DAW na počítači (2)

Zatímco v minulém díle byla řeč o hardwarovém vybavení DAW, jako je počítač, zvukové rozhraní, vstupní MIDI zařízení, poslechové monitory a s tím související příslušenství, ve druhém díle se budeme zabývat výhradně doménou softwaru. Začneme operačními systémy, jejich vhodným nastavením pro DAW počítač, a poté se konečně vrhneme na problematiku audio aplikací, plug-inů a všeho okolo softwaru pro tvorbu hudby a práci se zvukem.

Software – operační systém

Problematiku operačních systémů jsem trochu nakousnul v minulém díle v pasáži, věnující se hardwaru počítače. Na tomto místě bych se nad tímto tématem na chvíli pozastavil. Výběr operačního systému se do značné míry odvíjí od toho, jakou zvolíte počítačovou platformu. V případě PC jste při volbě operačního systému omezeni pouze na systémy Windows softwarového gigantu Microsoft. Jiné operační systémy, v čele s početnými odnožemi unixového systému Linux (Debian, Suse apod.), jsou pro DAW na PC stále ještě nepoužitelné. Ne že by nebyly pro tento účel dost dobré, naopak jejich koncepce, stabilita i prostředí by požadavkům PC do studia mnohdy vyhovovaly. Problém je v tom, že momentální situace v hardwaru a softwaru jiným operačním systémům než Windows a Mac OS X nepřeje. Pokud si pořídíte aspoň trochu slušnou zvukovku do domácího studia, máte asi 1% šanci, že k ní budou použitelné – nebo vůbec nějaké – ovladače pro Linux. Pokud zamíříte do profesionálních sfér (externí audio interface v cenách nad deset, častěji okolo dvaceti tisíc korun a více), tato šance se výrazně přiblíží nule. Podobná, i když nepatrně lepší, je situace na poli audio softwaru. Pro Linux i jiné systémy se vyskytují přehrávače, konvertory audio souborů i některé multimediální programy, ale použitelného hudebního softwaru je pramálo. Maximálně nějaké DJ playery, primitivní MIDI sekvencery nebo jednodušší freewarové audio editory typu Audacity, ale to je asi tak vše. Vývojáři profesionálních audio aplikací, zejména „lídři“ na trhu, jako jsou Digidesign, Steinberg, Native Instruments a další, dnes nabízejí své produkty pouze pro systémy Mac OS X a Windows XP/Vista. Mimochodem, Windows 2000 a starší OS jsou již nějaký ten rok také mimo hru – většina nových verzí předních audio aplikací je dnes dostupná pouze pro Windows Vista a Windows XP (SP2 a vyšší), přičemž některé programy navíc podporují 64bitové verze těchto systémů. Ze začarovaného kruhu okolo operačních systémů tedy jako vítězové vycházejí pouze Microsoft a Apple.

Abych nezapomněl, výběr vhodného počítače pro DAW od roku 2006 může ovlivnit ještě skutečnost, že nové počítače Mac, vybavené procesory Intel kompatibilními s Power PC, jsou provozuschopné i pod systémy Windows XP nebo Windows Vista. Přestože se ze začátku tato „vymoženost“ (zapřísáhlí fandové Apple by použili spíše výraz „zhýralost“) potýkala s drobnými problémy, zejména s kompatibilitou ovladačů pod Windows, dnes už je systém Windows na počítačích Macintosh docela dobře použitelný. Řada uživatelů, která se rozhodovala mezi platformami Mac a PC, se díky možnosti provozu obou systémů na jediném počítači z praktických důvodů rozhodla pro Mac.

Windows vs. Mac OS X 

Který z těchto dvou operačních systémů je pro DAW na počítači lepší? Jelikož jsem toho názoru, že jakákoli seriózní polemika na toto téma by vyšla na samostatné téma měsíce, pokusím se jen o krátký komentář. Před několika lety by byla odpověď na tuto otázku jednoduchá – Mac OS X je co do stability a výkonnosti vhodnější. Dnes už to tak jednoduché není, protože novější operační systémy řady Windows jsou na tom o poznání lépe než jejich retardovaní předchůdci a hardware počítačů PC je co do výkonu srovnatelný se stroji Apple. Podobně jako u jakéhokoli jiného softwaru, i u operačních systémů zastávám názor, že rozhoduje komfort uživatele a v neposlední řadě jeho peněženka. Každému vyhovuje něco jiného, a zatímco někteří vidí v Mac OS X geniálně přehledný a jednoduše ovladatelný systém, jiní vidí prostředí, které nelze přenastavit k obrazu svému a jeho možnosti jsou pro ně omezující. Co do stability si myslím, že Mac OS X má ještě trochu navrch, ale není to až tak jednoznačné, protože zatímco hardwarové sestavy Apple představují několik málo kombinací různých zařízení, možnosti u PC jsou daleko širší, sestavy unikátnější, a jejich provoz tedy méně předvídatelný. Někteří uživatelé se potom potýkají s problémy, zatímco druzí nechápou, o čem ti první mluví, když oni se s tím nesetkali. Přestože podle mých zkušeností jsou pády Windows ve srovnání s Mac OS X stále ještě častějším jevem, zatím mohu prohlásit, že se mi dříve nebo později podařilo „shodit“ každý počítač s Mac OS X, když toho na něj bylo moc. A někdy to bylo třeba jen při připojení FireWire audio zařízení nebo během konverze a vypalování videa na DVD. Zatímco názory profesionálních hudebníků a zvukařů dříve hrály jednoznačně ve prospěch systémů Mac, dnes se výrazně odlišují.

