Je tomu pouhý rok a měsíc, co se uzavřel životní příběh jedné z legend elektrického blues, osobnosti, která inspirovala celou řadu dalších osobností a skupin, a to včetně tak velkých jmen, jako jsou Led Zeppelin, Carlos Santana, Rolling Stones, John Mayall, Stevie Ray Vaughan, Eric Clapton, Mike Bloomfield, Peter Green a další.
Ono si vlastně stačí poslechnout už jenom jeho verzi I Can’t Quit You Baby od Willieho Dixona, kterou později proslavili Led Zeppelin na svém eponymním debutu. Mimochodem, nahráli ji třeba i The Rolling Stones, Pat Travers, John Mayall či Gary Moore... Tahle skladba dokonale ilustruje Rushův feeling jak zpěváka, tak i kytaristy. A ještě poznámka: Otis Rush, který byl levák, patřil mezi těch několik málo kytaristů, kteří hráli na kytaru pro praváky tak, že ji nejen obrátili (což v té době nebylo nic neobvyklého), ale nepřehodili přitom struny. Nechali potah v původním uspořádání, což znamená, že postupy, prstoklad, to všechno bylo úplně jinak - představte si to, že byste obrátili natažení strun tak, že basová struna E by byla na místě struny e1: „Ha, no, má to svoje výhody, ne? Sólové struny, zejména pak strunu e1 vytahuji směrem dolů k podlaze, což mi přijde logičtější a příjemnější...“
A ještě mi dovolte jednu poznámku: Může si samozřejmě někdo říci, proč jméno Otis Rush není v kontextu kytarové historie přes všechny uvedené úspěchy tak zářné, jako j,éna dalších osobností chicagského blues... Rushovu kariéru totiž provázela řada jím nezaviněných klopýtnutí všech těch managementů, labelů a vydavatelů, navíc jeho profesní okolí nijak výrazně nepodporovalo jeho sólové ambice. Dlužno uznat, že ani on sám do toho nijak výrazně nešlapal... Druhým, nezanedbatelným faktem se stalo i to, že pokud byl Otis Rush v počátku své kariéry prezentován, tak nejdříve jako zpěvák a až poté jako kytarista. Což se nakonec neukázalo jako ten nejlepší tah...
Otis Rush
Tvůrce zcela osobitého vibrata a autor takových skladeb, jako je All Your Love (I Miss Loving) nebo Double Trouble, se narodil 29. dubna 1934 ve Filadelfii v Mississippi. Roku 1949 se dostal do Chicaga, kde ho naprosto omráčil Muddy Waters. Jak po letech prohlásil v tisku, od toho okamžiku věděl, co chce dělat. Začal vystupovat po bluesových klubech a po čase si vytvořil jméno zejména v oblasti jižního a západního města. Tam si ho také všiml legendární Willie Dixon a zprostředkoval mu smlouvu s labelem Cobra Records. To už se psal rok 1956 a na pulty se dostal první Rushův singl ’I Cant Quit You Baby / Sit Down Baby. Nesmírně intenzívní projev, suverénnost ve výrazu a nesporný tah ve feelingu, to vše vyneslo singl v Billboardu do Top Ten. Což bylo nejen pro Rushe, ale i pro label hodně dobrým povzbuzením. Další singly následovaly rychle za sebou, kdy vedle souputníka prvního singlu, My Love Will Never Die / Violent Love vyšly v následujícím roce další tři úspěšné singly, Groaning the Blues / If You Were Mine, Jump Sister Bessie / Love That Woman a She’s a Good ‘Un / Three Times a Fool, vše klasické bluesové standardy. Ovšem stejně jako debutovému singlu se dostalo velkého uznání dalším dvěma skladbám, a to zejména naléhavé Double Trouble (na druhé straně byla Keep On Loving Me Baby) a vznosná All Your Love (I Miss Loving) s My Baby’s a Good ‘Un na druhé straně, které vyšly roku 1958. Našlápnuto bylo tedy hodně dobře, ale... Label Cobra najednou zkrachoval.
Rush už měl ale takové jméno, že nebyl problém přejít k významnější společnosti, kterou nebyla žádná jiná než Chess Records. Hned první zářez se vyloženě povedl - roku 1960 vyšel výrazný singl So Many Roads So Many Trains / I’m Satisfied, který se stal dalším Otisovým hitem. Ovšem po You Know My Love / I Can’t Stop Baby opět mění společnost a natáčí pro labely Duke (zejména skladbu Homework) a Cotillion. To už se nachází v době, kdy singly jsou svým významem doháněny dlouhohrajícími deskami - první mu ale přesto vyšla až na závěr šedesátých let. To má již za sebou řadu spoluprací a hostování na albech jiných umělců a podílí se na žánrových výběrech a kompilacích, jako Essential Chicago Blues, Great „Baby“ Blues, Blues Masters, Blues Infusion, Blues Feelings a dalších (celkově by se dalo napočítat přes 130 různých titulů).
