Návštěvy stařečků nebývají obvykle kdovíjak záživné. Člověku je jich líto, bezmocně sleduje slábnoucí síly a uctivě poslouchá ne vždy souvislé útržky vylovené z letité paměti. Ovšem Martin z Nazarethu v americké Pennsylvánii, to je panečku jiná káva. Přes úctyhodnou stopětasedmdesátku je, zdá se, v dokonalé formě. Denně vychrlí na dvě stovky akustických nástrojů.
Jména Gibson a Fender jsou v kytarovém světě už nějaké ikony, avšak Martin, který zahájil výrobu v New Yorku už v roce 1833, tedy s více než stoletým náskokem, si může takové moderní elektrifikované holobrádky, obrazně řečeno, bez ostychu posílat přes ulici pro pivčo. Christian Frederick Martin IV. je zatím posledním nositelem praporu už šesté generace rodu Martinů a je vedle tradičních výrobních postupů nakloněn a nápomocen vývoji nových modelů kytar podle současných trendů a potřeb dnešních kytaristů. Doba, spolu s elektrifikací akustických kytar a s celkovým posunem úlohy akustické kytary ve všemožných hudebních stylech, přinesla nové tvary (například cutaway), materiály i způsoby zpracování, u kterých by před padesáti lety byl takový dynamický posun nepředstavitelný.
Jak se to seběhlo
Cesta do Mekky akustických kytar by se neuskutečnila bez pomoci Zdeňka Primuse, kunsthistorika s neobyčejně erudovanou posedlostí kytarami doslova všeho druhu. Právě díky jeho kontaktům se podařilo domluvit návštěvu ve firmě Martin. A tak jsme po zprvu nesmělém postávání na rozměrné hlavě kytary zobrazené v dlažbě před vchodem vstoupili na chodník ve tvaru kytarového krku, jež nás dovedl do vstupní haly, vnitřku obrovského kytarového těla s kruhovou recepcí evokující rosetu ozvučného otvoru. Tam se nás velmi ochotně ujal Dick Boak, šéf sekce limitovaných a signovaných řad kytar Martin, který se jako designér ve spolupráci se špičkovými interprety už roky podepisuje na vývoji a výrobě mnoha slavných modelů.
Držet v ruce slušnou ojetinu...
Dick nás ve své kanceláři přátelsky uvítal, nabídl kávu a podal na vyzkoušení nástroj vyrobený právě ke stopětasedmdesátinám firmy, jeden z padesátikusové limitované série, dreadnought D–100 Deluxe. Přední deska z rudého smrku (Adirondack Spruce, Picea rubens, červený smrk z pohoří Adirondack), boky a zadní deska z hodně vzácného brazilského palisandru, ebenový hmatník, nultý a kobylkový pražec z „fossiled“ slonoviny (údajně skutečná mamutovina!), abalonovou perletí až přebohatě vykládaný hmatník i zadní deska... a ten zvuk. Nikdy jsem nehrál na lepší „španělku“. Avšak ruce se mi pořádně roztřásly až při následném listování ceníkem. Cena sto deset tisíc dolarů je pro našince vzdálená pěkných pár světelných let.
Zajímalo nás, jak se firma vyrovnává s čím dál vzácnějším materiálem pro výrobu kytar. Martin používá na nejkvalitnější nástroje nejkvalitnější dřeva – na boky a zadní desky žíhaný mahagon, madagaskarský i indický palisandr nebo, v poslední době se objevující, exotičtější materiály, žíhané dřevo koa či německý bílý dub. Přední deska bývá většinou smrková – pocházející z evropských hor, nejčastěji italských Alp. Krky jsou mahagonové s ebenovým nebo palisandrovým hmatníkem. Na využití embargem chráněného brazilského palisandru pro nejexkluzivnější kousky má firma Martin udělenou, i když množstevně přísně omezenou, výjimku od CITES (mezinárodní organizace zabývající se ochranou divoké fauny a flory).