Windows XP vs. Vista

Podobně jako u polemiky Mac OS X vs. Windows, i zde by toto téma mohlo vydat na samostatný článek a ani v tomto případě není odborná veřejnost jednotná. Windows Vista je moderní a stabilní operační systém, který nabízí možnosti optimalizace výkonu pro vícejádrové procesory, nabízí mnohem větší schopnosti úspory energie u přenosných počítačů, podporu nového hardwaru a v neposlední řadě je pro mnoho uživatelů ergonomičtějším a uživatelsky přívětivějším pracovním prostředím. Na druhou stranu Windows Vista mají mnohem vyšší hardwarové požadavky, což se může negativně projevit na pomalejších sestavách, oproti Windows XP se dlouho spouštějí a ukončují a pro seriózní využití jako součást DAW nepřinášejí téměř žádné výhody. V následujících letech bude vzhledem k vývoji softwaru i hardwaru přechod na Windows Vista nezbytný, ale zatím mohu konstatovat, že pro průměrného hudebníka zatím přechod na tento systém nemá smysl (pokud jej k tomu ovšem nemotivuje užití počítače i pro jiné účely anebo pokud to není nezbytné například kvůli koupi nového laptopu s předinstalovanými Windows Vista). Na počítačích s jinými než dvou nebo vícejádrovými procesory vůbec nedoporučuji Windows Vista instalovat a u dvoujádrových konfigurací doporučuji mít taktovací frekvenci procesoru 2 GHz nebo vyšší. Více prostoru tomuto tématu nemohu věnovat, ale jsem si jist, že pokud zapátráte na internetu, naleznete články řešící systémy Windows pro audio aplikace (mimochodem v Muzikusu vyšel zajímavý článek Martina Jirsáka).

Než zcela opustíme operační systémy, neodpustím si zmínku týkající se vhodného nastavení prostředí systému pro hladký běh a optimální výkon při práci s audio aplikacemi. Připomínám, že následující řádky se týkají pouze systémů Windows. Protože hlavním účelem, jakému má DAW počítač sloužit, jsou činnosti spojené s kompozicí hudby, nahráváním, mícháním a postprodukcí záznamů, je zbytečné, aby výpočetní výkon PC snižovaly procesy, které s tímto nesouvisejí. Tím mám na mysli především různé vizuální efekty (zvukové efekty OS snad ve studiu nikdo nepoužívá), motivy vzhledu, animace a jiné vedlejší procesy, vytěžující procesor. V neposlední řadě nedoporučuji přehánět to se spuštěnými úlohami – aplikacemi i službami, antivirovými programy, které mohou nečekaně vytížit disk i procesor, zapnutými aktualizacemi softwaru i OS a dalšími procesy, které zatěžují nejen procesor, ale také operační paměť a mohou dočasně ovlivnit rychlost čtení/zápisu vašeho pevného disku. Myslím, že základní průpravě v OS bylo učiněno zadost, takže přejděme k zábavnějšímu tématu...

Software – aplikace vs. plug-iny

V podstatě všechna softwarová udělátka, se kterými se v hudebním světě můžeme setkat, jsou buďto programy v podobě spustitelných aplikací anebo zásuvné moduly („plug-in“ jakožto složenina „plug“ – zasunout a „in“ – do), o kterých se dále budu častěji zmiňovat jako o plug-inech, protože je to kratší a elegantnější. Tyto plug-iny mají obvykle podobu knihovny (na platformě PC soubor s příponou DLL), a proto se nedají spustit samostatně, ale otevírají se v aplikacích. Od té doby, co existují zásuvné moduly, je práce s hudebním softwarem mnohem příjemnější (a trh s hudebním softwarem zase o něco nepřehlednější). Pro různé operační systémy existuje několik formátů plug-inů, ale není jich mnoho. Nejuniverzálnější a nejrozšířenější jsou VST plug-iny – ty se vyskytují na Windows i na Mac OS X. To ovšem neznamená, že když si stáhnete VST plug-in, bude fungovat na obou platformách. Vždy je třeba, aby se jednalo o verzi VST plug-inu pro daný operační systém. Dalším hojně se vyskytujícím formátem jsou DirectX nebo krátce DX plug-iny, které jsou záležitostí pouze platformy PC Windows.

