Kytaroví velikáni - Mike Campbell

Ano, znovu jsme zde s kytaristou, o kterém jsme se zmínili již kdysi v seriálu o takových muzikantech, kteří stojí nenápadně za zády slavných hvězd, a i když se na jejich úspěchu podílí nemalou měrou, mnohdy dokonce i výraznou či převažující, přesto se neocitají v centru pozornosti médií a fanoušků. Rozhodně to neznamená, že by šlo o méně osobité jedince, ba mnohdy naopak. Nejde ani o kytaristy, kteří se sice dokážou postavit k jakémukoli stylovému vyznění, zejména po technické stránce hry, ale jejich vlastní feeling je nevýrazný – jednoduše řečeno, nemají vlastní tvář, jsou to jen bezchybné hudební stroje. To také ne. Řada z nich ale dokáže mj. i to, že svým přístupem jednoznačně tzv. „hraje na kapelu, na skladbu“, mají cit pro celkové vyznění kompozice a souboru. A tam, kde by jiní multirychlí technici vypálili přehršel tónů, Campbellovi stačí daleko méně. Neplýtvá notami, jak o něm prohlásil Tom Petty. A takových muzikantů není mnoho.

A právě mezi takové kytaristy patří Mike Campbell, instrumentální, skladatelská a producentská opora Toma Pettyho a jeho Heartbreakers. Tento multiinstrumentalista s velkým citem pro tón a hlubokým smyslem pro stavbu skladby se stal nepřehlédnutelným fenoménem Heartbreakers a spolu s jejím frontmanem vytvořil dvojici; autorskou, interpretační i producentskou, kdy už je prakticky nemyslitelné uvažovat o nich jako o oddělených osobnostech. Oba dva se vzájemně doplňují, což dokonale vystihují jejich slova: „Já vůbec nechápu, jak to dělá, že mu to tak zní,“ řekl o Campbellovi Petty v interview pro chicagské rádio WXRT ze dne 15. dubna 2003. „Ale i když hraje sólo nebo doprovod, je to, jakoby to přišlo z mojí hlavy. A to, jak to doplní skladbu, se mi právě líbí.“

„Nevím, proč bych měl mermomocí dělat sólové album, nadto instrumentální,“ prohlásil zase Campbell ku příležitosti vydání alba Mudcrutch. „Mám rád písničku, melodii a nejsem Jimi Hendrix nebo Eric Clapton. A kdybych si chtěl najít na ten projekt nějakého zpěváka – myslíte si, že bych našel takového, který by dokázal lépe souznít s mými nápady než Tom Petty? To je nemyslitelný.“

Mike Michael Wayne Campbell se narodil 1. února 1950 v Panama City na Floridě. Jako teenager si pořídil svou první kytaru, kterou byla levná Harmony ze zastavárny. To mu bylo šestnáct let a byl úplně poblázněný z Boba Dylana, Rogera McGuinna, George Harrisona a Scottyho Moorea: „Hrozně moc jsem se chtěl naučit hrát na kytaru jako oni. Pořídil jsem si nějaký příručky o nejzákladnějších akordech a učil jsem se pak poslechem z desek.“

Dead or Alive

Je zřejmé, že akustika ze zastavárny přestala velmi rychle vyhovovat mladíkovi, který se do hudby šedesátých let vrhl doslova po hlavě: „Zajímala mě hlavně melodika a způsob, jak k sobě poskládat jednotlivé nápady, logika tohodle procesu. Technika hry samotný, to všechno vyplynulo až z potřeb skladby.“

Další kytarou, tentokrát již elektrickou, se stala Goya, která stála šedesát dolarů. To se již jeho sbírka desek rozrostla o další idoly, kteří měli na jeho feeling nemalý vliv: „Poslouchal jsem tehdy Luthera Perkinse, Jerryho Garciu, byl jsem unešenej z nástupu Led Zeppelin, hrozně se mi líbil Mick Taylor u Rolling Stones, uměl jsem nazpaměť skladby Neila Younga – ale takhle bych mohl jmenovat hodně dlouho...“

První skladbou, kterou se naučil hrát, byla podle jeho vzpomínek Baby Let Me Fellow You Down z Dylanova eponymního alba, první skladbou, kterou složil, byla Purple Sand s nemalým vlivem melodiky Beach Boys a první kapelou, kde si vyzkoušel své teenagerské představy, bylo trio nazvané Dead or Alive: „To byla kapela, kde jsme hodně jamovali, často na známé skladby, ovšem nemělo to dlouhého trvání.“

