Seřizování elektrické kytary a baskytary

Před časem jsem si položil otázku, zda mé příspěvky nejsou až příliš přesunuty do teoretické roviny. Pokud jste nabyli stejného pocitu, pokusím se vám nyní to filozofování a pitvání se v drobnostech vynahradit článkem ryze praktického charakteru. Ne všichni kytaristé mají ve svém blízkém okolí kytaráře nebo opraváře hudebních nástrojů a mnozí, zvláště pak nemajetní začínající muzikanti, by si jistě rádi se seřízením kytary pomohli sami.

Samozřejmě nechci nikterak shazovat roli, kterou sehrává při seřízení nástroje zkušený kytarář. Jsou však i situace, kdy si jej například s časových důvodů nemůžeme dovolit, nebo kdy si chceme nástroj seřídit co nejvíce s ohledem na vlastní potřeby. Jsou zde i takové složky, které podléhají výhradně osobnímu vkusu. Pokusil jsem se sesbírat a shrnout informace a poskytnout návod na základní seřízení elektrické kytary. Nebylo možné obsáhnout všechny varianty a systémy, se kterými se můžete setkat, nabízím tedy alespoň ty nejobvyklejší. Samozřejmě, mnoho informací bude použitelných i pro akustické kytary nebo basy. Tak dost teoretizování a pusťme se do toho.

Výměna strun

Možná vám připadá zbytečné se výměnou strun vůbec zabývat. Však i při takové banální záležitosti se mohou lidé, kteří se s tímto úkolem setkávají poprvé, dopustit chyb. Rovněž je to věc, kterou bychom měli udělat před mnoha dalšími operacemi, a také jedna z prvních věcí, kterou provedeme, když si přineseme nový nástroj. Jestliže nemáme nataženy nové struny, je například naprosto zbytečné dolaďovat oktávy. Opotřebené struny mají již intonaci značně posunutou.

Ještě jsme ani nezačali, a už nastává problém. Jakým způsobem sundávat staré struny? Nabízejí se nám dvě možnosti. Můžeme nejprve sundat všechny staré struny najednou, nebo měnit jednu strunu po druhé. Na první pohled se zdá, že je to jedno. Druhá možnost je však pro nástroj mnohem šetrnější. Pokud měníme struny postupně, tlak natažených strun působící proti výztuze a krku se mění jen málo. Sundáme-li naopak všechny struny najednou, na krk nepůsobí žádný tlak, mění tedy svou polohu a nově nataženým strunám se musí znovu přizpůsobovat. Nástroj tudíž trpí. Každá mince má však dvě strany. Když potřebujeme vyčistit hmatník a napustit jej olejem, je dobré mít struny sundané.

Pokud sundáváme starou strunu, je možné ji povolit a přestřihnout kleštěmi. Potom je snadnější převléci ji skrz kobylu či struník a nepoškrábáme povrch kobylky nepoddajným zkrouceným koncem struny, ale to je detail.

Novou strunu prostrčíme přes struník, blok tremola či skrz tělo (podle typu kytary) a druhý konec provlečeme skrz otvor v ladicí mechanice. Trochu cviku bude chtít, jakou délku struny ponechat k navinutí na kolík. Není třeba namotávat příliš mnoho závitů. Jednou jsem viděl klučinu, který měl namotánu téměř celou délku struny, a kolíky vypadaly jako klubka, což bylo také příčinou většího rozlaďování. U opředených strun postačí dvě až tři otáčky, u neopředených můžeme ponechat i více. Po natažení struny naladíme, několikrát za ně zataháme a opět doladíme, takto postupujeme, dokud se struny po vytažení nepřestanou rozlaďovat. Pokud bychom to neudělali, usazení struny by trvalo mnohem déle a stále bychom dolaďovali. Volba síly strun je jen na vás, chtěl bych však upozornit, že výraznější změna, např. pokud přejdete z devítek na jedenáctky, bude zcela jistě vyžadovat nové seřízení nástroje. Stárnutím struny přicházejí o zvuk, ale také vznikají problémy s intonací.