Naopak plug-iny formátu Audio Units (zkráceně AU) existují zase jen pro Mac. Zcela svébytnou kapitolou je formát RTAS, se kterým se můžete setkat na počítačích PC i Mac, ovšem pouze v softwarových aplikacích firmy Digidesign a M-Audio – konkrétně v audio/MIDI sekvencerech Pro Tools LE a Pro Tools M-Powered, o kterých v tomto článku bude řeč později. Podobně jsou na tom TDM plug--iny, kterých je nejméně a používají se pouze na variantách Pro Tools HD, běžících na hardwarových systémech Digidesign v profesionálních studiích. Plug-iny mohou být v podstatě jakýkoliv software, ale nejčastěji se s nimi setkáme ve dvou variantách. První skupinou jsou virtuální instrumenty, druhou a snad ještě obsáhlejší kategorií jsou virtuální efekty.

Virtuální instrumenty

Softwarový sampler, hudební syntezátor, hlasový syntetizér nebo jakýkoliv zdroj zvuku, který využívá nějaký typ syntézy nebo přehrává vzorky digitálního audia za účelem zastoupení hudebního partu, je virtuální instrument a může fungovat jako samostatně spustitelný program, anebo jako plug-in. V hudebních audio/MIDI sekvencerech nebo audio editorech se však využívají softwarové nástroje nejčastěji v podobě zásuvných modulů – plug-inů. Výhodou je možnost rozdělení hudebních partů nahraných nebo napsaných do MIDI stopy mezi více různých virtuálních nástrojů najednou a přehrávat je s celým hudebním projektem stejně jako hudební party zaznamenané živými hudebníky. MIDI stopy, obsahující části hudební partitury (jednotlivé party), slouží jako vstupní informace pro syntezátory, samplery, bicí moduly, generátory šumu a další nástroje, ať už melodické nebo rytmické. To je v audio/MIDI editorech realizováno nasměrováním MIDI výstupu dané stopy do vstupu virtuálního instrumentu – plug-inu. Ten přehrává noty a všechny ostatní MIDI události, které se nacházejí v dané MIDI stopě, anebo na vstup putují z externího zařízení – MIDI kontroléru, potažmo master keyboardu, který obsluhuje hrající hudebník. Sampler či syntezátor zpracuje zadané noty a podle nich přehrává samply, generuje melodické tóny či rytmické zvuky, které následně posílá na svůj audio výstup anebo je směruje do nastavené audio stopy v sekvenceru.

Virtuální efekty

Virtuální efekt je jakýkoliv signálový procesor, který zpracovává audio signál z virtuálního instrumentu anebo zvukové stopy zaznamenané v audio/MIDI sekvenceru. Nezáleží na tom, zda daný zvuk upravuje nebo do něj jakkoliv zasahuje – klidně stačí, když jej pouze analyzuje. Softwarová ladička v podobě plug--inu je tedy ve své podstatě také „virtuální efekt“. Signálový procesor je tedy korektnější označení, ale protože drtivá většina takových plug-inů funguje jako efekt upravující digitální zvuk uložený v počítači nebo do něj právě vstupující ze zvukové karty, k níž je připojen zdroj zvuku, virtuální efekt je běžně zažitým termínem. Ještě bych rád zmínil, že existují méně běžné plug-iny jakožto hybridy mezi virtuálním instrumentem a virtuálním efektem. Kupříkladu syntezátor FSynth Pro funguje jako virtuální efekt, protože se nasazuje jako insert efekt na audio stopu, tudíž na jeho vstup nepřicházejí MIDI informace, ale audio signál. Ten je procesorem FSynth Pro analyzován a pomocí resyntézy je podle něj generován nový zvuk.

Poté, co jsme se prokousali plug-iny, se pojďme věnovat klasickým audio aplikacím.

Software – programové vybavení DAW

Software, který používáte na vaší DAW, je velmi důležitou položkou vašeho, byť nehmotného, vybavení. Zatímco po stránce hardwaru se uživatelé dělí víceméně na dvě skupiny, po stránce softwarového vybavení je nabídka výrazně širší, a to na obou nejpoužívanějších platformách (i když na PC je o něco pestřejší). Což je rozhodně dobře, protože uživatelé jsou rozdílní a každému vyhovuje něco úplně jiného. Důležitou roli hraje také hudební styl, který uživatel produkuje, a především způsob tvorby. Tato zmíněná kritéria jsou důležitá pro volbu vhodného softwaru, a v tomto teď mám na mysli především hlavní audio aplikaci, která slouží jako audio/MIDI sekvencer pro záznam a editaci a jako hostitelské prostředí pro zásuvné moduly třetích softwarových firem. Zatímco plug-iny může uživatel používat, jaké chce a v jakých kombinacích je mu libo, v případě hostitelské aplikace se musí rozhodnout. Nyní se podíváme na několik odlišných kategorií, do kterých bych si dovolil zařadit dnešní nabídku softwarových produktů pro tvorbu hudby a další související činnosti.

