Je neděle ráno šestého šestý, šest nula šest. Mlžný opar kolem tmavě červeného domu kdesi ve Vysočanech se pomalu zvedá a z něj vystupují obrysy čtrnácti postav. Japonští turisté? Fotbalová reprezentace Horního Činelína? Nebo snad... kmotři?
Ne, nic takového. Těchto čtrnáct odvážných mužů reprezentujících Paiste elitu u nás a na Slovensku přijalo pozvání rodinné firmy Paiste na prohlídku jejího království.
Z ranního šera se vyhoupne autobus, svými rozměry přesně takový, jakým se vozí děti do školky nebo již zmínění Japonci na Hradčany... a v tomhle pojedeme bezmála osm set kilometrů... (vzhledem k velikosti vnitřního prostoru budeme nadále používat pouze slovo bus, neboť slovo autobus by mohlo navozovat dojem skutečně velkého dopravního prostředku). Nakládají se tajemné krabice, sekera a jídlo na tři dny, chybí jen míč proti trudnomyslnosti. Další předzvěst nekonvenčního výletu na sebe nenechá dlouho čekat: z útrob autobusu vystupují dva řidiči, každý z nich vytahuje svoji navigaci. Co na tom, že mapy v nich obsažené pamatují naposled Postupimskou konferenci o poválečném rozdělení Evropy. K dispozici je i autoatlas, ten už je ovšem z doby ranného socialismu...
Tak hurá, jedeme! U Berouna se otevírá tajemná krabice (s ještě tajemnějším nápisem chlast - slast) a u Plzně už je první lahvinka hruškovice prázdná. Prostě pohoda. Uprostřed Německa se nám zdá, že příliš často odbočujeme doprava. Pohled na navigaci je výmluvný: červená šipka uprostřed a pak už jen prázdná obrazovka... Na další křižovatce se už obě navigace chytají, ovšem každá ukazuje jiným směrem. Naši chrabří řidiči se však nevzdávají: volí zkratku. Takže: Bodamské jezero poprvé... podruhé...potřetí... pošesté... Nálada je ovšem stále vynikající. Nyní došlo i na zásoby slovenských bratrů - nyní již legendární 52 a „crnevino“ však nevydržely dlouho. Na švýcarských hranicích už zájezd připomíná všechno možné, jen ne společnost gentlemanů. Někteří jedinci si ulevováním hned vedle celnice říkají o razítko „Nežádoucí“ do svého pasu. Nakonec projíždíme bez úhony, uff... Prší a venku se setmělo - a ještě k tomu došly tatranky. Teď obzvlášť chybí ten míč... Naštěstí už míjíme ceduli Nottwil, po čtrnácti hodinách jízdy je vyhráno. Tak ještě „šláftruňk“ a hurá do peřin - ráno se jdeme mrknout, jak se ty činely vlastně dělají...
Kde se vzal, tu se vzal... činel
Trocha historie: Jako první ho začali používat bojovníci v Číně, aby jeho hřmotným zvukem vyděsili nepřítele k smrti (občas se mi zdá, že některé dnešní kapely používají stejnou taktiku - jenom nevím, kdo je tím nepřítelem, ale to je na jinou diskusi). Poměrně záhy činel našel uplatnění v hudbě. Pravda, klasičtí skladatelé mu ještě tolik prostoru nedávali (o to je to ovšem těžší - zkuste spočítat 386 taktů a tři doby k tomu, abyste konečně mohli dát tu ránu), všechno si to vynahradil nástupem jazzové hudby a když přišel rock‘n’roll, nastaly jeho zlaté časy.
Na chvilku ještě zabrousíme na začátek minulého století. V roce 1901 se Estonec Michail Toomas Paiste rozhodl založit firmu na opravy hudebních nástrojů v Petrohradě. V roce 1917 ji přestěhoval zpátky do estonského Tallinnu. A tady za ním přišel jakýsi hudebník s dotazem, zda by dovedl vyrobit činel... Sláva, legendární značka je na světě. Rodina Paisteových byla vlivem historických událostí nucena několikrát změnit své působiště (Polsko, Německo), až v roce 1957 zakotvila ve švýcarském městečku Nottwil. A tady přichází druhý významný moment: zrod rock‘n’rollu a s ním i vznik spousty kapel, a tudíž naléhavá potřeba bubeníků bušit do dobrých činelů. Na závěr historické vsuvky ještě jedna zajímavost: nikdo z rodiny nebyl a není bubeník...