Výroba
Za chvíli už vstupujeme přímo do prostor provozu, začínáme u ohýbání lubů za určitého tlaku a teploty. Hned vedle jsou v policích srovnány špalíčky, do kterých se vlepují oba konce lubů v oblasti budoucího napojení krku. Každý špalík je pak při pohledu dovnitř kytary směrem ke krku takovým zpevňujícím blokem, navíc však už odsud nese viditelnou informaci o modelovém označení nástroje a jeho výrobním čísle. Pod stejným číslem putuje od té chvíle s tímto špalíkem i rodný list budoucí kytary, protokol, kde je pečlivě zaznamenaná jakostní kontrola každé fáze její výroby. Následně je opačný konec obou lubů vlepen do obdobného dřevěného bloku, jenž po navrtání slouží k umístění dřevěného kolíku pro popruh nebo předzesilovacího modulu případného ozvučovacího systému s výstupní jackovou samicí. Proces pokračuje vlepováním klínovitých výztuží vnitřních obvodů lubů pro spolehlivé spojení lubů s vrchní a spodní ozvučnou deskou. Zdá se, že kolíčky na prádlo se s úspěchem používají i tady. Pak už se přesouváme do míst, kde se pracuje na vrchních a spodních deskách kytar. Unikátní a patentovaný způsob žebrování je v několika verzích podle typu nástroje k vidění na výstavních panelech a Dick nás upozorňuje na různé druhy výkrojů v jednotlivých žebrech, jež mají podstatný vliv na tuhost a rezonanční schopnost vrchní desky. V následující sekci provozu už dochází ke kompletaci těla kytar přilepením spodní a vrchní desky a lemování okrajů. Po důkladném vyschnutí následuje pečlivé čištění hran. Výroba krků jde svojí samostatnou cestou, za pozornost stojí někdy až umělecké zdobení hlav dražších modelů. Následuje předběžná kontrola dosedacích ploch spoje a úhlu sklonu krku s tělem, případně konečné opracování, a opět osamocená těla jdou na jemné broušení a do laku. Krky a těla schnou odděleně, těla procházejí procesem leštění na automatech s ohromnými lapovacími kotouči. Celý proces je zakončen kompletací těla s příslušným krkem a následnou finální jemnou dokončovací prací.
Custom Shop pro hvězdy
Dick Boak nám hrdě ukázal svoji libůstku, custom shop, kde se zrovna pilně pracovalo na ručním vyřezávání podpisu Stevea Winwooda pro umístění do posledního pole krku nástroje, jejž Eric Clapton nechal Steveovi vyrobit, a chystal se mu ho věnovat k narozeninám u příležitosti nadcházejícího koncertu v San Franciscu. V této sekci byly k vidění pro Martin i netradiční elektrifikované nízkolubové „jazzové“ nástroje.
Některé řadové modely jsou standardně osazovány kvalitní ozvučovací elektronikou Fishmann, která je kromě ovládacích prvků vybavena jedním (pod kobylkovým pražcem) či dvěma (navíc mikrofon v ozvučném otvoru) snímacími systémy.
Každý dokončený nástroj je osazen kvalitní ladicí mechanikou a po natažení strun prochází prvním zvukovým testem. Pro pečlivé posouzení zvukových vlastností slouží speciální odhlučněná místnost vybavená několika různými typy comb pro elektroakustické kytary, kde jsme měli mimořádnou příležitost důkladně si vyzkoušet několik „cutaway“ modelů (MC DSM, MC Adirondack 1, 000C–28 Andy Summers, OMC Artinger Custom...) jejich bezprostředním porovnáním. Během více než hodinového testování jsme byli Dickem dotazováni na naše okamžité dojmy a připomínky k jednotlivým typům a bylo zřejmé, že naše poznatky reflektuje s profesionálním zájmem. Bezpochyby jsou podobná setkání, se vší skromností, přínosem pro obě strany, o to víc jsme si cenili této zkušenosti.
Všechny provozy jednotlivých etap výroby jsou čisté, veškerý prach a piliny jsou odsávány, prostory pro lakování a schnutí jsou odděleny a pečlivě klimatizovány. Pro nás byla dosti neobvyklá i pracovní atmosféra ve výrobních halách, kde se Dick s každým zaměstnancem oslovovali křestním jménem, avšak s náležitým respektem, a jejich vzájemná komunikace byla vždy oboustranně přátelská a vstřícná.
