1/2003

Editorial

  • V úvodníku bývá zvykem psát o čísle, na jehož počátku se nachází. Dostaneme se k tomu, ale nejdříve bych se vrátil o krok zpátky. Chtěl bych trochu navázat na předchozí dva úvodníky, kde jsem se zamýšlel nad dvěma koncerty -

    Robbena Forda a The Holmes Brothers. "Muzikus čtou i bubeníci" - slogan z naší ankety se mi vybavil, když jsem si pročítal dvanáctku. Ono nám to nepřijde, když číslo připravujeme. Máme spoustu jiných starostí, a tak si mnohdy člověk nedá hned vše

    dohromady. Nejprve jsem se začetl do kuchyně s Davidem Kollerem a pak jsem, možná náhodou, nalistoval článek s dalším bubeníkem Františkem Hönigem. Jak to souvisí s Fordem a bratry Holmesovými? Byly doby, kdy jsem si myslel, že bubeník jako motor kapely

    musí držet rytmus a musí umět spočítat, kolik taktů má sólo. Nemusí vědět, ale hlavně slyšet, jaké kilo zrovna jede v base a co asi tak hraje kytarista, a už vůbec neví, jestli je refrén, hlavně když v šestnáctém taktu vysekne přechod, který už léta

    cvičí na zkušebně. A pak se dočítám, že František Hönig má vystudovanou harfu a o muzikantství Davida Kollera nemusíme pochybovat, protože zpěv je podle mne jedním z nejtěžších hudebních nástrojů. Když se nad tím zamyslím, tak mi začne docházet, proč se

    rytmika v kapele Robbena Forda zdá tak průzračná, jednoduchá a přitom skvělá. Mimochodem, bubenická legenda pan profesor Veselý učí hrát své žáky podle not jiných nástrojů, třeba pro piáno nebo kytaru. Nakonec to vychází pro mne tak, že by vládci

    rytmických nástrojů měli znát nejen svůj nástroj a mít zmáklé paradiddle, ale poohlédnout se i po dalších tajích muziky. Nejhorší, a nebo možná nejlepší na tom je, že to platí i naopak.

    Rád bych v tomto čísle představil nový seriál, který

    připravila Simona Ester Brandejsová, a vy se s ní budete moci ponořit do jednoho z nejpalčivějších zákoutí české popmusic. Ano, myslím tím texty. Je to řemeslo jako každé jiné, nebo patří jen těm vyvoleným, dá se ošidit nebo se dá naučit... Myslíte,

    že stejné textařské zákony mohou platit v heavy metalu stejně jako v kantiléně Karla Gotta? A jestli se dostaneme až k raperům, tak to opravdu netuším. A taky vám nemusím všechno prozradit.

    Beat Generation Paula Schenzera nám trochu převlékla grafický

    kabát. Nyní na zadních stránkách naleznete jen jednu stránku s notami a profil pak uprostřed čísla před testy. Stejnou změnu čeká od příštího čísla i právě začínající textařský seriál Simony Brandejsové.

    Každoročně otiskujeme v lednovém čísle obsah

    loňského ročníku. Letos se na tom nic nezměnilo. Není v něm úplně vše, protože podrobnější znění lze nalézt na našich webových stránkách.

    A jaký by měl být ten nový rok, co nás čeká? Zakusuje se hrdinně do nového milenia, ale cítím, že moc nezáleží,

    jestli se píše 19.. nebo 20.., a asi bude jedno, až se bude psát rok... Lidé se nemění, o čemž nás lehce přesvědčí například antická mytologie, ale přejí si být šťastní a svobodně žít. A muzika je jedna z věcí, která obě tyto věci přináší a umí je i

    skvěle přenášet a sdílet. Hezký nový rok.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 9. 1. 2003

Články v tomto čísle