Od Mudcrutch k Lamačům srdcí

Na rozpad tria měla nemalý vliv i skutečnost, že se Campbell setkal s Tomem Pettym. Ten tehdy působil v souboru Mudcrutch. Setkání zorganizoval klávesák skupiny Benmont Tench, který Pettymu řekl, že k dokonalosti zvuku kapely chybí další kytarista. A doporučil právě Campbella. Ten nejdřív nebyl zcela přesvědčen o tom, že by měl nastoupit do Pettyho skupiny, ale budoucí frontman Heartbreakers byl jeho feelingem tak nadšen, že ho i přemlouval, dle vzpomínek Campbella poměrně dost razantně: „Pořád jsem si říkal, že bych měl zkusit něco sám. Byl jsem ale takovej nerozhodnej a do toho vstoupil Tom a řekl mi, že pokud k němu nenastoupím, zláme mi prsty.“

S Mudcrutch si Campbell odbyl i první zkušenost z nahrávání ve studiu: „Šli jsme natáčet demo do jednoho studia v Miami. Celá ta práce mě hrozně nadchla, možnosti tvorby zvuku, možnosti vrstvení partů, možnosti oprav... Úplně mě to dostalo. Pamatuji si třeba, jak ve snaze zlepšit zvuk jsem tahal z aparátu lampy, abych dostal lepší zkreslení.“

Kapela se přestěhovala do Los Angeles, kde se jí podařilo získat smlouvu s Shelter Records. Roku 1974 tak došlo k nahrávání prvního alba, ale celý projekt se nepodařilo dotáhnout do konce. I když jsou vysvětlení po těch letech nejrůznější, nejpravděpodobnější se zdá být skutečnost, že za prvé Petty už přemýšlel o jednoznačně své sestavě a za druhé sehranost a autorská invence nebyla tak pronikavá, jak by měla v té době být. Přesto byl vydán jeden singl, Depot Street, který se ale vůbec neujal. Skupina se tehdy dohodla, že to rozpustí, a Petty spolu s Campbellem založili soubor Tom Petty and the Heartbreakers: „Vlastně to bylo takové pokračování Mudcrutch,“ vzpomíná Campbell. Vedle Campbella a Pettyho skupinu tvořili Ron Blair (bg), Stan Lynch (dr) a Benmont Tench (key) (další zakládající člen, kytarista Jeff Jourard, odešel prakticky po zkompletování sestavy). A zbytek, jak se vždycky otřepaně hovoří, je historie. Ano. Ovšem, ale jak úspěšná!

Tom Petty and the Heartbreakers

Pravdou je, že ze začátku nevzbuzovali Heartbreakers v USA nijak zvláštní ohlas. Situace se ale začala měnit, když ve Velké Británii zabodoval jejich singl Anything That’s Rock ‘n’ Roll a skupina se dobře předvedla v pořadu Top of the Pops. Díky tomu se v USA znovu vydali singly Breakdown a American Girl. Breakdown se dostal do Top 40 a z American Girl se stala jedna z nejvysílanějších skladeb dobových FM rádií. A už to jelo...

Druhé album vystoupalo v anketě Billboard již na 23. místo a skupina poprvé okusila pocit, jaké to je mít zlatou desku. Výraznou zásluhu na úspěchu pak měly skladby Listen to Her Heart a I Need to Know. Skupina se poté dostala do sporu s ABC Records, která, prodaná koncernu MCA Records, poskytla i veškerá práva na produkci Heartbreakers. Petty se tehdy vzepřel proti těmto praktikám, kdy se nikdo neptal na jeho názor. Proti obrovské vydavatelské společnosti ale neměl šanci.

Další deska, Damn the Torpedoes, pak znamenala už opravdový úspěch. Album se stalo trojnásobně platinovým a po sedm týdnů se v anketě Billboard drželo na druhém místě (první příčku tehdy ovládlo dvojalbum The Wall Pink Floyd). Již tehdy vykrystalizovala na povrch spolupráce Campbella a Pettyho, a to i po stránce autorské (Refugee a Here Comes My Girl).

Na základě těchto úspěchů firma MCA Records chtěla další album prodávat za vyšší cenu. Petty, který měl i ve svých textech spadeno na podobné praktiky velkých firem (tento jeho postoj po letech kulminoval na albu The Last DJ), tentokrát nehodlal ustoupit, takže vydání alba Hard Promises se výrazně zpozdilo. V labelu MCA tehdy ustoupili zavilé Pettyho snaze, ale nakonec se jim to i vyplatilo. Deska se stala platinovou. Najdeme zde nejen skladby, na kterých se Campbell spolupodílel, ale i příspěvek Stevie Nicks (Insider), se kterou začal Campbell později velmi intenzivně spolupracovat.

