Brazilský perkusista Luis Ribeiro je v současné době známý díky svému angažmá v orchestru skladatele filmové hudby Hanse Zimmera. Vede ale také vlastní kapelu pod jménem Luis Ribeiro Project a působí jako hudební kouč pro nehudebníky, kdy používá rytmus jako cestu k osobnímu růstu. O jeho přesunu z Brazílie do Rakouska, o roli sidemana, o spolupráci s Hansem Zimmerem a o roli rytmu v životě jsme si povídali kdesi v katakombách pražské O2 Areny těsně před vypuknutím koncertu The Evening with Hans Zimmer.
Pro začátek nám řekni něco o sobě. Jak a kdy jsi se vůbec k perkusím dostal?
Překvapivě pozdě! Pocházím ze São Paula v Brazílii, což je země karnevalů, samby a rytmu. Ve čtrnácti letech jsem se začal učit hrát v nedělní škole a chodil tam asi do sedmnácti. Pak jsem šel na vysokou školu, jenže sportovní, nikoliv hudební. Studium jsem dokončoval v Německu a teprve tam jsem se začal víc zajímat o hudbu. Přestěhoval jsem se do Vídně, znovu se začal systematicky učit, a nakonec mě přijali na univerzitu, tentokrát už hudební. Takže jsem se začal hudbou vážně zabývat až ve čtyřiadvaceti letech. Spousta lidí mi říkala, že už je pozdě, ale všechno dobře dopadlo a mám možnost se hudbou živit a potkávat spousty skvělých a zajímavých muzikantů.
Takže mezi hudbou a sportem nemáš nějaké silné propojení?
Absolutně ne, jsou to dva různé vesmíry. A nebylo lehké si vybrat, ve kterém chci žít. Když jsem studoval, dostal jsem pracovní nabídku od jednoho fitness centra. Pro studenta to bylo za obrovské peníze. Musel bych ale přestat s hudbou, protože to bylo na plný úvazek. A tou dobou už jsem byl tak odhodlaný, že jsem řekl ne a vydal se do nejistého světa umění. Což se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí.
Myslíš, že Evropané můžou být tak dobrými a živelnými perkusisty, jako lidé z Jižní Ameriky?
Hudební vyjádření, které z člověka vychází, je vždycky výslednicí jeho původu v kombinaci s informacemi, které získal během života a studia. Takže Evropan těžko dožene schopnosti Američana v interpretaci ortodoxních latinskoamerických rytmů, ovšem vyvine místo toho jiný přístup, který může být stejně dobrý nebo lepší. Je to pochopitelně individuální, každý z nás tvoří trochu jinou hudbu, protože každý je ovlivněn svou vlastní historií a vzděláním. Samozřejmě pokud chceš být „jako někdo“, tak se mu můžeš téměř k nerozeznání přiblížit. Ale proč bys to dělal? Lepší je přece být sám sebou!
V čem myslíš že leží hlavní rozdíly mezi bubeníkem a perkusistou?
To velmi záleží na konkrétním projektu. Například Hans Zimmer má perkuse ve velké oblibě, jsou pro něj základním stavebním kamenem, a perkusista tak má vlastně funkci bubeníka, tedy toho, kdo celou skladbu drží pohromadě. Důležité je mít na paměti, že perkuse mají schopnost dostat člověka do transu. Rytmus, cyklické opakování na rychlé i pomalé úrovni, je vlastně obrazem světa, protože v něm se děje také odehrávají v cyklech. Proto měly perkuse vždycky šamanský, spirituální přesah. A teprve nad tím je úroveň „zábavy“. Takže u Hanse Zimmera má bicí souprava i perkuse stejnou funkci, tedy navodit stav transu, bezčasí, nad kterým se odehrávají další vrstvy skladby. Trochu jiné je to v popu nebo jazzu, kde má bicí souprava spíše jednotící funkci a perkuse dobarvují a přidávají další vrstvy, ovšem cíl obou je stejný: vytvořit vlnu groovu, která člověka pohltí a odnese tam, kam autor a interpret skladby chce.
