Kytaroví velikáni - Snowy White

Už několikrát jsme se v rámci našeho seriálu setkali s osobností, která, ač médii nijak zvlášť nadměrně propírána, se těší velmi dobré pověsti, a to nejen v hudebních kruzích, počínaje muzikanty a producenty konče, ale i u posluchačské obce. A i když jejich sólová tvorba nebortí ankety, ve spolupráci s jinými umělci a soubory za sebou nechávají pořádný kus vysoce osobité práce. A to natolik, že dokážou vtisknout svůj výraz i mnohým zavedeným jménům...

Ano, Snowy White proslul zejména jako člen Thin Lizzy a sestav Rogera Waterse, nemluvě o spolupráci s Pink Floyd (ponejvíce koncertní). Navíc ani jeho sólová tvorba, ať už samostatná či s některými skupinami, si nestojí zase tak špatně (viz např. hit Bird of Paradise). Naopak, je z ní znát radost, muzikantská a životní zkušenost a velmi dobře se poslouchá (ukázky naleznete na CD). Ne každý z těch kytaristů, kteří prosluli spíše svým hostováním, se totiž může tímto faktem pochlubit. Namátkou můžeme jmenovat Micka Ronsona, Tima Renwicka, Daryla Stuermera, Henryho McCullougha a určitě Cornella Dupreeho, Steveho Croppera, Geoffa Whitehorna a Andyho Fairweather-Lowea. O moc více bychom jich nenašli.

Snowy White, vlastním jménem Terence Charles White, se narodil 3. března 1948 v Barnstaple, v hrabství Devon v Anglii. Vyrůstal na Isle of Wight, a když v deseti letech dostal od svých rodičů kytaru, začal se na ni sám učit. No a poté, když v jedenácti letech zaslechl poprvé nahrávky takových bluesmanů, jako byli B.B. King, Buddy Guy, Otis Rush či Albert King, začalo mu být jasné, že to je muzika, která se mu prostě a jednoduše líbí.

Nepustil se ale cestou jen a jen kopírování postupů „modrých“ tónů. Jako pravé dítě britských šedesátých let nemohl být nezasažen, mimo jiné, i nástupem mersey soundu a fenoménu The Beatles. Přeloženo do češtiny - v jeho tvorbě nešlo ani tak o purismus nějakého stylu, ale vždy o skladbu a cit pro ni. A to i včetně melodie. Že se právě tohle hodilo při jeho pozdějších angažmá, je nabíledni...

Goldtop

Ovšem Anglie těch dnů, lépe řečeno hudební scéna oné éry, nežila „jenom“ beatlemánií. White pozorně naslouchal stylovým změnám poloviny šedesátých let, kdy ho výrazně oslovila fúze mezi blues a z jeho kořenů vyrůstajícím a rychle se rozvíjejícím rockovým fenoménem. Všechny tyto vlivy se pokusil uvést v prvních studentských kapelách, ovšem výraznější se stala až formace The Train. To se již psal rok 1965 (na Britských ostrovech měla za rok vyjít jedna z nejzásadnějších desek elektrické kytary jako takové (*)), kdy White s tímto triem působil ve Stockholmu. Angažmá ovšem netrvalo dlouho, protože Whitea to táhlo spíše tam, kde se tehdy nacházel středobod hudebního dění, tedy do Londýna. Tam se také i vrátil a roku 1968 si zde koupil Gibsona Les Paul Goldtopa, kytaru, která se stala jeho poznávací značkou a na kterou hraje dosud. S tímto nástrojem, svou muzikantskou a technickou vyspělostí, zdůrazněnou větším příklonem k tvrdšímu pojetí hry, než bylo dobově obvyklé, se postupně stal vyhledávanou osobností nejrůznějších sessionů. Což nakonec roku 1970 vyústilo v uzavření smluv s několika londýnskými studii jako nájemný muzikant.

On the road

Jako studiový kytarista se během svého působení setkal s řadou muzikantů, často i zvučných jmen. Jedním z nich byl i Peter Green, jeden z nejvýraznějších bluesových kytaristů, který proslul nejen jako schopný nástupce Erika Claptona u Johna Mayalla, ale i jako zakladatel Fleetwood Mac (respektive tehdy Peter Green’s Fleetwood Mac). Oba dva kytaristé si tehdy padli muzikantsky natolik do oka, že jejich přátelství trvá vlastně dodnes - stačí si uvědomit, na kolika Greenových albech White hostoval...