Jak se rodí činel
Plechová placka
Na začátku celého procesu je slitina a z ní vyrobené kolečko. Nebo tác. Nebo placka, jak chcete. Hromádku těch čtrnáctipalcových si před našima očima bere vytáhlý chlapík, rozpaluje uprostřed kruh a pomocí lisu dělá „pupek“. Sledujeme vznik legendární hi-haty Paiste 2002 Sound Edge. Ti, kdož se těší na výrobu vlnek na spodním talíři, budou ovšem zklamáni. Některé postupy jsou přísně střeženým výrobním tajemstvím... Poprvé se také setkáváme s kontrolou kvality, která probíhá po celý proces výroby. S každou várkou činelů putuje jednak dokument, do kterého je zaznamenávána jakákoli odchylka od standardu, ale hlavně takzvaný „mustr“, což je vzorový činel. Ten, který máme před sebou, má datum 14. 9. 2006. Čas od času se tento mustr musí měnit, protože jeho stárnutím dochází přece jen ke změnám zvuku.
Vyklepávání aneb „každý chvilku Koudelkou“
Přecházíme k několika kójím, odkud se ozývá slušný rachot. Tady sedí „vyklepávači“. Na levém stehně mají upnutý zvláštní držák s trnem, na který zavěsí činel, na určitý bod zaměří pneumatické kladivo a spustí. Pravou nohou regulují sílu úderu a rukama činel rovnoměrně otáčí. Pod tíhou obrovských ran se činel ohýbá a za chvilku už vidíme jasný tvar číny. Pak přichází spousta úderů menší intenzity po celém těle činelu. Následuje měření, zda je tělo rovné, a další várka úderů. Pak znovu měření a údery pro změnu na druhou stranu činelu a tak pořád dokola. Všímáme si, že každý z vyklepávačů má v uších sluchátka a někde poblíž rádio nebo jiný zdroj hudby. A protože sedí zády do uličky, mají před sebou zpětné zrcátko, aby věděli, co se za nimi děje. Pokud jim něco chcete říct, trpělivě počkejte, až si vás v tom zrcátku všimnou. Zásadně jim neťukejte na rameno... :-)
Po strojovém vyklepávání následuje ruční práce. Paula, který má tuhle část na starosti, nejspíš znáte z různých videí na YouTube. A teď přichází naše chvíle. Tedy, lépe řečeno, přichází Paul a pod paží má čtrnáct panenských, kladivem zatím netknutých činelů. Následuje krátká instruktáž a každý z nás se na chvíli stane bájným Koudelkou rozklepávajícím nejtek... Některé vznikající tvary jsou skutečně odvážné (třeba miničína Jardy Ožany), nicméně většina z nás zůstává zbaběle u klasického tvaru. Na stěnách kolem nás jsou podobné výrobky slavných hráčů, včetně poznámek typu „Skvělý zážitek!“ nebo „Už vím, co budu dělat v budoucnu“...
Jáchyme, hoď ho do stroje
Putujeme dál a přicházíme do haly, kde už činely opravdu vypadají jako činely. Jenže: chlapík před námi si bere jeden krásný ride a upíná ho do stroje připomínajícího soustruh a roztočí ho do velkých obrátek. Pak se v jeho rukou objeví cosi jako dlouhé dláto, které se zaryje do těla činelu. Vy, kteří své činelové miláčky nosíte opatrně v rukavicích a balíte do několika kusů látky, byste tuhle část měli vynechat, nebude vám dělat dobře na srdce. Obráběním se mimo jiné mění barva - z šedostříbrné je najednou červenozlatá. Zde by asi bylo ještě záhodno zmínit, že většinu strojů, které zde vidíme, nelze nikde koupit - firma Paiste si je vyvinula sama.
Velké finále
Abyste věděli, co si vlastně kupujete, musí na tom činelu být cosi napsáno. A to se děje v další části továrny no, továrny... Na fabriku rozměrů Poldi Kladno rovnou zapomeňte. Představte si spíš nízkou stavbu nevelkých rozměrů nad zemí a v podstatě totéž ještě pod zemí. Mimochodem - původní „tovární hala - garáž“ dnes slouží jako dílna pro údržbu...