Vícestopé audio/MIDI editory

Tato skupina softwaru nás bude zajímat nejvíce. Představuje jakousi základnu pro tvorbu hudby na počítači a funguje současně jako hostitelská aplikace pro plug-iny – virtuální instrumenty a efekty. Obecně lze o této kategorii říci, že představuje klasický přístup ke tvorbě hudby a řadí se do ní přední softwarové produkty zvučných jmen jako Pro Tools, Cubase, Logic a jiné. Tento typ aplikací představuje univerzální hudební sekvencer pro záznam audio stop (nahrávání nástrojů a vokálů) a záznam MIDI stop, střih a další editační úkony, sloužící ke zpracování zaznamenaného materiálu, a mixáž. Každý sekvencer obsahuje nástroje pro práci s MIDI stopami, obvykle nechybí tzv. Piano Roll, což je velmi přehledný způsob zobrazení notového zápisu na horizontální časové ose. Výhodou je názornost ve smyslu vertikální osy – harmonie i melodické průběhy jsou dobře viditelné – a dokonalý přehled o začátku, konci a celém průběhu každého tónu, případně i o jeho dynamice a efektech ohýbání tónu pomocí MIDI kontroléru („modulation“). Minimálně kvůli tisku v dobrých hudebních softwarech nesmí chybět zobrazení a nejlépe i možnost záznamu klasické partitury v notových osnovách. K pečlivé notové sazbě, včetně melodických ozdob, označení sekvencí, vkládání předznamenání a doplňkových symbolických i textových informací, ovšem slouží jiný typ hudebních programů – tzv. notátory, o kterých ještě bude řeč později. Primárním výstupem „multitracků“, jak se hudebním editorům také říká, není partitura, ale kompletní smíchaná skladba v podobě audio záznamu ve vysoké kvalitě, která je zvukovým inženýrům dále k dispozici pro další zpracování.

Prostředí vícestopých audio/MIDI editorů se v průběhu mnohaletého vývoje ustálilo na editační okno aranžmá (Arrangement) a okno virtuálního mixážního pultu (Mixer). V prvním jsou zobrazeny stopy otevřeného hudebního projektu pod sebou včetně jejich obsahu (zaznamenaných audio klipů nebo MIDI dat), přičemž toto okno slouží především pro editaci a většinu úkonů prováděných s objekty v hudebním projektu. Naopak mixer zobrazuje stopy seřazené vedle sebe, ovšem bez objektů v nich umístěných. Zde je účelem mít okamžitý přehled o úrovních hlasitosti, panoramě a vložených signálových procesorech na každé stopě. Stejně jako u klasických analogových mixážních pultů bývají jednotlivé komponenty softwarového mixeru na každém kanále (říká se jim „strip“ – česky „pruh“) obvykle seřazeny shora podle toho, jak putuje digitální audio signál – tedy od vstupu, vstupní citlivosti (zisku) přes ekvalizér, vkládací efekty („inserty“), úrovně pomocných výstupů a sběrnic, otočný potenciometr panoramy, jezdec úrovně hlasitosti až po výstup. Dobře vybavené audio/MIDI editory obvykle bývají zásobeny i nějakými plug-iny, ovšem ne vždy je to zrovna výhra. Na jednu stranu je dobře, že i program samotný je okamžitě použitelný a má v sobě aspoň nejběžnější procesory (EQ, limitér apod.), ale kvalita procesorů a hlavně virtuálních instrumentů bývá v některých případech na úrovni průměrných freewarových plug-inů. Protože lepší vícestopé editory obvykle počítají s možností užití pro kompozici scénické hudby, dávají možnost importu a zobrazení videa v samostatné stopě, aby bylo možné nahrávat a přehrávat ostatní hudební stopy přesně v synchronizaci s obrazem.

V tomto článku není prostor rozepisovat se o současné nabídce všech hudebních softwarů z každé kategorie, nicméně přední audio/MIDI editory, kterých je okolo desítky, bych rád zmínil. Programy jsou řazeny spravedlivě, podle abecedy:

Ableton Live

Služebně nejmladší, ale jeden z nejzajímavějších. Kouzlo tohoto editoru je v jeho unikátní koncepci, která sází na přehlednost, nekomplikované prostředí s minimem grafických prvků, snadné ovládání a použitelnost při živém vystoupení. Zmíněná jednoduchost, která je na pódiu spíše k dobru, však pro mnoho uživatelů může představovat problém ve studiu. Řadu třeba i triviálních editačních úkonů s Abletonem Live neuděláte, i kdybyste se rozkrájeli, nastavení vlastností programu se omezuje jen na několik zásadních bodů, směrování audio signálu nabízí jen omezené možnosti. Podle mých zkušeností je však jedním z nejspolehlivějších programů a nabízí velmi stabilní audio engine, který se vyznačuje velmi nízkou zátěží počítače.

Cubase

Tento software prošel dlouhým vývojem (jeho počátky se datují na konec 80. let) a těší se velké oblibě u domácích hudebníků i v profesionálních nahrávacích studiích. Přestože na „dokončovací práce“, jako je finální mix, se ve velkých studiích častěji používají jiné systémy, Cubase ke své tvorbě využívá velké množství hudebníků po celém světě. Starší generace Cubase představovaly spíše konzervativní přístup k věci, nicméně od Cubase 4 se vývojáři snaží držet krok s dobou a vybavují tento software tím nejlepším.