Ovšem nejenom studiovou prací živ White byl. Vedle řady sessionů hrál s další svou kapelou, s Heavy Heart. Živé hraní a vědomí, že když nějaký live projekt nevyjde, je tady vždy v záloze studio, kde se jeho jméno stávalo žádaným pojmem, ho přimělo rozšířit svůj obzor - už jenom tím, že se roku 1974 vypravil do Ameriky. Procestoval východní pobřeží a hrál, kde se dalo. Podle svých vzpomínek se vlastně bavil tím, že je, stejně jako legendární staří bluesmani, stále on the road...

Pink Floyd

A právě to, že v podstatě nevynechal ani jednu příležitost si zahrát s kýmkoli, třeba i stylově vzdálenějším umělcem, vybrousilo jeho styl a rozšířilo věhlas jako velice šikovného kytaristy. I to byl také důvod, že Hillary Walker, bývalý manažer Kate Bush, doporučil Whitea artrockovému kolosu Pink Floyd jako doprovodného kytaristu pro nastávající turné In the Flesh k albu Animals. Dokonce se účastnil i vlastní realizace alba, ale jeho sólo v Pigs on the Wing na nahrávce nakonec použito nebylo.

Turné, které probíhalo po většinu roku 1977, znamenalo pro Whitea obrovský krok kupředu. Nejen že se stal součástí jedné z největších rockových mašinérií vůbec, ale získal tak neocenitelné zkušenosti včetně nezbytné proslulosti. Mimochodem, vedle své kytarové práce, která nebyla „jen“ doprovodného charakteru (hrál sóla v Have a Cigar a Shine on You Crazy Diamonds, Part VIII), si zahrál i na baskytaru (na začátku Sheep).

V doprovodném týmu Pink Floyd se White zabydlel natolik, že si ho na natáčení své sólové desky Wet Dream pozval i klávesista Rick Wright. A nezůstalo pouze u tohoto počinu. Přihlásil se i Peter Green, kdy White zahostoval na jeho „sólovce“ In The Skies (v dnešní době jde o sběratelskou raritu). Rozjely se tak i další spolupráce a hostování, stranou nezůstali ani Pink Floyd. S těmi se vydal na samém konci sedmdesátých let na další obrovské turné, propagující tentokrát eponymní autorský počin Rogera Waterse, The Wall. Shodou okolností ho přitom na pódiu viděl Scott Gorham, kytarová osobnost Thin Lizzy, a nabídl mu lano k této jedné z nejlepších hardrockových kapel. A White? Přijal.

Thin Lizzy

Thin Lizzy měli sice svůj zenit tehdy již za sebou, ale nijak zvlášť zase výrazně. Pořád to byla kapela, která byla v hardrockovém světě vysoce respektovanou záležitostí. Její věhlas, nastartovaný v polovině sedmdesátých let takovými alby jako Jailbreak, vyvrcholil dvojalbem Live and Dangerous, jedním z nejlepších hardrockových live počinů vůbec a deskou Black Rose - A Rock Legend, nejznámějším studiovým počinem kapely. V kapele, která (až na svůj počátek s Erikem Bellem) proslula z hlediska vývoje rockové kytary i jako jedna z nejzásadnějších skupin utvářejících postavení a souhru dvou sólových kytaristů, se vedle stálice Scotta Gorhama do té doby vystřídal Brian Robertson a Gary Moore. A právě v tomto období, kdy Moorea po jeho odchodu nahradil krátce Midge Ure (poté působil v Ultravox), potřebovali Thin Lizzy přímo životně nutně vynikajícího muzikanta se smyslem pro souhru (tedy žádného sólistu, který by se dral dopředu, ale týmového hráče). A tím White přesně byl.

