10/2019

Editorial

  • Svět chce být klamán? Pro mnohé muzikanty toto může být vskutku hamletovská otázka. Ale nejprve pojďme k příběhu tohoto editorialu. Mnozí z vás jistě znají scenérii letního kina, slangově asi na mnohých místech nazývaného „amfík“. Příběh se odehrává v nejmenovaném městě na nejmenovaném festivalu či festiválku. Před promítacím plátnem na betonové forbíně stojí stage, pěkně zastřešená, a i když je ještě pozdní odpoledne a sluníčko se teprve chystá zapadnout, tak je plně vybavena reflektory a otočnými hlavami. FOHáčko, vzorově chráněné proti dešti party stanem, je v hledišti na sedmém stupni, mezi návštěvníky sedícími na schodovitě uspořádaných lavicích, na klíně s pivem a párkem ze stánků okolo promítací kabiny i v přilehlém parčíku. Zkrátka pohodička. Až na… příjezd do zákulisí je vyplněn velkou dodávkou pomalovanou jménem kapely, která vystupuje před vámi. Když se protáhnete o prsa kolem auta, tak se dozvíte, že hrát mají ještě dvě kapely a skluz bohužel vznikl náročnou přestavbou… asi už tušíte, které kapely. Všude jsou rozložené dýmostroje, plamenostroje, kusy bicích, stojany s kytarami, baskytarami, bedny, bedny… Parkujete své auto za rohem a psychicky se připravujete, že vám žravenky od pořaďáka nebudou stačit, neb se bude čekat, a dlouho. Nu, co se dá dělat. Naštěstí vydržely do chvíle, kdy se z beden začíná linout intro a show již zmíněné kapely bylo započato za doprovodu „čmoudíků“ a šlehajících plamenů. A tak se, jako ostatní s pivem a párkem, zaposloucháváte do muziky. Zvuk je opravdu dobrý, kapela šlape. Občas vás zaskočí sbory, které rozhodně nejsou ze zpěvových mikrofonů na pódiu, a i klávesy znějící z beden nejsou nikde vidět. Dopíjíte pivo a najednou, jak když utne, z kapely zbyde jen plechový a kufrovitý zvuk amátek, nabustřená tenká kytara, středová basa v nepříliš dobré rytmické souhře a nad tím lehce rozechvělý a osamělý hlas zpěváka. Je to jasný vlastňák od techniky, sekvencer se jal stávkovat, potvora. Dlužno dodat, že kapela hrdinně dokutala písničku do konce a po pauzičce zase už jeli v „plné“ sestavě. Víte, myslím si, že většina publika vlastně zase tak moc nechytla, co se vlastně stalo. Když úplně nevíte, kolik práce dá, aby kapela naživo dobře hrála a šlapala, aniž by si musela pouštět něco z počítače, tak vám to v plné šíři asi nedojde. Svět se chce bavit a těžko říci, když se baví, jestli mu vadí, že je vlastně klamán. A nebo není? Kam až zajít, a jak daleko? Vlastně ti kluci nemuseli hrát naživo vůbec a stejně by nic nebylo poznat. A to je to, oč tu běží.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 23. 9. 2019

Články v tomto čísle