Progresivnímu metalu dominují kapely z USA a Anglie, sem tam nějaká z Německa, Austrálie a dalších zemí. Ovšem jedna zcela zásadní pochází ze země, kterou máme spojenou spíše s jazzem a šansonem. Jedná se o prog-death-metalovou instituci Gojira z Francie, která již přes dvacet let válcuje pódia po celém světě a hlásá svou zneklidňující vizi moderního světa a jeho problémů. Zakladatelské duo bratří Duplantierů kapelu vede od počátků v roce 1996 až doposud a jedná se o velmi soudržné těleso, jediná změna ve složení kapely proběhla v roce 2001 na postu basové kytary. Bratři zároveň skládají všechnu hudbu i texty a Joe Duplantier na postu kytaristy také zpívá.
Bubnování Maria Duplantiera je jedinečné kombinací velkého, hutného zvuku a strojové přesnosti, která ovšem není na úkor groovu a „tanečnosti“ (lze-li o něčem takovém v progresivním death metalu mluvit), v tomto ohledu je s ním srovnatelný snad jen Tomas Haake z Meshuggah. Duplantierovy groovy jsou jednoduché a průzračné a zároveň velmi inovativní a originální, což je vzácná kombinace a známka skutečného umělce. Umění totiž neznamená vypálit všechny své složité naučené triky najednou, ale mít takovou zásobu nápadů, že z nich lze naopak ubírat, a tak jako sochař mění kamenný kvádr na umělecké dílo, tak i dobrý muzikant ubírá materiál ze svých možností tak dlouho, až vznikne smysluplný, koherentní a vypovídající celek. Mariova hra je kromě nápaditosti zároveň neuvěřitelně intenzivní. I na velkém pódiu, kde se spousta pohybů ztratí, je vidět, že do bubnování dává spoustu fyzické energie a pohybu, a kdo měl tu čest vidět koncert Gojiry v pražské Lucerně, ten ví, že kapela a Mario především dokážou svým projevem zabrat nejen celé pódium, ale naplní hudbou celý sál až do nejtemnějších koutů.
Těžko vybírat konkrétní skladby k poslechu, Gojira vytvořila vlastní specifický styl a v rámci něj lze poslouchat vlastně cokoliv a stále to bude překvapivá a originální hudba. Vybral jsem tedy spíše pár „hitovek“, ale doporučuji určitě poslouchat celé desky. A kdo by se chtěl o Mariovi a jeho (nejen) hudebních aktivitách dozvědět víc, může najít spousty zajímavostí v rozhovoru, který pro Muzikus 4/2017 napsala Karolina Uherčíková (je k dispozici i online na www.muzikus.cz).
K poslechu: Toxic Garbage Island (The Way of All Flesh), The Cell (Magma), L’Enfant sauvage (L’Enfant sauvage).
