Stěží uvěřit tomu, že člověk může po takové době profesionálního hraní přicházet stále na nějaké novinky anebo, když chcete, objevovat Ameriku. To se v mém případě stalo doslova. Poté, když jsem si pořídil prvního Gibsona ES–335, jsem zjistil, že mi nástroje tohoto typu vyhovují více než Fendery. Ptáte se, proč a jak se může stát, že ostřílený profík hraje léta na nástroj, který pro něj není zrovna komfortní?
Důvod je prostý, zkrátka se vám nástroj líbí tvarově i zvukově. Na to, že má silný krk a dlouhou menzuru, a vy máte malé ruce nebo krátké prsty, zkrátka zapomenete. Je to něco takového, jako když se v 70. letech nosily nepraktické dlouhé vlasy, které vám padaly do jídla a ve větru jste nevěděli, kde je sever, a také upnuté jeansy, až vás z toho koule bolely. Ostatně to platí i naopak. Pro někoho, kdo má ruce jak medvěd, je těžké hrát například na mandolínu, či ukulele. Zvuk telecasteru mě uchvátil a musím říct, že se mi líbí pořád, akorát ta váha a menzura mi dělají starosti. Když jsem tedy začal hrát na třistatřicetpětku, začalo se mi vyjasňovat, jaký nástroj vlastně potřebuji, aby se mi hrálo opravdu komfortně. Zvyknout si na zvuk, a tím pádem i na jiný typ hraní, už potom netrvalo až tak dlouho. Když jsme natáčeli moje poslední album Hot Jazz News, půjčil mi Milan Soták hlavu Fuchse Overdrive Supreme a Luky Martínek starou áčkovou bednu Marshall s greenbackama, a hraní jsem si vyloženě užíval. Myslím, že je to z CD jasně patrné. Tato kombinace byla opravdu skvělá. Na natáčení rhythm & bluesového alba jsem akorát vyměnil hlavu Fuchse za Marshall Plexi, a bylo vystaráno. Třistatřicetpětka hrála jak o život. To jsem ještě netušil, že se časem dostanu k úplně jinému Gibsonovi, určenému primárně pro jiný druh muziky. SG pro mě, a asi pro každého, bylo synonymem tvrdé muziky, ale poslední čas se objevuje v rukou bluesmanů i jazzmanů. Důvod je prozaický, SG je vyloženě komfortní kytara s příjemným dohmatem, krátkou menzurou a je také velmi lehká a tenká, což jsou pozitiva, která nelze přehlížet. Zvuk je transparentní, zakulacený na vyšších středech a jdoucí až k měkkým konkrétním středobasům. Používám struny tloušťky .011 a při této síle je tón vyrovnaný, takže dovoluje i striktně jazzové hraní. Pokud krkový snímač ještě zacloníte, je zvuk velmi podobný zvuku Pat Martina. Škála zvukových možností je ovšem dost široká, jak poznamenal jeden můj kamarád: „Na SG jde zahrát ledacos.“ Zvuk se dá taky skvěle modelovat i krkem. Povahou mi připomíná něco mezi telecasterem a les paulem. Zní výborně se slidem a kobylkový snímač má specifický kňouravý zvuk, který známe z nahrávek AC/DC, ale krkový snímač má plný středobasový zvuk. Když jsem pouštěl Mackovi Flemrovi svojeposlední nahrávky, kde jsem použil čistý zvuk esgéčka, okamžitě poznamenal, že je to určitě na lubovku! Poslední roky SG dost proslavil Derek Trucks. Jeden čas na SG hrál taky Bill Frisell, Alan Holdsworth nebo Mike Landau. Už podle toho můžeme usoudit, že SG nepatří pouze do ruky čistokrevným rockerům. Po dvaceti letech hraní na kytaru má opravdu každej kytarista, kterej často hraje, seriózní problémy s páteří. Zejména s krční a hrudní. SG je muší váha a neváží v porovnání s tecasterem nebo les paulem skoro nic. Dále má krátkou menzuru (24 a 3/4”), což neklade tak velké nároky na šlachy u hráčů s menšíma rukama či kratšími prsty. Po důkladném rozboru s kamarády jsme zjistili, že na SG hrál v sedmdesátých létech opravdu kde kdo. K velkým příznivcům SG patřili Santana, Tony Iommi, Eric Clapton, Duane Allman a také samozřejmě Angus Young. Pro rockovou muziku je SG opravdu vynikající, ale SG si hravě poradí i s