Nastavení výšky dohmatu

Nastavení výšky strun nad hmatníkem, tedy dohmatu neboli action, je naprosto stěžejním úkolem k docílení optimálního pocitu ze hry. Hodnoty doporučené výrobcem, které zde uvádím, bych zařadil spíše do kategorie nízkého dohmatu. Chápal bych je především jako vodítko nebo jako vhodnou výchozí hodnotu při hledání našeho „subjektivního optima“. Z dob nedávno minulých mezi muzikanty přežívá mýtus, že čím jsou struny níže nad hmatníkem, tím lépe. Pokud chceme být bleskovými „leštiči hmatníku“ a upřednostňujeme co největší pohodlí, můžeme se tím řídit. Pro tón už to tak ideální není. I když máme dokonale rovný hmatník a s drnčením pražců problém není, pražce omezují strunu v rozkmitu. To se projeví krátkým sustainem a menší pevností tónu. Naopak s intonací asi problém nebude. Zvolíte-li protichůdnou cestu, asi se více nadřete. Zvuk však bude mnohem poctivější a sustain dlouhý. Mohou však vyvstat problémy s intonací. Je-li struna vysoko nad hmatníkem, při jejím dotlačení k pražci dojde k vytažení jako u bend-on, a tón se posune mírně výše. Pak se může stát, že kytara neladí, i když máte oktávy krásně seřízené. Action by mělo být tedy záležitostí kompromisu – zlatého středu. Protože používám hodně bottleneck, musím mít nutně action vyšší. Stejně seřízenou kytaru mám od úplných začátků, takže když se mi dnes dostane do rukou nástroj s nízkým dohmatem, jsem naprosto bezradný a doslova s ním zápasím. Síla zvyku. Dohmat můžeme seřídit na třech místech: nastavením výztuhy krku, výškou kobylky (nebo kamenů) a úpravou nultého pražce.

Výztuha krku – truss rod

Pomocí výztuhy krku jsme schopni nastavit jeho optimální prohnutí nebo spíše neprohnutí. Její primární funkce spočívá v tom, aby spolu s dřevěnou hmotou krku kompenzovala tah, který na krk vyvíjí struny. Nejčastěji je nutné s výztuhou manipulovat tehdy, pokud přecházíme na struny jiné tvrdosti, nástroj prodělal dlouhodobý nebo prudký klimatický šok (např. doprava ze zámoří) nebo samozřejmě v případě, že nástroj nebyl seřízen. Jestliže je vše v pořádku a výztuha je povolená (inaktivní), krk samotný nevyvíjí dostatečný odpor a pod tlakem strun je prohnut do luku směrem nahoru. Když je i po natažení strun a povolené výztuze krk stále rovný, používáte pravděpodobně měkké struny a profil krku je robustní konstrukce. Nebývá to obvykle známkou ničeho zlého. Jestliže je ovšem i za těchto podmínek krk prohnut dozadu, máte pravděpodobně problém. Může to být způsobeno špatným opražcováním či výměnou pražců (příliš tenké drážky, špatná volba drátu atd.) nebo vadou dřeva. Když váš krk nedisponuje dvojzvratnou (biflex) výztuhou, je problém těžce řešitelný. Mohou pomoci silnější struny a vyšší action, ale nepomohou-li, nástroj bývá špatně hratelný (struny budou mlátit o pražce). Už jsem se zmínil o jednom typu výztuhy. Povíme si tedy něco více o  druzích výztuh, se kterými můžeme přijít do kontaktu:

Nejčastějším a nejstarším typem jsou klasické jednoduché výztuhy. Jednoduchou (jednozvratnou) výztuhou můžeme přitáhnout krk směrem dozadu (tedy proti působení strun). Povolíme-li ji, krk by se měl ohnout pod tlakem strun nahoru (nejde-li o výše zmíněné případy).

Biflexní výztuhy (dvojzvratné) dovolují s prohnutím krku aktivně manipulovat v obou směrech. S optimálním nastavením tedy nebývá problém.

