Coaxial cable (česky souosý kabel, ale mockrát to takhle neuslyšíte). V době, kdy světu vládne střídavý elektrický proud, který z každého drátu, jímž projde, udělá vysílací anténu, je v prostoru plno různého elektromagnetického haraburdí, jež podobně jako prach na nábytek sedá na všechny ostatní dráty, v nichž se onen vyzářený proud zpátky indukuje a zhusta a nejčastěji bývá vnímán jako rušení. U silových napájecích vodičů nějaké to rušení většinou nikoho nevzrušuje, u signálových vodičů je to ale úplně jinak. Pokud si chcete pohrát, zkuste propojit třeba mikrofon s mixem místo mikrofonního kabelu dvěma zvonkovými dráty – uslyšíte, jak to bude bručet.
Jedním z řešení je zavřít na rušení citlivý signálový vodič do vodivé trubičky – do z fyziky známé Faradayovy klece. Ta bývá realizována nejčastěji opletením kabelu měděnou punčoškou, méně často a dříve taky omotáním hliníkovým proužkem. Toto opletení neslouží jen pro odstínění elektromagnetického rušení, ale současně zprostředkuje druhý potřebný vodič, a to ten, jenž je spojen se zemí či kostrou zařízení. Taková dvojlinka je osově symetrická – odtud její název. Ovšem ve zvukařské terminologii častěji uslyšíte termín stíněný kabel nebo stíněná linka. Přívlastkem koaxiální bývají označeny spíš kabely vysokofrekvenční určené i pro přenosy digitálních signálů. Vedle stínění mají navíc ještě tu vlastnost, že mají po celé délce včetně konektorů stejnou vlnovou impedanci. Ta má společnou s elektrickou impedancí jenom jednotku – ohm. Jinak je to poměr podélné indukčnosti a příčné kapacity toho kabelu, jež fyzikálně rozměrově k ohmu vychází. Pokud by ji neměl stejnou včetně impedancí vstupů a výstupů, u signálů, jejichž vlnová délka je srovnatelná s délkou vedení, by vznikaly na nehomogenitách (tedy na místech, kde se vlnová impedance vedení mění) odrazy. Ty se u televizních antén projevují jako duchy na obrazovkách, u digitálního přenosu chybami v datech. Ale to už jsme zase o kus jinde.
Portamento je efekt klouzavého zvuku u syntezátorů. Spočívá v tom, že stisknutá klávesa drží svůj tón až do té doby, než je stisknuta klávesa jiná. A až je stisknuta, tón na ni svou výškou s definovatelnou povlovností přejde. Funguje to, i když nemačkáte klávesy, protože jste na to už moc velký borec, nebo to naopak neumíte (nebo obojí) nebo jste v mládí pracovali na pile, a posíláte proto syntezátoru odněkud jenom MIDI data.