Digital Performer

Podobně jako Cubase, i tento software je vyvíjen řadu let a patří k naprosté špičce, i když není tolik populární (v Evropě se s ním příliš často nesetkáte – hlavní uživatelská základna je soustředěna do USA). V mnoha ohledech představuje méně obvyklý přístup a může být dobrou alternativou k profláklým programům, ovšem zatím jen pro uživatele počítačů Mac. Digital Performer je v ovládání a zejména terminologii velmi svérázný, což může být pro průměrného uživatele na obtíž, ale ti, kterým sedne, na něj nedají dopustit.

Logic

V době, kdy se jako sekvencery používaly počítače Atari ST a počítače Apple se v této oblasti teprve pomalu dostávaly na výsluní, byl Notator na svou dobu úžasný program, a jak se později ukázalo, docela nadčasový. Jako následník Notatoru později vznikl Logic, ovšem pro novější platformu Apple Macintosh. Novodobý Logic Audio později nepřešel ze stáje firmy Emagic k nikomu menšímu než k Apple, a pod touto značkou je dodnes vyvíjen. Logic dělá čest svému jménu – vše je přehledné, ovládání je logické a intuitivní. Tento program obvykle používají hudebníci, kteří dříve začínali s Notatorem, ale oblíbila si jej i řada mladších uživatelů počítačů Mac.

Nuendo

Stejně jako Cubase i Nuendo patří do stáje německého softwarového giganta Steinberg. Přestože vývojem je mnohem mladší, dnes je tento produkční systém považován za jeden z nejkomplexnějších a nejlépe vybavených. Nuendo má primárně sloužit jako alternativa ke Cubase pro postprodukční studia, velká nahrávací studia, přenosové vozy a multimediální pracoviště, ovšem pro svou nekompromisní výbavu a téměř totožné prostředí s Cubase si jej oblíbila také řada profesionálních hudebníků.

Pro Tools

Tento systém patří mezi běžný inventář profesionálních nahrávacích studií a je považován za celosvětový standard. Ne že by byl lepší než konkurenční softwarové aplikace, ale zkrátka vyhovuje své cílové skupině a je po léta zažitým nástrojem ve studiích i v hudebně vzdělávacích institucích (tedy aspoň tam, kde nevládne Logic). Na rozdíl od ostatních programů je v případě Pro Tools LE jeho použití vázáno na značkový hardware firmy Digidesign anebo v případě Pro Tools M-Powered na mezi hudebníky oblíbené produkty M-Audio (tato značka patří stejně jako Digidesign pod velkou korporaci Avid). Varianta Pro Tools HD určená do větších studií je brána spíše jako doplňující softwarová součást dražších hardwarových zařízení – výkonných audio rozhraní a velkých mixážních konzolí a jiných zařízení.

Samplitude

Další z dlouholetých stálic na poli softwarových sekvencerů. Program byl zpočátku vyvíjen firmou SEK’D. To byl Samplitude ještě záležitostí úzkého okruhu zvukařů a hudebníků, ale později jej získal německý softwarový koncern MAGIX a zvláště v posledních letech začíná být Samplitude známější a užívanější. Umí vše, co nabízí konkurence, jen se snaží některé věci řešit jinak. Program disponuje unikátním audio enginem (mezi zvukaři se povídá, že je prý vůbec zvukově nejkvalitnější) s možností managementu zátěže na systém u jednotlivých stop.

Sonar

Jedním z hlavních protipólů společnosti Steinberg je značka Cakewalk, pod kterou je vyvíjen mezi hudebníky léta oblíbený Sonar. Cakewalk v současnosti patří pod křídla korporace Roland. Sonar je vyvíjen pouze pro platformu PC Windows, ale zato má mezi jejími uživateli mnoho příznivců. Hlavní síla tohoto editoru spočívá v jeho prostředí a vybavení, v možnosti všechno nastavit podle svého, na druhou stranu jeho audio engine (64bitový a jinak zvukově poměrně kvalitní) nepatří zrovna k nejstabilnějším, zvláště na slabších sestavách, kde se program může zadrhovat. Přes větší nároky na hardware se těší Sonar oblibě zejména v domácích studiích.

