12/2008

Editorial

  • Rád bych dnes zauvažoval nad tématem, které se často stává předmětem vášnivých diskuzí mezi muzikanty. Myslím mezi muzikanty, kteří již mají něco za sebou, a těmi, co teprve začínají. I když to nemusí být nutná podmínka.

    Jistě i vám se stalo, že jste hájili oblíbenou písničku či celou desku od kapely či interpreta, kteří mnohdy pamatují Woodstock (nebo aspoň v té době už netahali kačera na provázku), mají dnes již pevné místo v síních slávy a jejich známé melodie se pomalu zpívají u táboráků. Jedním z vašich hlavních argumentů nejspíš bylo, že tehdy se tvořila ta pravá muzika, která dala základ dnešní hudbě a vznikaly styly, které se dodnes hrají... Byly to zlaté časy, muzikanti uměli "doopravdy" hrát na svoje nástroje. No, darmo povídat. A proti stojí argumenty, že ta staroba se nedá poslouchat, nemá to žádný zvuk, žádný groove a vůbec to netlačí...

    A co mě k tomuto tématu přivedlo? Koncert brněnské skupiny Progres 2 na Muzice. Zprvu jsem ani necítil, že to je jediný koncert, který musím na veletrhu slyšet. Ale když jsem čekal na začátek před pódiem, tak už jsem něco tušil, že mě ani kolegové neodlákali na začínající raut. Už při prvních akordech jsem ucítil, jak silně a nesmazatelně mám hudbu, se kterou jsem vyrůstal, otisknutou v hlavě. Těžko se dá hodnotit, nakolik byla nebo nebyl dobrá, zásadní, stylotvorná... Prostě jsem na ní vyrůstal. Celé to bude asi trochu generační spor.

    A tak přeji dnešním mladým muzikantům, až jim začnou rašit šediny, ať jim nastupující generace mlaďochů pěkně vysvětlí, že ta staroba se nedá poslouchat, nemá to žádný zvuk, žádný groove a vůbec to netlačí...

    Pravda je, že to má každá další nastupující generace muzikantů jen o něco těžší, protože šance, že si po někom něco zvopáknou, je větší a větší...

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 1. 12. 2008

Články v tomto čísle