Máš při hraní skladeb Hanse Zimmera nějakou interpretační svobodu, nebo se musíš pevně držet not?
Většinu času se přesně držím notového zápisu, je to velký orchestr, přes sto lidí na pódiu, takže si nemůže každý dělat co chce. Ono je to ale napsané dost dobře. (smích) Hans s námi občas zahraje jednu skladbu, a když se na koncertě objeví, říká, že se not tolik držet nemusíme, že jde o hudbu, svobodu a působivý výsledek. Ale dokud nejsi skutečně vyhraný a nepoznáš dokonale, kdy se držet not a kdy přidat lehkou improvizaci, radši se jich, pokud jde o velkou kapelu nebo orchestr, drž.
Zabýváš se také workshopy pro nehudebníky, pro firmy nebo skupiny zájemců. Co podle tebe znamená rytmus pro člověka, který na nic nehraje a třeba se o hudbu ani nezajímá?
V každém člověku je rytmus. Je to spíše otázka uvědomění. Je důležité svůj vnitřní rytmus znát, znát svůj ranní rytmus, odpolední, klidný, aktivní, naštvaný a tak dále. Pokud znáš své rytmy, dokážeš mnohem lépe vnímat to, jak tě ovlivňují rytmy jiných lidí nebo událostí. Mezi životem muzikanta a manažera v korporátu je překvapivě mnoho podobností. Pokud někdo z kapely není v rovnováze, má problémy, tak nebude hrát na sto procent a kapela nebude znít tak dobře, jak by mohla. Pokud nebude v rovnováze manažer, nebude ani jeho tým fungovat tak, jak by mohl. Snažím se působit na lidi pozitivním směrem, dostat je zpět do rovnováhy tak, aby byl jejich pracovní i osobní život uspokojující a naplňující. Zároveň učím lidi učit se, být otevřený výzvám a neobvyklým podnětům. Čím vzdálenější vztah k rytmu daný člověk má, tím je to vlastně lepší, protože setkání s rytmem je pro něj hlubší, silnější a zlomovější zkušenost. Takže účelem je lépe poznat sama sebe a stát se otevřenější neznámým vlivům a situacím, to vše za použití leckdy velmi zábavných a vtipných postupů a cvičení. Je to vlastně jako při hraní samotném - dělat vážné věci a užít si při tom spoustu zábavy.
Takhle tedy motivuješ jiné. A jak motivuješ sám sebe?
Já jsem velmi vděčný za to, že můžu dělat to, co dělám, ale nikdy se sebou nebudu úplně spokojený. V dnešní době je díky internetu velmi snadné vnímat, co všechno ještě neumíme, v čem jsou jiní lepší. Kromě toho je ale velmi důležité poznávat a potkávat ostatní muzikanty i v reálném životě, protože skutečnému lidskému kontaktu a reálnému poslechu živé hudby se žádná sociální síť ani video nevyrovná. Tím se aktivně snažím inspirovat a motivovat. Na praktičtější úrovni pak pomáhá formulovat si cíle, tedy kde chci být a co chci umět zítra, za měsíc, za rok. A čím konkrétnější tyto cíle jsou, tím snazší je je naplňovat. Pokud si dáš za cíl být za rok rockovou hvězdou, spíš to nevyjde, naproti tomu, když bude tvojí metou perfektní double stroke roll ve 220 bpm, tak si můžeš sepsat jasné kroky pro to, aby ses tam skutečně dostal. Poslední věc, která je pro mě důležitá, je snaha nahlédnout hudbu z co nejvíce perspektiv. Učím se hrát na kytaru, na klavír, skládat hudbu v počítači, snažím se poznat zákulisí hudebních akcí i z organizační a technické stránky. Informovanost v těchto zdánlivě vzdálených záležitostech zásadně pomáhá k tomu, abys přispíval k hladkému průběhu akcí, což je možná stejně důležité, jako to, jak dobře hraješ.