Audio editory pro postprodukci a mastering

Na rozdíl od vícestopých audio/MIDI editorů, sloužících pro tvorbu hudby a mixáž, se tato kategorie softwaru zaměřuje na práci se samotným zvukem. Klasické audio editory se v nahrávacích i domácích studiích používají nejčastěji pro činnosti nesouvisející s nahráváním hudebních partů, ale své uplatnění najdou především v oblasti posprodukce (dalšího zpracování hudebního materiálu nebo čistě zvukového záznamu s nehudebním programem). Mastering, DVD authoring, restaurování zvukových záznamů, střih, konverze z jednoho formátu do druhého a jakákoliv jiná práce s audiem – to jsou nejčastější úkony, které zastanou právě tyto programy. Základním kamenem prostředí aplikace audio editoru je editační okno, kde je v jedné, dvou nebo více stopách zobrazen vlnový průběh signálu každého audio kanálu (záleží na tom, zda je otevřený soubor mono, stereo nebo vícekanálový v některém ze surround formátů). I ty nejjednodušší programy vždy obsahují základní nástroje pro střih, zoom a manipulaci se vzorky digitálního audia, přičemž lépe vybavené aplikace navíc disponují řadou diagnostických a analytických nástrojů (spektrální analyzéry, osciloskop, měřič korelace fáze, měřiče úrovní) a slušnou nabídkou funkcí pro procesování signálu, jako jsou filtry, dynamické procesory, případně nástroje pro restaurování poškozených audio záznamů. Mnoho audio editorů také nabízí vlastní zvukový generátor základních vlnových průběhů nebo i složitějších zvuků podle matematických vzorců, případně generátor složených DTMF tónů (to jsou ty podivné tóny přiřazené číslům na klávesnici digitálního telefonu). Protože ne vždy je vhodné aplikovat efekty přímo na zvukový záznam, slušný audio editor se neobejde bez virtuálního racku pro vkládání signálových procesorů. Takový rack obvykle nabízí několik slotů, kam lze vkládat plug-iny (v tomto případě ne instrumenty, ale efekty), přičemž jejich pořadí v racku vždy odpovídá pořadí, v jakém po sobě zpracovávají audio signál. Zvukový záznam tak může být přehráván s tím, že všechny jeho úpravy se dějí v reálném čase, aniž by byl původní zvukový soubor jakkoli dotčen. To je výhodou při takových operacích, kdy nechceme lokálně upravit jen vybrané části záznamu, ale celý záznam od začátku až do konce, například při masteringu. Nevýhodou je samozřejmě větší vytížení systému, protože všechny výpočty probíhají okamžitě. V neposlední řadě by měl dobrý audio editor mít schopnost otevřít různé formáty a typy audio souborů (wav, aiff, mp3, aac/mp4 a jiné.) a samozřejmě do nich také umět ukládat uživatelem vytvořené projekty a převádět vzájemně hotové soubory z jednoho formátu do druhého. Kvůli zpracování většího objemu audio souborů bývají audio editory vybaveny dávkovým procesorem (batch processor), který umí provést jakékoliv operace (procesování nebo konverzi) u více položek, tak jak za sebou stojí ve frontě. Profesionální programy pro postprodukční studia zvládají práci s velkými objemy dat a samozřejmě si umějí poradit s mixem a kódováním do některého ze surround formátů, např. Dolby Digital 5.1, AC-3 nebo DTS. Součástí těchto aplikací mohou být sady vysoce kvalitních vícekanálových signálových procesorů, jako jsou surround dozvukové jednotky, šestikanálové kompresory nebo jiné efekty. Profesionální audio editory v neposlední řadě také obsahují nástroje pro editaci metadat multimediálních souborů (včetně rozšířených metadat pro vysílání) a přípravu souborů pro zápis na nosiče CD a DVD.

Podobně jako u hudebních sekvencerů, i v této kategorii stručně zmíním několik známějších produktů, používaných pro zpracování zvuku a mastering (opět řadím podle abecedy):

Audition

Jediné želízko v ohni, které má společnost Adobe Systems v oblasti zpracování digitálního zvuku. Předchůdcem Audition se stal slavný program CoolEdit Pro, který byl později odkoupen Adobe Systems. Dnes se prakticky jedná o úplně jiný software, který ovšem těží z toho nejlepšího, co jeho předchůdce obsahoval. Poslední generace Audition je už velmi dobře a všestranně vybaveným programem, kterému není cizí ani vícestopá editace zvuku a práce s vícekanálovými audio formáty.

Peak Pro

Peak je jedním z předních softwarových produktů společnosti BIAS, která v nahrávacím průmyslu funguje dlouhá léta a mezi uživateli platformy Mac se těší velké oblibě (Peak momentálně není k dispozici pro PC). Jeho ovládání může být pro uživatele klasických programů nezvyklé, nicméně co do výbavy a profesionálního přístupu má Peak rozhodně co nabídnout. Společně s Peak Pro nebo Peak Pro XT je často používaná sada procesorů Master Perfection Suite v podobě plug-inů.

Sound Forge

Tento program byl dříve vyvíjen firmou Sonic Foundry, nyní patří pod značku Sony, stejně jako vícestopý editor Vegas. Nabízí podobné prostředí, stejný přístup k ovládání a tovární plug-iny a je opět jakousi alternativou pro ty, kterým nevyhovují konkurenční programy. V profesionálních studiích se s ním lze setkat, ale WaveLab nebo Peak jsou používanější.

WaveLab

Pravděpodobně nejpoužívanější audio editor na PC platformě ve světě audio softwaru funguje jako protipól aplikace Peak. Stejně jako Peak je k dispozici jen pro Mac OS X, WaveLab je v současnosti firmou Steinberg vyvíjen pouze pro Windows. Nabízí vše, co můžete při práci se stereo i surround audio soubory potřebovat, navíc může fungovat i ve vícestopém režimu.