Tak, a hotovo. Vlastně ještě ne... Až do této chvíle dostával činel pořádně zabrat - zahřívání, bušení, točení, škrábání, leštění - to jednoho vážně unaví. Právě teď se tedy činely uloží do pece, kde si materiál „odpočine“. Teplota v peci je přesných... aha, co jsme to slyšeli o výrobním tajemství? A pak následuje procedura, kterou by nejspíš chtěl dělat leckdo, ale jen málokdo ji pořádně umí - kontrola zvuku. Ve zvukotěsné místnosti jsou vedle „mustru“ další činely a porovnávají se všechny možné zvuky - od pouhého bouchnutí stojanem o zem přes poklepání na pupek a tělo činelu až po pořádnou ránu. Všechny činely zkouškou prošly, žádný nepovedený kousek na nás nezbyl. Škoda...
Vstřebáváme zážitky a k tomu nám Danny vypráví o historii a filozofii firmy a mimo jiné taky o tom, jak na činely správně hrát a jak je správně vybírat. A spolu s kolegy pečlivě naslouchá našim připomínkám a přáním. To už se blíží večer a s ním závěr naší exkurze. Ještě společné foto před dvoumetrovým gongem a hurá na večeři - a pak načneme zábavu z jiného soudku aneb když v báru houstne dým...
Velké díky!
Závěrečný odstavec patří poděkování,a to především firmě Paiste. Zde se sluší napsat rodině Paiste, protože všichni zaměstnanci jsou skutečně jedna velká rodina. Jmenovitě tedy díky především těmto pánům: Dannymu Zimmermannovi, Renatu Müllerovi a Meelisu Kasepalovi a Tedymu Voellmyovi za to, že nám umožnili sledovat, jak jejich výrobky vznikají, za skvělý servis (jehož dokladem je kupříkladu zajištění české průvodkyně při prohlídce města Luzernu) a zejména za pohostinnost (dodnes je nám záhadou, jak dokázal náš přítel Meelis vysvětlit rapidní úbytek financí na reprezentačním účtu), jmenovitě velkému náčelníkovi výpravy Vítkovi Bambasovi za organizaci celého zájezdu - a v neposlední řadě „vrchnímu najebávačovi“ Jankovi Piskoríkovi za to, že každého z nás od chechtání bolelo břicho... Tak zas někdy nashle na výletě!
Nottwil je malé švýcarské městečko ležící v kantonu Luzern na břehu jezera Sempach. Podle posledního sčítání (v roce 2008) má 3225 obyvatel. První zmínky o Nottwilu se datují do roku 1217. Troufnu si říct, že nebýt firmy Paiste, dnes by o tomto koutu světa věděl jen málokdo. Továrnu Paiste najdete hned na začátku městečka a kromě loga ji poznáte podle zaparkovaného Cadillacu, nepochybně patřícímu panu majiteli... Stejného Cadillaca pak najdete i na dobových snímcích uvnitř továrny.
V Nottwilu se vyrábí činely od vyšší střední třídy, kterou reprezentuje řada Alpha, až po ty špičkové, tedy řadu Signature. Levnější řady se dělají... hádejte kde? V Číně, myslíte? Nebo v Thajsku? Nebo snad... na Balkáně? Samá voda - v Německu, konkrétně ve městě Schacht-Audorf, zhruba sedmdesát kilometrů od dánských hranic. Činely se zde vyrábí převážně strojově, odpadá ruční vyklepávání a kontrola kvality se provádí namátkově.
Budete-li v prostorách firmy hledat něco jako muzeum nebo Síň slávy či cosi podobného, odejdete s nepořízenou. Vlastně jedna malá místnost s několika vzorky by se našla hned vedle vchodu, ale její „vybavení“ je více než skromné - pár činelů dnes už neexistujících typových řad a fotografie slavných hráčů. To současnost je prezentována podstatně lépe: velkému showroomu plnému činelů a různých zvonkoher vévodí obrovský dvoumetrový gong. Prý vydává frekvence, které pánům dělají dobře... ale to jsme si vyzkoušet netroufli. Chodbu k showroomu zdobí spousty zlatých desek s věnováním firmě. Asi největší počet z nich je podepsán Nickem McBrainem a jeho kumpány z Iron Maiden...