Na dalším albu, Long after Dark, dochází k první personální změně, kdy za baskytaristu Blaira přichází Howie Epstein. Deska navzdory You Got Lucky a Change of Heart nesklízí tak veliké úspěchy, jako její předchůdkyně, ještě hůře dopadá Southern Accents. Deska sice obsahuje Don’t Come around Here No More, ale řada fanoušků i publicistů soudí, že by Petty a Heartbreakers měli v nejlepším skončit. Skupina ale zvolila osvědčenou taktiku drtivé většiny souborů, které se ocitnou v podobné situaci, a vyprodukovala live album Pack up the Plantation: Live!, které vzbudilo zaslouženou pozornost už jenom pro neuvěřitelnou energii, která se ze záznamu line. Navíc, Bob Dylan přizval Pettyho a Heartbreakers na své celosvětové turné, což k opětnému zvednutí zájmu o tvorbu této kapely jenom přispělo. A právě od této doby se datuje další velmi plodná spolupráce Campbella s Dylanem.

Návrat

Z celkové situace se Petty a spol. poučili velmi rychle, takže i následné LP, Let Me up (I’ve Had Enough), bylo pojato přímočařeji a syrověji než předchozí tituly. Záměrem bylo vytvořit album, které, ač natočené ve studiu, by mělo náboj živého koncertu. Skoro na polovině skladeb se autorsky podílí i Campbell, a to včetně úspěšné Jammin’ Me, kde je jako spoluautor uveden i Bob Dylan. Po Fool Moon Fever, které sice zaznamenalo vzrůstající zájem o Pettyho osobnost, ale v celkovém kontextu tvorby skupiny rozhodně nešlo o žádný převratný úspěch (navíc bylo uváděno spíše jako sólové album Toma Pettyho) bylo jasné, že pokud se následující deska nepovede, rozpad formace bude jen otázkou času. V tomto klíčovém okamžiku Petty prosadil stejného producenta jako na Fool Moon Fever, totiž Jeffa Lynneho z ELO. Lynne si výborně porozuměl s Campbellem zejména po stránce úlohy kytary ve skladbě, a výsledkem bylo LP Into the Great Wide Open. Deska vystoupala na 3. místo ankety Billboard a zaznamenala v albové historii skupiny největší úspěch, hned po Damn the Torpedoes. Osobně mám právě tuto desku nejraději. Od první skladby, Learning to Fly, vás vtáhne a už nepustí. Z celé Pettyho tvorby mi právě tato deska nejintenzivněji evokovala dojem panamerické dálnice ubíhající pod koly... třeba Cadillacu nebo nějakého tahače.

Toto album znovu nastartovalo Pettyho kariéru a etablovalo jeho i jeho skupinu mezi nejlepší představitele kytarové rockové písničky. Úspěch tak zaznamenala i kompilace Greatest Hits, která navíc obsahovala další hit, Mary Jane’s Last Dance.

Krátce poté došlo k další změně v obsazení skupiny, kdy byl Lynch (dr) nahrazen Stevem Ferronem. Skupina dál úročila dosažený úspěch vydáním box setu se šesti CD, kde sběratelé našli nejen největší hity skupiny, ale i B strany singlů, rarity, nevydané nahrávky a rané snímky z období Mudcrutch.

Klidná voda...

Album Songs and Music from „She’s the One“, které vzniklo při natáčení soundtracku pro film She’s the One, řadu fanoušků zklamalo. Zejména ty, kteří doufali v pokračování tvorby à la Into the Great Wide Open. Deska se díky tomuto očekávání vyšplhala na 15. pozici Billboardu a získala dokonce zlato. Trvalejší dojem u fanoušků však nezanechala. Na nové album Heartbreakers si pak posluchači museli počkat až do roku 1998, kdy vyšlo CD Echo. I když přineslo řadu hitů, jako Room at the Top, Free Girl Now a Swingin’ včetně zajímavé I Don’t Wanna Fight od Campbella, přesto nepřekročilo stín tvorby kapely z počátku devadesátých let. Nicméně se ale jednalo o úspěšný opus, který přispěl i k tomu, že o rok později dostali Petty a Heartbreakers svou hvězdu na holywoodském chodníku slávy...