Komplexní studia a krokové sekvencery

Příbuznou kategorií k audio/MIDI editorům klasického typu jsou hudební studia, založená na krokovém sekvenceru. Krokové sekvencery v oblasti elektronické hudby zažily svůj největší rozmach v 70. a hlavně 80. letech, kdy fungovaly jako součást analogových bicích modulů (rytmerů) a melodických syntezátorů. Mezi dobře známé hardwarové přístroje tohoto typu patří dodnes používané legendární nástroje značky Roland – především analogový basový syntezátor TB-303 a bicí moduly TR-606, TR-808 a TR-909. Tyto i jiné elektronické mašinky, ať už založené na syntéze nebo samplingu, mnohdy obsahují primitivní sekvencer, který je založen na řadě 16 kroků o délce jednoho taktu, které se skládají do větších celků – šablon (anglicky „pattern“) – a poté spouštějí v různém pořadí za sebou (odtud název krokové sekvencery nebo též patternové sekvencery). Každý krok představuje jednu šestnáctinovou notu (na 4 doby ve 4/4 metru tedy připadají 4 kroky), která může být zapnuta (hraje) nebo vypnuta (pomlka). U basových syntezátorů pro melodické linky má každý krok nastavitelnou tónovou výšku, případně parametr portamenta „glide“, který se, pokud je aktivován, projeví jako navázání a sklouznutí předchozího tónu na tón následující. U obou syntezátorů i rytmerů lze u zvolených kroků také nastavit akcenty, u pozdějších nástrojů lze ovlivnit v několika krocích i dynamiku, případně další vlastnosti. Klasické analogové bicí moduly nabízejí osm nebo více stop – pro každý bicí prvek jedna – přičemž některé parametry bývají sdílené. Krokový sekvencer je však pouze jeden a přiřazování kroků jednotlivým stopám se obvykle řeší přepínačem, pomocí něhož uživatel zvolí, jakou stopu si přeje programovat (např. kopák, virbl nebo hajtku). Výsledný zvuk lze upravovat pomocí filtrů, obálek a zkreslení, přičemž jsou to právě frekvenční filtry s velkou strmostí a rezonancí, které dodávají legendárním basovým syntezátorům charakteristický kvílivý zvuk.

Ale zpět k softwaru. Dnešní softwarové krokové sekvencery fungují úplně stejně, jen nabízejí více možností než jejich hardwaroví předchůdci. Protože u mnohých stylů elektronické hudby se popsaný způsob práce s patterny osvědčil a pro některé subžánry elektronické taneční hudby jsou takovéto rytmické a melodické linky přímo typické, vyvinul se v 90. letech specifický typ softwarových hudebních editorů, které jsou založeny na krokových sekvencerech. Jedním z prvních pokusů o reinkarnaci legendárních produktů Roland je program ReBirth RB–338, který obsahuje dva basové syntezátory TB–303 a po jednom bicím modulu TR–808 a TR–909. Firma Propellerhead, vývojářský tým dnes už stařičkého programu Re-Birth, navázala na jeho úspěch mnohem propracovanějším komplexním hudebním studiem Reason, které patří dodnes mezi nejužívanější aplikace pro tvorbu elektronické hudby a za léta svého vývoje kolem sebe vytvořilo širokou komunitu hudebníků, kteří na „rízn“ nedají dopustit. Jeho architektura je založena na modulech – jednotlivých zařízeních ve virtuálním racku – které může uživatel libovolně propojovat virtuálními kablíky. Reason obsahuje jak instrumenty (syntezátory i samplery), tak i širokou nabídku signálových. Kromě krokového sekvenceru obsahuje Piano Roll, který známe z klasických vícestopých audio/MIDI editorů, takže je v něm možné psát noty i sofistikovanějším způsobem, než jak je tomu u krokových sekvencerů. Nutno podotknout, že poslední čtvrtá generace programu Reason je zatím stále uzavřené softwarové prostředí, které neumožňuje používání žádných plug-inů (nefunguje tedy jako hostitelská aplikace) a s okolním světem komunikuje maximálně přes rozhraní Re-Wire, které slouží k nasměrování audio výstupů z Reasonu do jiných hudebních sekvencerů, přičemž sekvencer Reasonu je pomocí tohoto protokolu řízen jiným sekvencerem (např. programem Cubase), samozřejmě v synchronizaci s tempem hlavní aplikace. To ocení uživatelé, kterým vyhovuje používat pro některé syntetické hudební party Reason, ale potřebují s celým hudebním projektem pracovat v klasickém vícestopém editoru, který poskytuje širší možnosti a je otevřený vůči zásuvným modulům.

Trackery

Tato velmi specifická a svéhlavá odnož hudebních editorů patří mezi historicky nejstarší softwarové produkty v oblasti tvorby hudby. V principu mají mnoho společného s krokovými sekvencery, ale vzhledem k odlišnostem pracovního prostředí, specifického řádkového uspořádání a vkládání dat jsem usoudil, že si v tomto článku zaslouží samostatnou kategorii.