Můžeme se také setkat s případem, kdy jsou v krku umístěny dvě výztuhy. U pěti a vícestrunných baskytar je to naprosto běžné, u kytar je tato filozofie vzácnější (například Rickenbacker). Jsou umístěny vedle sebe a můžeme jimi kompenzovat rozdílný tah, který působí horní a dolní struny. U baskytar je tenhle rozdíl markantní. Můžeme tak docílit optimálního nastavení a zabránit taktéž kroucení krku do vrtule.

Posledním typem jsou pasivní výztuhy. Pro seřízení nástroje nás nemusí zajímat, ale neměli bychom je opomenout. Jedná se v podstatě pouze o kovový prut umístěný v krku. Působení pasivních výztuh spočívá v tom, že jsou méně ohebné než dřevo (proto pasivní). Obvykle mají jen doprovodnou funkci a bez klasické aktivní výztuhy se krk neobejde. Opět je nalezneme hlavně u baskytar.

Jakým způsobem vlastně nejlépe kontrolovat prohnutí krku? Pro zběžné zhodnocení postačí pohled na krk od hlavice směrem k tělu. Většinou ihned vidíme, jestli je krk rovný nebo prohnutý do luku, případně kterým směrem. Další krok můžeme provést tak, že přitlačíme strunu na prvním pražci a druhou rukou na pražci nejblíže u těla nástroje. Pakliže struna rovnoměrně kopíruje hmatník a dosedá na všechny pražce po celé délce hmatníku, je krk buď zcela rovný, nebo ohnutý dozadu. Ve většině případů však bude struna v převážné části hmatníku zvednutá. Tento luk by měl být plynulý, bez hrbolů a vyčnívajících pražců. Ve většině případů neseřizujeme krk tak, aby byl dokonale rovný, i když i to je někdy možné. Do jisté míry to závisí na vás a vašich potřebách. Osobně volím cestu mírně prohnutého krku. Mám pocit že je to mnohem přirozenější než přísně rovný krk.

Myslíte si, že váš krk potřebuje přitáhnout či povolit výztuhu? Navštivte tedy kytaráře! Musím vás varovat, že nevhodnou manipulací můžete snadno strhnout závit a problém gigantickým rozměrů je na světě. Takže když už se do toho pustíte, tak s rozmyslem a citem.

Matice výztuhy je ve většině případů umístěna na hlavici kytary za nultým pražcem. Obvykle je překryta plastovou krytkou. U fenderů však je poměrně časté také umístění matice u těla. Výztuhou manipulujeme pomocí inbusového klíče. Po směru hodinových ručiček výztuhu utahujeme, krk se tedy pohybuje směrem dozadu proti působení strun. Proti směru hodinových ručiček výztuhu povolujeme a krk podléhá tlaku strun a ohýbá se dopředu. Jestliže v tomto pohybu pokračujeme u biflexní výztuhy, ohýbá aktivně krk směrem nahoru.

Při manipulaci bychom měli mít povolené struny. Postupujte vždy po malých krocích, klíčem pootočíme vždy jen o malou část dráhy a sledujeme, jak se krk přizpůsobuje. V jednotlivých krocích opět naladíme struny, protože jejich tlak se na prohnutí krku spolupodílí. Pakliže shledáme že, krk ještě potřebuje změnu, opět struny povolíme a výztuhu o kousek povolíme či přitáhneme. V žádném případě neměňme prohnutí krku nějakým radikálním způsobem rychle a najednou! Když jde otáčet klíčem ztuha nebo vůbec, nepoužívejme hrubou sílu a raději vyhledejme kytaráře. Změny v prohnutí krku obvykle vyžadují další seřízení výšky kobylky atd. Pokud povolujeme klasickou jednozvratnou výztuhu, obvykle nějaký čas trvá, než se krk strunám přizpůsobí. „No to musíš po tom krku poskákat, a je to hned,“ tvrdí někteří kytaristé. Použití síly a tlaku bych ale nedoporučoval. Nějaký čas počkat a struny udělají své.