Odpadlík z čínského města

Je zřejmé, že skloubit působení u dvou velkých kapel, Pink Floyd a Thin Lizzy, nebylo vůbec lehké. White to ale dokázal a po dokončení turné k The Wall se odebral do Anglie a natočil s Thin Lizzy, tehdy ve složení Phil Lynott (bg, voc), Scott Gorham (g) a Brian Downey (dr) jako jejich právoplatný člen (nikoli tedy „pouhá“ výpomoc) studiovou desku Chinatown. A fanoušci zajásali, protože se v podstatě čekalo na to, jak se irští hardrockeři vyrovnají se ztrátou Moorea či Robertsona. Dlužno totiž uznat, že White vlil kymácejícímu se rockovému kolosu krev do žil a stmelil skupinu jako takovou. Deska obsahovala i několik jeho autorských vkladů. Jako spoluautor je uveden na titulní skladbě, dále v Sugar Blues či Having a Good Time. Album celkově bylo velmi kompaktní a působí dodnes velmi svěžím dojmem.

Thin Lizzy se tak vrátili zpět na výsluní slávy, ale přeci jenom byly jejich dny už sečteny. Následné LP Renegade, kde se pátým členem stal klávesista Darren Wharton, bylo sice ostřejší než předchozí opus, ale scházela mu ona někdy těžko definovatelná jiskra, která činí umělecké dílo výjimečným. Kapela prostě a jednoduše začala působit unaveně a v její tvorbě se začal více než únosně projevovat prvek, vyjádřitelný souslovím „vykrádání sama sebe“. I když pak deska vzbudila dobrý ohlas, i když k těm nejsilnějším momentům alba patří i skladby, na kterých se White podílel (Renegade, Fats), přesto se kapela začala vnitřně rozkládat. White to jako čerstvý člen pocítil velmi rychle a stejně tak rychle prásknul do bot.

... a teď už sólově

A tentokrát si řekl, že by to mohl zkusit po vlastní ose. A protože poznal na svých cestách světovými studii hodně dobrých muzikantů, pozval si k realizaci svého prvního sólového projektu dlouholetého kamaráda, baskytaristu Kuma Haradu (poznali se při natáčení alb Petera Greena), klávesistu Godfreye Wanga a bubeníka Richarda Baileyho. Debut nesl jméno White Flames a obsahoval velký hit Bird of Paradise, který v britských žebříčcích vystoupal až na šestou pozici a dobře se umístil i v dalších zemích. Což na debut vůbec není špatné. Možná, že se může zdát, že na tak známé jméno to v britských podmínkách zase tak velký zázrak nebyl. Zvláště když z alba žádný další větší hit nevzešel... Jenže uvědomme si dobu vydání - to už světovými arénami duněla úplně jiná muzika. Takže...

V podstatě se stejným týmem natočil i svou druhou sólovou desku Snowy White. Po jejím menším úspěchu se rozhodl, že se zaměří spíše na vydávání singlů. V dobových interview uváděl, že je tak větší možnost oslovit fanoušky nějakou výraznou hudební myšlenkou, aniž by byli nuceni ji hledat mezi deseti dvanácti skladbami na velké desce. Zajímavá myšlenka, to jistě. Ale neslavila velký úspěch.

Blues Agency

Po stále klesajícím zájmu o jeho tvorbu si White dal na nějakou dobu oddech a vedle hostování se rozhodl, že bude nejlepší vrátit se ke svým hudebním kořenům, k bluesové muzice. A nebylo to špatné rozhodnutí ani z hlediska načasování. Na konci osmdesátých let už totiž heavy metal první poloviny této dekády rychle ztrácel dech, navíc začal být vytlačován fenoménem ze Seattlu a, což bylo ještě výraznější, hudební veřejnost našla opět zalíbení v klasické éře rockové hudby, v období zhruba od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Staré kapely se začaly vracet, předchozí styly slavily rostoucí úspěch. A nejinak tomu bylo i u Whitea. Ovšem i když jeho následný počin, bluesová kapela Blues Agency, zněla velmi dobře a obě desky získaly zasloužený obdiv, přece jenom se na hubenějším výsledku podepsala skutečnost, že White na delší dobu sešel z očí veřejnosti. A to se prostě počítá...

Nicméně Blues Agency, respektive Snowy White’s Blues Agency ve složení White, Kuma Harada (bg), Jeff Allen (dr) a poté i Graham Bell (voc, harm), projeli Anglii i Evropu a nedá se říci, že by nevzbudili pozornost.

