Kurzy zvukové techniky XX - Přirozený a umělý dozvuk - tři alternativy pro získání prostorové perspektivy

Důležité rady a praktické postřehy při práci v hudebním studiu

Za prvé

Sejmutí suchého a konkrétního zvuku z minimální vzdálenosti (řádově centimetry) známé též jako kontaktní nebo lokální snímání. Přináší minimální podíl příslušného akustického prostředí a maximální potlačení přeslechů z dalších zvukových zdrojů. V extrémně špatné akustice nebo při nevyhovujících rozměrech místnosti ostatně ani jiné řešení nepřichází v úvahu. Aby nahrávka nezněla jako „placka“, je nutné počítat s rozsáhlými dodatečnými prostorovými úpravami při mixáži (ambience, room, chamber atd.), takže je zapotřebí disponovat nejen dozvukovými programy odpovídající kvality, ale také značnou dávkou prostorové představivosti. Kvalitativní úroveň takto zaznamenaných stop je značně limitována tím, že většina kontaktně snímaných nástrojů nepřináší plný zvuk a celkový charakter leckdy i vynikajícího nástroje je reprezentován v těchto případech dost mizerně, leckdy i po složitých ekvalizačních úpravách. Situaci lze často vylepšit kombinací (smícháním) několika kontaktních mikrofonů (možnost rozšíření zvuku do sterea). Tento způsob studiového snímání je v podstatě alternativou pódiového ozvučování.

Za druhé

Monofonní či stereofonní plnohodnotné snímání nástrojů ze vzdáleností půl metru i víc v relativně akusticky suchém prostředí je již profesionálnějším přístupem. V tomto případě jsou kladeny podstatně větší nároky na kubaturu studia i na kvalitu mikrofonů a pre-ampů a nemalou pozornost je zapotřebí věnovat také akustickým úpravám studia, především ve spodním akustickém pásmu. Protože je barva snímaného nástroje ovlivněna zejména tzv. počátečními odrazy (early reflections), je možné experimentovat se strukturou povrchu nejbližších ploch, které se na celkovém zvuku podílejí (podlahy, stěny, paravany...). Pomocí akustických paravanů je možné také výrazně potlačit přeslech ze současně hrajících nástrojů, ale nejlepších výsledků se samozřejmě dosáhne při úplném akustickém oddělení (samostatná místnost). Kombinace několika mikrofonů přináší u této techniky velmi zajímavé výsledky – v zatlumenějším prostředí se obecně doporučuje pracovat spíš s kardioidami než se všesměrovými charakteristikami. Takto snímaný zvuk se obvykle „dokoření“ ještě vhodným umělým dozvukem, který dodává zatlumenému snímacímu prostředí přirozenější charakter.

Za třetí

Nejpřirozenější výsledky přináší komplexní snímání zvuku v homogenním dozvukovém poli studia či koncertního sálu. Tento způsob snímání klade na kvalitu akustického prostoru největší nároky a při zpracování nevyžaduje obvykle již další přidávaný prostor. Snímané prostředí je možné zaznamenat i do oddělených stop a o jeho kombinaci rozhodnout až v rámci mixáže. Mezi kontaktním snímáním, které počítá s přidáváním umělého dozvuku při mixáži a snímáním nástrojů v homogenním dozvukovém poli, je obrovský kvalitativní rozdíl, který se nejmarkantněji projevuje u strunných, smyčcových a bicích nástrojů. Zatímco u předešlých dvou metod je uměle přidávaný dozvuk generován pouze na základě monofonní nebo stereofonní informace z určité části nástroje, je přirozený komplexní dozvuk generován nekonečným počtem různých zvukových nuancí, které se šíří a kombinují v daném akustickém prostoru.