Nultý pražec

Nultý pražec neboli ořech může být vyroben z mnoha materiálů. Klasikou je hovězí kost, dnes často u komerčních nástrojů nahrazována umělou kostí, setkáme se ale také s grafitem, TUSQ, mosazí, ocelí, ebenem... Častou příčinou problémů s intonací a hratelností nástroje bývá právě nultý pražec. Vyskytují se pouze dva základní nedostatky. Nultý pražec, potažmo drážky strun jsou příliš vysoko, nebo příliš nízko. V prvním případě nástroj neladí při hraní otevřených akordů na prvních několika pražcích. Samozřejmě se to také projeví tím, že nelze seřídit nízký dohmat. Ořech je zkrátka vysoko. Je tedy nutné drážky strun prohloubit. K tomu budeme potřebovat speciální jehlové pilníky. V případě, že je problém drobný, je možné u tenkých strun použít i kousek plátku lupínkové pilky. Postupujme vždy pomalu a postupně. Je nutné pohlídat, aby drážky kopírovaly rádius hmatníku. Je také potřeba, aby drážky byly dostatečně široké a struny nebyly v drážkách ze stran „uvězněny“. Při vytahování struny nebo použití tremola se totiž struna v drážce potřebuje posouvat. K tomuto účelu se dnes také používají různé pasty, které snižují tření (například na bázi grafitu). Drážky v nultém pražci nevedeme vodorovně s hmatníkem, ale pod úhlem klesajícím směrem k hlavici. Jestliže se při hraní prázdné struny ozve nepříjemně drnčení a nezpůsobují to pražce, mohou za to právě vodorovné drážky. Příliš hluboké drážky, respektive nízký nultý pražec, se naopak projevují drnčením strun o pražce. Hrajeme-li prázdnou strunu, pražce překáží v rozkmitu. Problém vyřeší pouze radikální tah, a to výměna nultého pražce za nový. Úkol to není složitý, ale přesto bych jej přenechal odborníkům. Krkolomnou záležitostí je zejména odstranění starého ořechu. I v tom případě, že nevyrábíme celý nultý pražec například z kusu kosti, jsou k dostání vždy jako polotovary, které je nutné upravit a doladit pro konkrétní nástroj. I to vyžaduje trochu praxe.

Kobylka

Seřízením kobylky ovlivňujeme dva základní problémy: výšku strun (dohmat) a intonaci. Druhů pevných kobylek a systémů tremola existuje velké množství a každý z nich má při seřizování svá specifika. Proto si jednotlivé operace popíšeme pro některé běžnější typy zvlášť.

Fender Synchronized Tremolo

Systém byl vyvinut Leo Fenderem již v roce 1954 a osazen v legendárním stratocasteru. Těžce si lze bez něj stratocastera vůbec představit. Jednoduchá a přitom efektivní konstrukce v mnohém předstihla bigsby vibráta, které byly v té době velmi populární. Základem je deska tremola, tremolo blok a páka. Deska je k tělu ukotvena šesti ocelovými šrouby. V místě uchycení je deska zkosena a vzniklý úhel poskytuje prostor pro dráhu pohybu tremola. V horní části je také šest kotvicích šroubů bez závitu. Tremolo blok prochází tělem nástroje a struny jsou taženy skrz něj. Tah strun kompenzuje tři až pět pružin, které jsou umístěny v prostoru přístupném ze zad nástroje. Směřují od konce tremolo bloku k plechu připevněnému dvěma vruty do dřeva. Mostík je tvořen šesti kameny, které jsou vyrobeny z ohýbaného ocelového plechu. Individuálně pro každou strunu můžeme seřídit výšku a intonaci. Páka je opatřena závitem, lze ji tedy vyšroubovat.

Action seřizujeme pro každou strunu zvlášť na jednotlivých kamenech, pomocí šroubů s inbusovou hlavou. Je nezbytné dodržet, aby kameny ve výsledku kopírovaly rádius hmatníku.

