přijela po revoluci do ČR, a já si zašel na jejich první koncert u nás do pražské Lucerny. Výborné bylo, že právě na tomhle koncertě hráli z Red, Hot and Heavy spoustu skladeb. A těší mě, že hrají dodnes.
Destruction - Infernal Overkill (1985)
Průkopníci německého thrash metalu, jak tvrdím, s „lidskou tváří“. Nábojnicová image a rytmická údernost tohoto tria ukázala, jak se dají zbořit haly i ve třech. Oproti jiným kapelám téže doby byl u Destruction typický thrashový ječák. Je to jedna z mála kapel, která si po celou dobu existence zachovala typický výraz. Vloni jsem je viděl v Ostravě a opět to stálo za to.
Anthrax - State of Euphoria (1988)
Thrash jak víno. Skvělé bicí a neskutečně tvrdé riffy Scotta Iana, vynikající zpěv Joeyho Belladonny... Kdo by neznal skladbu Antisocial. Toto album jsem si koupil na kazetě, na „polské originálce“, v pět hodin ráno za šedesát korun na tehdy nejvyhlášenější ostravské černé burze. Když pominu „masakrální“ nedělní vstávání, tahle burza byla výborným zdrojem nahrávek ze zahraničí.
Saxon - Crusader (1984)
Další z britských veličin heavy metalu. Tahle deska je naprostá klasika. Biff Byford je vynikající zpěvák, stejně jako je skvělý zbytek kapely na této desce. Když jsme si pak už koncem 90. let mohli s nimi zahrát na jednom festivalu na stejném pódiu, byl jsem naprosto v šoku, jak můžou Saxon se stejným aparátem a mixem zvukově i hudebně tak masakrovat všechny české kapely, které tam hrály.