Celé tři roky pak trvalo, než Petty & spol. přišli s dalším dílem, albem The Last DJ. Deska vystoupala na 9. místo ankety Billboard a přinesla v textech nejkritičtější Pettyho pohled na praktiky velkých vydavatelských firem vůči menším, nezávislým labelům. V sestavě se i během nahrávání znovu objevil baskytarista Ron Blair, který postupně začal nahrazovat Howieho Epsteina, jenž přestal zvládat svou závislost na drogách (o rok později zemřel na předávkování). Jako návrat k tvorbě počátku devadesátých let se pak jeví prozatím poslední album Heartbreakers, Highway Companion. Velmi zajímavým je i projekt, do kterého se Petty, Campbell a Benmont Tench pustili letos. Shromáždili kolem sebe bývalé členy Mudcrutch, Toma Leadona a Randalla Marche, a natočili svěží písničkové album, které, jak se zdá, vlilo do žil tak trochu na místě přešlapujících Heartbreakers novou mízu. Při poslechu můžete dokonce nabýt pocit, že výsledek je daleko vstřícnější a bezprostřednější než poslední dvě tři alba Toma Pettyho. Navíc Campbell zde výrazně zhodnotil své zkušenosti, a to zejména z projektů, kterých se jako host účastnil. Jeho kytara je zde uvolněnější, vše se nese v duchu dychtivého očekávání, a ne chladného kalkulu. Prostě jako kdyby se zde najednou vyloupla zcela nová, nažhavená parta, a ne kolektiv prošedivělých, protřelých a vysoce úspěšných profesionálů.

I když je zcela jasné, že z dvojice Petty – Campbell je právě Tom Petty tou neoddiskutovatelnou známou hvězdou, je zřejmé, že toto partnerství prospělo oběma. Petty získal v Campbellovi autorskou, interpretační a producentskou oporu, Campbella pak členství v Heartbreakers vyneslo do světa, kde se mohl bez problémů realizovat. Jak jeho skladatelská práce, tak i produkční činnost se staly vyhledávaným artiklem pro mnoho umělců a skupin, mezi nimiž bychom mohli jmenovat i taková jména a soubory, jako jsou například Don Henley, Fleetwood Mac, Stevie Nicks, Brian Setzer, Johnny Cash a další.

Kytary

Campbell vlastní impozantní sbírku kytar. Přesný počet nástrojů není možné určit, tedy aspoň vždy na nějakou dobu, protože Campbell kolekci často a rád doplňuje: „Vlastně se tak trochu stydím, protože opravdu nevím přesně, kolik kytar teď mám. Asi tak něco přes dvě stě. Zrovna nedávno jsem si koupil další tři...“

Rád se podílí i na jejich vývoji, což vykrystalizovalo v uvedení nového signature nízkolubového modelu Duesenberg DMC TV Mike Campbell. Tělo i krk je z javoru, víko je smrkové, korpus obsahuje center block, palisandrový hmatník má dvacet dva pražců. Kytara je osazena DP90 Custom Duesenberg a humbuckerem Grand Vintage.

Mezi jeho nejoblíbenější kytary patří Fender Broadcaster („... i když vím, jakou má cenu, beru ho stejně na turné. Proč ho sušit doma, když může zaznít na jevišti?“). Mezi jeho jednoznačné favority patří kytary Gibson, zejména Les Pauly Standardy, Customy, Gold Topy a Firebirdy a řady SG a ES, hlavně modely 335 a 355. Významné místo v jeho rejstříku mají i kytary Gretsch, zvláště série Tennessean a modely linie Synchromatic, tzn. kytary řady Jet.

Z dalších jím upřednostňovaných nástrojů můžeme jmenovat Guildy, Fendery Stratocastery a Jaguary a také Rickenbackery včetně raritního modelu 625–12 z roku 1963.

Z akustických kytar preferuje Ovationy a Martiny a to i dvanáctistrunné modely.

Některé nástroje si přelaďuje, nejčastěji do open ladění, a to open-D, open-G (např. v I Won’t Back Down) a open F, kterého dosahuje naladěním do open-E a instalováním kapodasteru (například v You Wreck Me).

V současné době si Campbell nejvíce zvykl na struny Ernie Ball, zpočátku své kariéry ale často hrál na D’Addario XL110s.

Aparáty

Jeho nejupřednostňovanějšími aparáty jsou bezesporu komba Vox, z nich pak produkty klasické řady AC30 včetně komba z období přelomu let 1962–1963. Mimo to Campbell vlastní i model Super Beatle z počátku šedesátých let. Z celé řady dalších zařízení je u něj nejčastěji vidět Kustom 250 a Fender Bassman (také z roku 1963), dále i Fendery Deluxe (Reverb Blackface) a Vibratone. Ovšem, jak sám říká, nevyhýbá se jiným modelům a značkám, a to jak na pódiu, tak i ve studiu: „Tam často hrábneme po tom, co je zrovna po ruce.“

Efekty

I u efektových zařízení platí, že si Campbell rád vybírá ze své velké sbírky. Přesto je několik krabiček a pedálů, na které nedá dopustit. Patří mezi ně starý wah pedál Jim Dunlop Cry Baby, diastortiony vintage Rat ProCo a Danelectro Daddy–O a delaye Boss Digital Delay (z celé řady nejvíce DD–3), Danelectro DE–1 Dane-Echo a Roland SDE–3000.