Luis používá širokou paletu perkusí od německé firmy Meinl a paličky švýcarského výrobce Agner. Jeho set se významně mění v závislosti na projektu, se kterým vystupuje či nahrává, ale mezi jeho nejpoužívanější nástroje patří dřevěná bonga FWB400, podpisový model timbales Luis Conte, šestipalcový Floatune Tamborim a conga z řady Woodcraft Traditional.
A jak o hudbě a rytmu přemýšlíš přímo na pódiu?
Pokud jde o delší turné, jako například teď s Hansem, tak se snažím být každý večer lepší než ten předchozí. Zlepšovat souhru, vyladit se na emoce, které má skladba působit, napojit se na publikum a hrát směrem ven, nikoliv dovnitř sebe sama, napojit se na srdce a duše lidí v publiku. Také se snažím co nejvíc partů naučit zpaměti, což pak pomáhá soustředění na hudbu samotnou, na to, jak skladby zahraju, namísto soustředění na to abych je vůbec nějak zahrál. Absolutní koncentrace na hudbu jakožto propojení mezi muzikanty a publikem, tak bych asi popsal ten kýžený stav. A aby bylo jasno, to neznamená, že hudba je jen umět se ponořit do emocí a významů. Opravdu hodně trénuju techniku, a dělá to každý profesionální hudebník. Abys mohl o hudbě přemýšlet synteticky, umělecky, nesmíš při koncertu myslet na techniku. Technický arzenál bys měl mít tak široký, abys bezpečně zahrál všechno, co na koncertě zahrát chceš. Teprve pak se osvobodíš a můžeš vytvářenou hudbu vnímat jakoby zvenčí, poslouchat, jak zní a sledovat, zda se propojení s posluchači daří.
Hrát hudbu Hanse Zimmera pod jeho vlastním vedením je splněný muzikantský sen. Co musí člověk splňovat, aby takové mety dosáhl?
Představ si stůl. Má čtyři nohy, někdy víc, a stabilitu drží tehdy, když jsou všechny stejně dlouhé a dostatečně široké. Stručně řečeno, pokud umíš hrát, ale jsi nesnesitelný, daleko to nedotáhneš, a naopak. Když to vezmeme podrobněji, tak první věc je samotné hudební vzdělání. Tedy hrát dobře a umět zahrát cokoliv. Pokud se živíš jako sideman, nikoliv s vlastní kapelou, musíš být připraven na všechno. Vezmi si Vinnieho Colaiutu, to je jazzrockový bubeník a nahrál perfektní bicí na desku Megadeth, která je plná dvojpedálu. Druhá věc je být vždycky perfektně připravený. Umět dokonale skladby, které máš hrát, a pokud jdeš na konkurz ke kapele, která po tobě chce zahrát tři písničky, nauč se celý jejich repertoár. Ukaž, že dokážeš být zodpovědný, a samozřejmě pak tenhle standard dodržuj i nadále. Třetí hodnota je být přátelský a otevřený, umět unést a zapracovat kritické připomínky, být konstruktivní. První dojem je zcela zásadní. Pokud na někoho zapůsobíš při prvním setkání špatně, bude trvat dlouho, než si mínění opraví. Když naopak budeš od začátku přátelský, lidé kolem ti později prominou, pokud třeba chvíli nebudeš ve své kůži. Ovšem čím častěji v ní budeš, tím lépe. Poslední věc je absolutně jednoduchá, ale spousta lidí v ní opět a opět selhává. Choď včas. Choď radši o půl hodiny dřív. Pokud na tebe bude stočlenný orchestr čekat, druhou šanci už nejspíš nedostaneš. To je to nejjednodušší, co můžeš pro svoji kariéru udělat, a přitom i přes tu jednoduchost zcela zásadní.
Díky za rozhovor, přejeme hodně radosti na koncertě a teď už rychle na pódium, ať na tebe stočlenný orchestr nečeká!