Roger Waters

Na počátku devadesátých let Whitea oslovil Roger Waters, který si ho pamatoval z let turné s Pink Floyd a nabídl mu místo ve svém souboru. Taková nabídka se neodmítá, takže Snowy White se mj. účastnil i onoho památného okázalého koncertu The Wall v Berlíně pro tři sta padesát tisíc lidí (ostatní fanoušky, kteří toto rockové divadlo z místa „proslulé“ zdi sledovali z televize po celém světě ani nepočítaje). Takže mohli vidět Whitea i během sóla v Confortably Numb, které odehrál na samém vrcholu zdi.

Znovu na plné obrátky, sólo, Blues Project a Waters

S Rogerem Watersem pak White spolupracoval i nadále, o rok později se např. objevil na koncertě Guitar Legends v Seville. Při vší té činnosti ale nezapomněl na svou vlastní tvorbu, takže nyní, kdy se jeho jméno stalo opět známým, rozhodl se znovu nastartovat svou sólovou dráhu. Výsledkem bylo velmi svěží album Highway to the Sun, kde ponechal prostor i svým hostům, mezi nimiž byli Chris Rea, David Gilmour a Gary Moore. Vlastní skupinu pak tvořili Juan van Emmerloot (dr) a Walter Latupeirissa (bg), na desce si zahrál i Kuma Harada, za klávesy seděl John „Rabbit“ Bundrick, proslulý svou spoluprací s Who a Petem Townshendem.

Své fanoušky White potěšil i dalším výrazným dílem, nazvaným jednoduše po jeho kytaře, Goldtop. Zde shromáždil veškerý materiál z minulých let, takže zde najdeme unikátní stopy s Thin Lizzy, sessiony s Peterem Greenem, záznam z vystoupení s Alem Stewartem, vzácnou nahrávku kompletní Pigs on the Wing apod.

Povzbuzen celkovým nijak sice zvlášť obrovským, ale zato stálým zájmem pokračoval White dál a vrátil se ke své kapele White Flames. Výsledná alba přinesla kolekci klasických bluesrockových a rockových skladeb.

V tomto duchu pokračoval i dál, a to i přesto, že se na přelomu tisíciletí připojil opět ke kapele Rogera Waterse pro turné In The Flesh. Album i DVD se stalo velmi prodávanou záležitostí, což věhlasu Snowyho Whitea jenom prospělo. Svých bluesových kořenů se ale nevzdal ani nyní, takže v podstatě až do dnešních dnů svou činnost rozděluje vedle celé řady nejrůznějších projektů a hostování mezi své sestavy, mezi něž patří i současná Blues Project, a Rogera Waterse. A že mu obojí jde dobře, je jasné. Tak kupříkladu další album jeho White Flames, The Wat It Is, je postaveno na dvanácti skladbách včetně několika nových předělávek prověřených skladeb (Bird of Paradise), najdeme zde i cover verzi slavné Black Magic Woman Petera Greena (mimochodem, nejvíce se mi líbila verze Carlose Santany). Vedle Whitea a Latupeirissy (bg) sestavu kapely doplňoval Richard Bailey (dr) a Max Middleton (key), jehož Hammondy dodávají celé desce šťávu. Stejně dobré je i live album (opětně s van Emmerlootem za bicími), kapela jako taková dokončila v současné době natáčení dalšího studiového alba, které by mělo vyjít na počátku roku 2011.

Velmi dobře vypadá i další projekt Snowyho Whitea, nazvaný Snowy White Blues Project, který spolu s ním tvoří Matt Taylor (g, voc), Ruud Weber Jr. (bg, voc) a starý známý Juan van Emmerloot (dr). Deska In Our Time of Living vzbudila u bluesrockově orientovaného publika zaslouženou pozornost a ani následné promo turné si nemohlo stěžovat na nedostatek zájmu.

Takže? Ano, mohl by někdo podotknout, že Snowy White si vždycky vydělá s Rogerem Watersem potřebné finance, aby se mohl v klidu pak zabývat nízkorozpočtovými bluesovými projekty. Nehledě k tomu, že osobně bych u něj sázel spíše na lásku k hudbě než na tyto řeči, všechny tyto rádoby výroky bych ocenil asi takto: No a co?