Jejich největší rozmach již patří minulosti, totiž době, kdy byl na PC nejpoužívanějším operačním systémem MS DOS. Princip trackerů je velmi jednoduchý, ovšem samotná práce v nich se může zdát z dnešního hlediska poněkud nepohodlná. Podobně jako u krokových sekvencerů, je základem jednotky hudební struktury řada kroků – obvykle 64 – které tvoří jeden pattern (jednotku šablony). Ve 4/4 taktu tedy přísluší 16 kroků (šestnáctin) na každou dobu. Řazením patternů za sebe do větších formálních celků vzniká skladba. Ono z dnešního pohledu neobvyklé uspořádání je způsobeno mimo jiné tím, že každý krok představuje jeden řádek (s čísly 0–63) ve sloupci, přičemž každý sloupec je jeden kanál (obvykle jedna stopa hrající jeden nástroj nebo hlas). Zdrojem zvuku jsou samply (krátké zvukové soubory), buď melodické – obvykle zvuky samostatných tónů hudebních nástrojů, případně celé akordy – nebo zvuky bicích a perkusí. Z importovaných samplů lze vytvářet instrumenty, které jsou považovány za vyšší jednotku než samply, na což je povyšuje mapování samplů na klaviatuře do zón, obálky, efekty a další úpravy. Samotný zápis událostí do sekvenceru probíhá tak, že se do řádků namísto not vkládají hodnoty, které určují výšku přehrávaného tónu, číslo instrumentu, dále jeho hlasitost, typ zvoleného parametru/efektu a jeho úroveň. Hotovou skladbu lze uložit v některém z formátu trackerů (souborům se říká také moduly), které mají společné to, že obsahují jak všechny informace o kanálech, instrumentech, notách, jejich parametrech (podobně jako MIDI soubory), tak i samotné samply, které lze při ukládání komprimovat. Vzhledem k dlouhé historii a vývoji trackerů existuje mnoho různých formátů těchto hudebních souborů. Zvuk starých modulů vytvořených v historických dosovských trackerech snadno poznáte – vzhledem k tomu, že se tehdy hojně používaly samply s osmibitovým rozlišením a nižší vzorkovací frekvencí, hudba zní ošuntěle a samply jsou rozpoznatelné podle smyčkování. Přestože největší sláva trackerů již patří minulosti, existuje několik stále vyvíjených programů, samozřejmě už ne pro DOS, ale pro Windows, které představují novodobé trackery a ve kterých jejich příznivci stále dělají hudbu. Na internetu ještě stále žijí celé komunity takových skladatelů a nabízejí ke stažení své skladby. Dříve se hudba z modulů často používala i v počítačových hrách. Jako zástupce mladší generce trackerů bych uvedl třeba ModPlug Tracker nebo skutečně oldschoolový Renoise, který se na první pohled nijak neliší od svých předchůdců. Trackery jsou zkrátka takový kompoziční underground.

Notátory (editory hudebních partitur)

Tato skupina hudebního softwaru je svým klasickým přístupem přesným opakem předchozí kategorie. Svým akademičtějším přístupem k zápisu hudebního materiálu jsou notační editory právem považovány za vyšší způsob jak komponovat hudbu a logicky jsou nejvíce vyžívány pro psaní partitur klasické hudby a jazzu. Na rozdíl od MIDI sekvencerů neslouží notační software primárně k záznamu hudby přes MIDI (i když MIDI protokol využívají a jsou schopny pomocí vestavěných samplerů nebo externích zvukových modulů hudební partitury přehrávat), ale k notové sazbě pro účely tisku a publikování profesionálních partitur. Tyto editory také umožňují rozpoznávání naskenovaných not pomocí OCR a následný převod do digitální podoby, stejně jako je tomu u naskenovaných textů. Zatímco u sekvencerů slouží notový zápis jako vstupní informace pro samplery a syntezátory, které podle nich přehrávají hudební party, zde je kladen důraz na estetické kvality zápisu, čemuž napomáhají nástroje pro sazbu různých notových systémů do notových osnov (nejen melodických, ale i bicích partů), značek pro kodifikaci, předznamenání, tempová a rytmická označení, vkládání přednesových označení, obloučků sekvencí i textových údajů, jako jsou názvy partů a další informace. Profesionální notátory usnadňují práci skladatelům i aranžérům nejen při práci s celou partiturou hudebního díla, ale také při přípravě jednotlivých tištěných partů pro hudebníky, kde je zapsán pouze jejich nástroj nebo nástrojová skupina v odpovídající tónině. Nejznámějšími profesionálními editory pro notaci jsou programy Sibelius a Finale, které jsou používány skladateli a aranžéry po celém světě v oblasti scénické a filmové hudby, artificiální klasické hudby a všude, kde je samotný notový zápis, nikoliv audio záznam hlavním nositelem hudebního díla.

Shrnutí

Druhým dílem DAW na počítači zdaleka nepovažuji toto téma za vyčerpané. Ještě hodně by se toho dalo napsat o samotné práci s audio aplikacemi, o ovládání různých hudebních programů, o nahrávání a mixu, notové sazbě nebo používání plug-inů. To ale rád přenechám dalším tématům měsíce, které budou vycházet v Muzikusu. Tento článek měl poskytnout jen základní přehled o problematice softwaru pro DAW – o operačních systémech, audio aplikacích a zásuvných modulech – případně posloužit jako stručný průvodce v současnosti nejužívanějšími programy a metodami tvůrčí práce. A nezapomínejme, že vybavení je důležité, ale nejdůležitější je výsledek, jakého lze s jeho pomocí dosáhnout. A ten vždy závisí především na uživateli!