Nicméně debut This One’s a Good One (1968, Blue Horizon ) na sebe upozornil vyváženou kolekcí skladeb, kterou podpořilo ještě více úspěšné následné LP Mourning in the Morning (1969, Cotillion ), které produkovali Mike Bloomfield a Nick Gravenites. Mimochodem, na albu si zahrál i Duane Allman (z Allman Brothers Bandu). Po několika dalších albech, kdy bychom mohli zmínit zejména Screamin’ and Cryin’ (1974, Black & Blue ), natočil u Capitol Records vynikající materiál pro LP Right Place, Wrong Time . Vydavatelství ho ale odmítalo vydat a k realizaci došlo až tehdy, kdy se vydání ujaly další labely. V každém případě má deska obecně takové tři vrcholy: otvíračku Tore Up, klasické elektrické blues Right Place, Wrong Time a svižnou Natural Ball. Mými osobně oblíbenými jsou ještě pomalá Rainy Night in Georgia (na tento podklad se hraje úplně skvěle) a I Wonder Why s velmi hezky nahranou kytarou. Jenže kýžený úspěch se stále nedostavoval a během druhé poloviny sedmdesátých let Rush svou nahrávací aktivitu v podstatě zastavil. Po albu Troubles (1978, Sonet ), které nedosahovalo, snad až na covery Little Red Rooster (Willie Dixon), You Got Me Running (Jimmy Reed) a Trouble (od Lowella Fulsona), kvalit a energie předchozích desek se po něm vlastně úplně slehla zem.
„Vycítil jsem tu atmosféru Chicaga, vždyť jsem byl přímo u toho...“
(Otis Rush, Premier Guitar)
Comeback nastává až o deset let později, v době, kdy se po světě obecně zvedá zájem o muziku předcházejících desetiletí. Rush se do doby strefuje kvalitním live albem Tops (1988, Blind Pig). Poté se soustřeďuje spíše na záznamy svých vystoupení, které se setkávají s očekávaným ohlasem - a připravuje si tak i půdu pro opětné vydání studiové desky. Což se na konec stane, když po live albech -Blues Interaction Live in Japan 1986 (1989, P-Vine ), Lost in the Blues (1991, Alligator ) a Live in Europe (1993, Evidence Music ) vychází studiovka Ain’t Enough Comin’ In (1994, This Way Up/Mercury ). Jedná se o vyváženou, silnou desku a totéž lze prohlásit i o jejím následovníkovi, albu Any Place I’m Going (1998, House of Blues). V této době se zdá, že jeho jménu se konečně dostává té pozornosti, kterou si vždy zasloužil - o rok později dokonce získává svou první cenu Grammy za nejlepší tradiční bluesovou desku. Rush zúročuje tyto úspěchy zvýšeným tempem koncertování, které mu sice nedovolí opět zaběhnout do studia, ale natáčí řadu záznamů, které jsou, zatím, nevydané... Což se mělo brzy změnit, protože roku 2003 ho zachvátila mrtvice. I když už potom nemohl vystupovat (aspoň ne v té míře), mohl využít aspoň všech těch nahrávek, které vznikly v předcházejících dobách. Takže vycházejí alba jako Live...and in Concert from San Francisco (2006, Blues Express), Chicago Blues Festival 2001 (2009, P-Vine), Double Trouble LIVE Cambridge 1973 (2015, RockBeat Records) a další.
V červnu roku 2016 se Rush účastnil městských slavností v Chicagu, kdy starosta města vyhlásil den 12. června za den Otise Rushe.
Rush bojoval s následky mrtvice velmi dlouho, ale nakonec jim podlehl 29. září roku 2018.
Z výrazných spoluprací pak můžeme uvést, že se podílel na nahrávkách a spolupracoval mj. i s Ericem Claptonem, Lutherem Allisonem (Live in Chicago), Peterem Greenem (Hot Foot Powder), Ikem Turnerem, Buddym Guyem, Little Walterem, Albertem Kingem (Door to Door) a dlouhou řadou dalších.
Kytary
Rush hrál na řadu kytar, ale můžeme říci, že základ jeho feelingu byl vytvořen na pololubech řady Gibson ES, zejména modelů 355, 335, 345: „Vlastně pro mě existovaly hlavně dva modely - puloluby Gibson, jedno už jaké řady, a Fendery Stratocastery. Většinou jsem na ně natahoval struny o síle 0.10-0.46 a oba druhy nástrojů byly samy sebou - nikdy jsem nenašel něco jako kompromis mezi nimi.“
Jak už bylo řečeno, Rush hrál i na Fendery, a to jak Stratocastery, tak třeba i na Jaguary. Z pololubů můžeme jmenovat navíc i Epiphony Rivera či Yamahu SuperAxe SA50.
Aparáty
Nejvýraznějším aparátem zde bezpochyby je kombo Fender Vintage Reissue ’59 Bassman LTD 4x 10”, která si Rush oblíbil nejvíce. Jediné kombo, které u něj konkurovalo Bassmanu, bylo Victoria Double Deluxe Amp. Nejde o nic méně známého, na značku Victoria hrála dlouhá řada osobností, od Erica Claptona přes Bonnie Raitt až třeba po Joea Bonamassu...
Web