jinými žánry. Snad úplný seznam a historie SG je na tomto webu: www.spiritus-temporis.com, pokud vládnete angličtinou, tak je to dobré počteníčko včetně užitečných odkazů. Za tu krátkou dobu, co na SG hraju, jsem si ho úplně zamiloval, ale důležitý je výběr strun a nastavení snímačů. Zatím se mi osvědčily nejlépe Ernie Ball 11 nebo Elixir 11, ale stále zkouším. Co se týká zesilovače, tak si SG rozumí jak s Fendery, tak s Marshally, i na moje malé Mesa Boogie Expres 5:25 hraje výborně. Docela by mě zajímalo, jak by hrálo na Victorii – na tu se teprve chystám. Taky bych si rád vyzkoušel nějakej custom shop. Jsou to sice strašlivý prachy, ale nedávno jsem hrál na „Jungmaňáku“ na Fender Telecaster Custom Relic 1952 a musím konstatovat, že hrál božsky. Kdyby to bylo SG, tak už ho mám doma :-). Je to vždycky problém peněz a taky se musí najít dobrej kousek a na to jsem měl vždycky štěstí. Někdy si ale i musíte počkat, protože zejména dřevěné nástroje, tedy z masivu, si dávají s rozehráním načas a je nutné spíše vycítit potenciál. Jsem známý příznivec nových nástrojů, ostatně jako každej profík. Potřebuji, aby bylo na nástroj vždy spolehnutí a na relikvie si nepotrpím. Stejně to mám i se zesilovačem. Staré Fendery nebo Marshally hrajou výborně, ale kdybych si měl vybrat, raději si koupím nového Hand-Wired nebo Victorii a mám na dlouhou dobu pokoj. Je to jako nové auto a veterán. Veterán je krásnej, když máte čas a peníze, ale nový auto je pro život zkrátka lepší. Jak řekl trefně jeden můj známej: „Třeba Trabant, ale novej!“ Je pravda, že stejnej názor na kytary má i Luboš Andršt (asi má k tomu nějakej důvod). Při profesionálním vytížení vyhrajete novej nástroj tak do roka. Za tři roky už vypadá kytara jak dvacet let stará, a to s ní nebouchám o každej roh ;-). A navíc jsem slyšel dost starejch nástrojů, který si někdo s velkou slávou pořídil z eBay a potom se nestačil divit, co to je za zvuk. Ale jak už jsem řek’, je to o štěstí, znám taky kluky, co kápli za malej peníz na vynikající kytaru... Byl to, tuším, jeden :-) V dnešní době, kdy se hudební žánry navzájem prolínají a jeden od druhého lze v některých případech jen stěží rozpoznat, je i výběr nástroje pro daný směr velmi svobodný. Naopak myslím si, že dnes je více zajímavé, když hráč hraje na nástroj, který není jeho žánru primárně určen. SG představuje velkou výzvu pro hráče všech žánrů a je to kytara, která se umí v kapele prosadit. V Kanadě jsem na SG odehrál všechny koncerty, ať už to byl jazz nebo blues, či dokonce i pop. Pokud byste někdy uvažovali o koupi SG, rozhodně bych doporučoval originál. Žádná z kopií, na kterou jsem kdy hrál, se nemohla originálu rovnat ani omylem. Navíc se kopie SG velmi často převažují, protože mají těžší krk a hlavu než tělo. I když se rozhodnete pro Gibsona, doporučoval bych nějaký dražší model. Ty úplně nejlevnější nejsou taky nic moc. Gibson poslední léta volí strategii, která vychází vstříc i méně zámožným hráčům a teenagerům, a produkuje „levné“ kytary už i pod třicet tisíc korun. Vzhledem k tomu, že jsou nástroje stále vyráběny v USA, snaží se šetřit, na čem se dá, hlavně na materiálu. Tyto levné nástroje nejsou lakované a mají levný hardware. Možná mezi nimi najdete dobrý kus, zrovna tak jako mezi drahými nástroji špatný, ale od čtyřiceti tisíc korun nahoru se tato pravděpodobnost snižuje geometrickou řadou. Gibson stejně jako Fender označuje konstantně kvalitní řadu jako Standard a dále už používá v označení superlativy jako Supreme, Custom atd. Myslím, že je to trefné a není potřeba to dále rozvádět. Zkrátka Standard je standard! Takže přeji šťastnou ruku a hodně radosti s SG!n.