Intonace je závislá na délce struny od nultého pražce k místu, kde nasedá do drážky v kamenu. Pakliže pomineme problematiku kompenzovaných nultých pražců, intonaci seřizujeme posouváním kamene. Máme pocit, že nástroj „dokonale“ neladí (on vlastně nikdy dokonale neladí) i přesto, že je naladěn? Vezmeme si tedy co nejpřesnější ladičku a zkontrolujeme tón prázdné struny a v oktávě, tedy na dvanáctém pražci. Rovněž zahrajeme flažolet nad dvanáctým pražcem a konfrontujeme jej s klasicky zahraným tónem v této poloze.

Podstatné je, abychom měli nataženou novou sadu strun, jinak je seřizování oktáv téměř zbytečné. Taktéž bychom měli mít alespoň zhruba nástroj seřízený, aby bylo action už stabilní. Objevíme-li rozpor v ladění oktávy, bude potřeba změnit aktivní délku struny – tedy posunout kámen dopředu či dozadu. To provedeme povolením či utažením šroubu, jímž je kámen ukotven na desce tremola. Jako vodítko nám poslouží následující pravidlo. Když je tón v oktávě nižší než na prázdné struně, „aktivní délku“ struny je nutno prodloužit přitažením kamene. Pakliže je tón nadladěn, dráhu zkracujeme posunutím kamene směrem ke krku. Pravidlo bereme jako univerzální pro všechny typy kobylek. Naprosto stejným způsobem seřizujeme intonaci u hardtail kobylky stratocastera, moderního dvoubodového tremola strata, u kobylek se šesti kameny u telecastera, u basových kobylek atd. Drobné specifikum vyvstává u vintage kobylky telecastera, kde je vždy jeden kámen pro dvě struny. Takový systém nikdy přesně neladí (jsou však k dostání kompenzované kameny tohoto typu). Řešíme to tedy kompromisem, snažíme se, aby nesrovnalosti v ladění v obou strun byly stejné, tedy co nejmenší.

Funkce tremola je závislá především na tlaku pružin, které kompenzují tlak strun. Pružiny by tedy měly vyvíjet silnější protitlak, a v klidovém stavu fixovat desku tremola na těle kytary. Jestliže je tah strun větší, táhnou desku tremola směrem dopředu a ta zadní částí nedosedá na povrch kytary. Mají-li naopak pružiny příliš velkou převahu, s tremolem se jen těžce manipuluje. Veškeré seřizování tedy tkví v hledání kompromisu mezi těmito dvěma extrémy. V případě, že jsou pružiny slabé a tremolo „plave“, můžeme buďto přidat další pružinu, nebo přitáhnout vruty plechu, ke kterému jsou pružiny ukotveny. Zašroubovat je tedy více do dřeva. Pružin bývá tři až pět, podle síly používaných strun a našich požadavků.

Někteří kytaristé si toto tremolo na stratocasteru seřizují tak, aby i v klidovém stavu nedosedalo na povrch těla, ale trochu nad ním „plavalo“. To umožňuje velice jemnou manipulaci a tremolo funguje do jisté míry jako dvojzvratné. Tato cesta je především milovníky Jimiho Hendrixe velmi oblíbená, z mého pohledu však více náchylná na rozlaďování.

Modifikací tohoto osvědčeného systému vzniklo moderní dvoubodové fender tremolo. Rozdíl spočívá v uchycení tremola, které není již obstaráváno šesti šrouby, ale dvěma kotvicími šrouby, o které se tremolo opírá. Šrouby nemají přímý kontakt se dřevem, ale jsou umístěny v kovových pouzdrech. Jejich kontakt s tremolem je rovněž zprostředkován pouze hranami tremola (méně sustainu?). Toto tremolo bývá vybaveno moderními litými kameny, nikoli kameny z ohýbaného ocelového plechu. Seřízení je totožné s klasickým tremolem, navíc můžeme pomocí kotvících šroubů ovlivnit dohmat.