Zajímali jsme se o Dickovu specializaci, signované a limitované řady kytar, které svoji šíří těžko najdou konkurenci. Za pozornost stojí model Eric Clapton, který byl pravděpodobně na samém počátku a jehož uvedení předcházelo Claptonovo skvělé, legendární a sedmi Grammy oceněné MTV Unplugged vystoupení. Při něm Eric použil dvě kytary Martin, jednu 000–28 z roku 1966 a druhou 000–42 z roku 1939, kterou dostal od Stephana Stillse. Konzultace Dicka Boaka a Erica Claptona ohledně nejlepších charekteristik obou těchto nástrojů vedly k později tak úspěšnému modelu 000–42EC a především 000–28EC jež se stala nejprodávanějším modelem v historii firmy. Nyní tvoří signované modely už docela širokou řádku přeslavných jmen: Joan Baez, Stephen Stills, John Mayer, Jonny Lang, Rory Block, Dion, Lester Flatt, Nancy Wilson, Buddy Guy, Merle Haggard, Peter Frampton, Laurence Juber, Roger McGuinn, Willy Nelson, Johnny Cash, Dave Mathews, Jimmy Rodgers a mnoho dalších, mezi kterými se neztratí ani rockeři Richie Sambora, Andy Summers nebo Mark Knopfler.
Rozloučení s Mekkou
Ze vstupní haly podniku je možno vstoupit do malého obchodu s dětskými kytarami a příslušenstvím (běžnou modelovou kytaru zde nekoupíte – musíte se obrátit na některého z mnoha oficiálních dealerů), případně do veřejně přístupné zkušební místnosti pro návštěvníky, kde je komukoli umožněno vyzkoušet si dobrou dvacítku kytar z firmou momentálně produkovaných modelů. Zvláštní pozornost zasluhuje poměrně rozsáhlé muzeum, kde najdete všechny slavné modely firmy (například D–28 Elvise Presleyho s koženým návlekem), různé unikátní „úlety“ (Martin „mimozemšťan“ s obráceným tělem), či autenticky vybavenou dílnu z pionýrských časů. Ačkoli jsem vás zpočátku vyděsil opravdu špičkovou cenou opravdu špičkové kytary, myslím, že je v možnostech českého smrtelníka zakoupit velmi kvalitní nástroj za velmi dobrou cenu. Při procházení již zmíněného malého obchodu přímo ve vstupní aule firmy jsme se docela dobře bavili nad jakoby plastovým vzhledem sytě modrých malinkatých kytar pro děti. Mohu vás ubezpečit, že při vyzkoušení jedné takové kytárky nám úsměv lehce zmrzl na rtech – výborný plný zvuk, pohodlný dohmat a velmi, velmi slušné ladění. Pro nás jaksi neuvěřitelné, věříte? To, že Martin je stále v obdivuhodné formě není náhodou. Jeho dlouhověkost je daná pevnými kořeny a bohatou dynamikou ve směrování firmy. Vlastnit kytaru Martin je dnes pořád stálou devizou, hudebním postojem, podobně jako u zastánců vyhraněných elektrických kytarových světů Fender a Gibson. n
PS: Můj velký dík za ochotu a vstřícnost patří Zdeňkovi Primusovi a Dickovi Boakovi.
Christian Frederick
Martin, přistěhovalec z Markneukirchenu (kde mimochodem dvanáct houslařů, kteří sem většinou dorazili z Čech, založilo v roku 1677 první houslařský cech v Německu) tehdy svůj obchod otevřel na Hudson Street v době, kdy se teprve stavěly železniční uzly na středozápad. Pro bližší časovou představu, bylo to čtyřicet tři let před slavnou bitvou u Little Bighornu nebo třináct let před narozením Buffalo Billa. V roce 1839 firma přesídlila do městečka Nazareth, kde, až na pozdější přesunutí o jen pár ulic, sídlí dodnes. Letitou cihlovou budovu s charakteristickým nápisem C. F. Martin & Co. Inc. se i při tom posledním přesunu podařilo z vnějšku dokonale reinkarnovat.
