10/2008

Editorial

  • Asi by se nemělo vynášet špinavé prádlo ven z redakce, ale pro jednou by mi tohle porušení mohlo projít. Obzvlášť, když jde o tak bohulibou věc, jako je zvuk kytary. Zase jsme se pěkně pohádali. Ale začnu od začátku.

    V redakci se objevilo tele. Opravdu pěkně ohrané a správně odrbané. Na kobylce ten správnej matnej povrch, kdy nevíte, co je koroze a co špína. Rok výroby by už v mnohých z vás vyvolal pocit, že to bylo tehdy, když se jezdilo na páru a konverzky byly normální tenisky za pár šupů. Když ho Petr vybalil, tak moc rozruchu nezpůsobil. No, tele ve dřevě a na pohled vintage, což se u Petra předpokládá. Ale takhle po obědě při kávě ho zapojil do komba a...

    Ty jo, to hraje nějak divně. A začal kolotoč. Hele, dej tam to tele ze sedmdesátýho druhýho. Ne, zkus ještě "aniversary" strata. A co tohle nový tele? Ne, dělej, píchni ho tam zpátky a zahraj přesně to samý. Nekruť těma knoflíkama... Opravdu rozdíl mezi ním a ostatními kytarami byl, jako když ostatní nástroje jsou přehozený hodně hustou houní. Malinko přeháním, sem tam nějakou díru měla, kudy se nějaká ta brilance prodrala, ale první pocit rozhodně takový byl.

    Ale čím to může být? "Takovej zvuk může udělat jen dřevo! Když to tam není, tak s tím žádnej snímač ani kombo nehnou," lehce brunátný prosazoval Petr. Michal s temným vrčením cedil skrz zuby: "Jsi blázen, na zvuku se hodně podílí snímače. Vždyť to i v Muzikusu psali. S’ to nečet’." A já chodil okolo, chvilku si říkal, že to jsou jasně snímače a nový struny. Pak jsem s uchem na korpusu přemítal, že v tom dřevě to ale fakt hraje. Co vám budu povídat, byl to tak trochu cirkus. I Daniel se přidal, a ač klávesák, tak byl do rozjitřené debaty nemilosrdně vtažen.

    Teď se asi dopustím něčeho, co bych opravdu neměl. Napíši, co mě napadá, i když dobře vím, že hodnocení zvuku bývá někdy víc duchařina než cokoli jiného. Když se mi to v hlavě uleželo, tak mi došlo, že tahle kytara by mohla mít za sebou úžasný muzikantský život, kdy její majitel či majitelé na ni opravdu hráli, s láskou si ji hýčkali a nikdy nedopustili, aby ji seřizoval někdo, kdo by se měl hudební nástrojům na hony vyhýbat. A tak vyzrála v tento úžasný kousek, kdy asi každičký detail má svůj podíl na neopakovatelném zvuku.

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 3. 10. 2008

Články v tomto čísle