Tune-o-matic

Tuto pevnou kobylku navrhnul v roce 1954 Ted McCarty a v následujícím roce ji poprvé osadil do kytary Gibson Les Paul Gold Top. Od té doby ji nalezneme téměř u všech solid body kytar Gibson. Rovněž na kytarách PRS a moha dalších. Pevný mostík se šesti kameny nasedá na dva kotvicí šrouby umístěné přímo do dřeva nebo v kovových pouzdrech do dřeva zapuštěných. Pomocí kotvicích šroubů seřizujeme výšku kobylky – tedy action. Každá struna nasedá do drážky v hraně kamene. Z boční strany kobylky nalezneme hlavy šroubků, jimiž seřizujeme polohu kamene – tedy intonaci. Může se stát, že nás při seřizování již kámen nepustí dál a kytara stále neladí. Pravděpodobně je kobylka špatně umístěná. Můžeme kámen vyšroubovat a otočit jej, tím ještě kousek místa získáme. Za kobylkou se obvykle nachází struník (stopbar), který struny fixuje. Je upevněn rovněž na dvou šroubech, má tedy stavitelnou výšku. Úhel, který svírají struny od kobylky ke struníku, se podílí na charakteru zvuku. Někteří doporučují, aby byl co největší. Toto je však otázkou osobního vkusu, proto doporučuji, aby si s tím pohrál každý sám.

Floyd rose – dvojzvratné tremolo

S příchodem muziky těžkého kovového zrna přichází v roce 1979 také Floyd Rose (pán s kudrnatými vlasy, knírem a tričkem bez rukávů) s revolučním dvojzvratným tremolem. Jedná se o poměrně komplikované udělátko složené z velkého množství komponentů. Pravdou je, že kvalitní, dobře fungující floyd rose, nebo alespoň rozumná licencovaná kopie, není zrovna levnou záležitostí. Jestliže je floydem vybaven levnější nástroj, bývá to obvykle průser na celé čáře. Takovéto hračky mnohdy nelze seřídit vůbec a nefungují tak, jak mají. Jediné, co lze doporučit, je tremolo zablokovat. Navíc se často setkávám s tím, že si nástroj s floydem pořizují muzikanti, kteří jej vlastně vůbec nepotřebují. Někdy pouze z neznalosti, nebo dokonce jen proto, že se kvůli zámkům kytara moc nerozlaďuje. Měl bych výčitky svědomí, kdybych všechny a zvláště pak mladé začínající muzikanty před nevýhodami floydu nevaroval. Floyd rose obvykle naprosto maže zvukový charakter nástroje. Všechny znějí stejně tupě. Struny vlastně nejsou nikde pevně ukotveny a nemají ani kontakt se dřevem, o sustainu tedy moc hovořit nelze. Rozhodnete-li se pro floyd rose, udělejte to proto, že jej opravdu potřebujete. Jeho seřízení je poměrně složité, často bývá i pro zkušeného kytaráře otázkou několika hodin.

Floyd rose je často označován jako tremolo plovoucí. Aby bylo možné tremolo používat v obou směrech (podlaďovat i nadlaďovat), není možné, aby nasedalo na tělo nástroje jako např. fender vintage tremolo. Poloha tremola v klidovém stavu je zajišťována jen protisměrným působením tlaků strun a pružin. Pokud tlak strun převažuje, floyd rose se zvedá zadní částí proti směru hodinových ručiček. V případě silnějšího působení pružin se naopak zadní částí zanořuje do těla kytary. Hledáme tedy kompromis těchto dvou sil, přidáním, ubráním, přitažením či povolením pružin tak, aby bylo tremolo ve vodorovné pozici. Před jakoukoli manipulací s nastavením nesmíme zapomenout na povolení zámků. Kameny jsou na desce tremola fixovány šrouby shora, jestliže šroub povolíme, můžeme kámen libovolně posunout dopředu či dozadu. Výšku strun nastavíme pomocí kotvicích šroubů stejně jako u dvoubodového fender tremola. Když vyměňujeme struny nebo měníme nastavení, musíme postupovat po malých krocích, po kterých nástroj vždy znovu naladíme. Musíme si uvědomit, že pokud se změní pnutí jediné struny, rozloží se tento rozdíl i na všechny ostatní a změní se také sklon tremola. Vlastně neustále zápasíme s touto „řetězovou reakcí“. Seřízení floyd rose bych přeci jen přenechal do rukou odborníků.

