Bluesový muzikant, ještě k tomu jeden z těch současných (rozuměj tomu mladých) a navíc i komerčně úspěšný - no je to v současných dobách možné? Ano, a to v osobě Kennyho Waynea Shepherda. Vlastně si stačí uvědomit, že Shepherd se stal jako jediný bluesový kytarista součástí známého projektu G3. Bylo to v roce 1997, kdy se vedle Satrianiho a Vaie zúčastnil i Robert Fripp.
Dalším významným aspektem je, že hned čtyři Shepherdova alba získala v USA platinu a to je co říct. Navíc se až na jednu výjimku umisťují vždy v roce vydání na prvním místě amerického bluesového žebříčku, a to i včetně koncertního Live in Chicago.
„Hard Again (1977, Blue Sky) od Muddyho Waterse je jedno z největších bluesových alb všech dob. Dokonce bych řekl, že je to jedno z nejgrandióznějších alb vůbec. Navíc ho produkoval další velikán, Johnny Winter, který si tam i zahrál. Ono vůbec, když se člověk podívá na tu sestavu, která tam hraje, tak to je přehlídka bluesové síně slávy - za všechny lze jmenovat třeba Jamese Cottona na foukačku, který hrál třeba s Janis Joplin, Mikem Bloomfieldem, B. B. Kingem a řadou dalších.
Ve třech letech mě vzal otec na koncert Muddyho waterse a Johna Lee Hookera. Byl to můj první koncert, a ještě k tomu bluesovej. A když jsem si jako teenager poslechl Hard Again, jenom mne to utvrdilo v lásce k blues. Poslouchal jsem to doslova každý den, tohle album mne nenechalo v klidu. No ale to přece jinak ani nejde - vždyť tam jsou takové skladby jako nadčasová Mannish Boy, Jealous Hearted Man nebo třeba předělávka I Want To Be Loved od Willieho Dixona. Deska mi vedle inspirace přinesla i představu o zvuku kytary, o frázování, o cítění a stavbě sól, o skladbě vůbec. No prostě Muddy Waters.“
