8/2010

Editorial

  • Letní „hyce“ a nové úsporné reformy, to nemůže přinést nic jiného než krev, slzy a zpocený záda. Ač v této zemi asi není nikdo, z koho by aspoň jedna z jmenovaných tekutin netekla a cesta v neklimatizovaným autě rovná se čisté sebevraždě, tak přesto si pár bláznivých fanoušků pomyslně vyholilo tonzuru a dobrovolně postoupili řeholi osmi set kilometrů dlouhé štreky do Berlína za svým idolem. Stálo to zato. Na profesionalitu s jakou jsme se setkali nenarazíme každý den, ale co profesionalita, hlavně ta upřímná radost z hudby! Mezi pódiem a hledištěm lítaly jiskry, a nejen v kotli to vřelo. Když si uvědomím věk interpreta, tak žasnu nad čistotou zpěvu, nasazením a vitalitou. Dotyčný se vlnil a občas se dokonce vyválel v extázi na zemi - show se vším všudy. Zatímco hodně rockerů a popíkářů po čtyřicítce už jen sýpe, tenhle pán dává hodiny zpěvu kdejaké celebritě a to má prosím šestý křížek na krku. Recept na úspěch? Talent nestačí! Jen pot a dřina je také málo. Charisma a barva hlasu? Málo... Skladatelský um, kreativní interpretační schopnosti a hlavně cit pro hudbu. A při tom všem, ještě nepřekročit tenkou hranici kýče... šup do šejkru, zamíchat, protřepat a podávat klidně s ledem - nápoj úspěchu je připraven. Na zdraví milí čtenáři.

    Ale zpět do koncertní vřavy. Vřavy, ze které naštěstí nikdo neohluchl. Zvuk totiž byla kapitola sama o sobě. Konečně jsem slyšel basu (rozuměj basovou kytaru) a to se mi na koncertě nestalo dlouhá léta - aleluja! Konkrétní tón, žádný hučák na pozadí. „Motown“ škola se tu setkala s rozumným zvukařem. Bum-cink se tu nekonalo. Bohužel hodně dnešních zvukařů (a hráčů jakbysmet) se řídí již jen tímto heslem - hlavně, že nám to duní a výšky řežou hlavy, středy ať vezme čert... trend doby? Možná. Rozhlídněte se kolem sebe. Všude nás obklopují tuny mpétrojek, neřeší se kvalita nýbrž kvantita, co záleží na tom, že většina lidí si pak pustí sotva pětinu ze své „diskografie“ hlavně že to všechno „má“, bylo to zadarmo a můžou se tím chlubit v hospodě. Hezky to duní, ovary mám na uších a basy jak ze subwooferu domácího kina... Všechno dát pěkně nahlas, co na tom, že zesilovač funí a kreslí o sto péro... Ale nechme toho, jsou prázdniny. Co takhle radši zajít do lesa a chvíli vnímat ticho a klid? Myslím že nikdo jiný nepotřebuje ticho právě jako muzikanti. A navíc, je tam chládek.

    PS: Jo, tím interpretem nebyl nikdo menší než Steve Wonder.

    Elektronické vydání
Default User Picture
Petr Škuta, 17. 7. 2010

Články v tomto čísle