Výška snímačů

Myslím si, že nastavení výšky snímačů nejvíce podléhá osobnímu vkusu a potřebám každého kytaristy. Kytarář vám výšku seřídí podle „předepsaných hodnot“ nebo vlastního ucha. Vaše ucho však může být prostě jinde. Výška snímačů pod strunami má přímý vliv na charakter zvuku nástroje a můžeme jí mnohé ovlivnit. První věc, co naše ucho zachytí při manipulaci, je změna hlasitosti a objemu zvuku. Čím blíže bude snímač struně, tím větší bude akustický tlak a objem. Ovlivněn může být také sustain, je-li snímač příliš blízko struně, jeho magnetické pole negativně ovlivňuje rozkmit struny. Samozřejmě je určující i síla magnetu. Může to s sebou přinášet také jeden vedlejší efekt, který se projeví bzučením struny o pražce. U nástroje s velmi nízkým dohmatem ovlivňují silné snímače rozkmit struny tak, že ji tlačí směrem dolů na pražce. To už se ale pohybujeme v drobných nuancích a takovéto případy jsou vzácnější. Některé snímače jako Lace Sensor, EMG (pickups with lower powered magnets) rozkmit strun neovlivňují. Můžeme se tedy oddat pouze vlastnímu uchu. Jako výchozí bod nám velmi dobře poslouží doporučené hodnoty nastavení výšky. Z tohoto „odrazového můstku“ můžeme zamířit k pompézním výšinám nebo se vrhnout do propasti dřevního soundu. Existují tedy dva extrémy. Snímač těsně pod strunami zvolí pravděpodobně hráči hrubšího zrna, pohybující se převážně ve sféře zkreslených zvuků. Zvuk je silnější, perkusivnější, jasnější, tvrdší a méně dynamický. Opačný extrém zvolí pravděpodobně ti, kterým jde o čistší, přirozený tón. Zvuk je dřevní, tenčí, vyrovnaný, jemnější, s velkou dynamikou. Nahlédneme-li na celou záležitost z hlediska hudebních stylů, extrémy si zvolí možná extrémy (death metal vs. jazz), ostatní hráči budou chtít být pružnější a zapátrat v hodnotách někde mezi. Výšku snímačů upravujeme až jako poslední úkon, když už se nebude měnit výška strun. Jinak by naše úsilí vyšlo vniveč. Snímače obvykle seřizujeme tak, aby všechny polohy byly přibližně stejně hlasité. Výjimkou může být záměr, kdy jeden ze snímačů používáme výhradně na sólo a chceme, aby zněl hlasitěji a více „krmil“ vstup zesilovače. Jednoduchá logická úvaha nás může přivést k myšlence, že pokud budou všechny snímače stejně vzdálené od strun a budou stejně silné, měly by hrát i stejně hlasitě. Ověříme-li si to v praxi, zjistíme, že nejhlasitěji bude hrát snímač umístěný u krku a kobylkový se bude chovat jako nejtišší. Nejedná se však chybu snímačů. Jde spíše o to, že krkový snímač se nejvíce blíží středu struny, kde má struna největší rozkmit, a tudíž i hlasitost. Výrobci snímačů na to často reagují tak, že kobylkový snímač bývá silnější (jsou pro to však i jiné důvody). Doporučujeme začít s nastavením od krkového snímače. Zahrajeme tóny na všech strunách na posledním pražci a zkontrolujeme, zda se struna nedotýká krkového snímače a nebzučí o něj. Utahováním či povolováním šroubů, které snímač zavěšují na pickguardu či rámečku, měníme výšku snímače. Pokusíme se najít tón, který nejvíce odpovídá naší představě. Pokud jsme detailně vyřešili zvuk krkového snímače, můžeme přistoupit k ostatním. Seřídíme je tak, aby při jejich přepínání nevznikaly skoky v hlasitosti. Nevěnujeme pozornost mezipolohám (poloha 2 a 4 u statocastera, 2 u les paula a telecastera). Vyřešíme-li zvuk jednotlivých snímačů, mezipolohy budou v pořádku. Hrajeme plné akordy s použitím všech šesti strun a sledujeme, zda je hlasitost všech strun přibližně vyrovnaná. Opředené struny (E, A, d) mají větší akustický tlak než tenké neopředené (g, h, e). Není tedy nutné, aby výška snímače byla na obou stranách stejná. Hrajeme střídavě horní a dolní struny a sledujeme dynamiku hlasitosti. Podle potřeby snímač zešikmíme, aby byl zvuk vyrovnaný. Nyní máme vše v rovnováze. Můžeme výšku stále pozměňovat a nadále hledat, ovšem za předpokladu, že provedeme vždy stejnou změnu u všech šroubů, na nichž jsou snímače zavěšeny..

Kdy je tedy nejčastěji zapotřebí nástroj seřídit?

Koupíte-li si nový nástroj, pravděpodobně jej bude zapotřebí ihned seřídit i v případě, že to výrobce již provedl. Při dopravě nástroje obvykle prodělávají drastické klimatické i mechanické šoky. Nový nástroj si rovněž takzvaně sedá. Od prvního seřízení se na nástroji ještě leccos „pohne“ a za pár měsíců bude potřeba proces zopakovat. Vystavování teplotním a vlhkostním extrémům bychom měli kytaru samozřejmě ušetřit, obvykle to však není beze zbytku proveditelné, a proto bychom čas od času měli hodnoty nastavení kytary zkontrolovat. Jak již bylo zmíněno, pokud výrazněji změníme sílu strun, automaticky bychom měli nastavení přizpůsobit. Kytaráři obvykle seřídí zakázkový nástroj dle vašich potřeb ihned po sestavení, po několika měsících hraní vše znovu doladí a doporučí vám „preventivní prohlídky“ alespoň jednou za rok.

Závěrem

Seřízení nástroje se někomu může jevit jen jako třešnička na dortu, není-li však provedeno detailně a dotaženo do konce, může se i velmi kvalitní kytara stát nehratelnou. Ne zrovna nejlépe působí skutečnost, že se stále často setkáváme s nedbale seřízenými kusy i ve vysokých cenových kategoriích u značek zvučných jmen. Stejně tak můžeme pozvednout seřízením nástroj, který je nevalné kvality. Samozřejmě v případě, že seřídit jej je vůbec možné. I poměrně mrtvý nástroj může plnit svůj účel, když je dobře hratelný a vše funguje tak, jak má. Jestliže se vám hned v samém začátku dostane do rukou „zmetek“, který neladí, nelze jej naladit, vše komplikuje obrovský dohmat a pražce přesto drnčí, je kytara stejně zábavná jako osina v zadku. Nevěnujeme se hře, nýbrž stoupáme na K2 jenom v trenkách. Na druhou stranu, když už tam někdo vystoupá, asi už ho pak jen tak něco nerozhodí. Jsou mezi námi i tak manuálně zruční, kterým jde o život při otevírání plechovky se sardinkami. O tom, jací jste kytaristé, to však nevypovídá. Když už se do seřizování pustíme, mějme na paměti že všechno souvisí se vším. Seřizování kytary je komplexní záležitostí a zásah, který provedeme, způsobí změnu dalších parametrů. Ty bude potřeba také ošetřit. Například přecházíme z devítek na jedenáctky: silnější struny mají větší tah a krk se více prohne do luku, tremolo se rovněž více nahne směrem dopředu, tím se zásadně zvýší dohmat, potažmo vzdálenost snímačů od strun, a na závěr se pohne také ladění v oktávách. Tedy všechno je jinak! Je jen na vás, pustíte-li se do seřizování svého nástroje, nebo to raději přenecháte těm, pro které jsou boje se záludnými „flojd rousy“ a zvlněnými krky denním chlebem. Nepřeceňte ovšem své síly, prosím! Tímto se zříkám veškeré zodpovědnosti za škody na vašich nástrojích způsobené! Za ztržený závit výztuhy by měl být pachatel o hlavu kratší :-). Kvůli jedinému silovému tahu už dohrálo obrovské množství prastarých a převzácných kytar. Tak hodně štěstí, ať už se rozhodnete jakkoli! Blues s vámi!