Když se roku 1976 stala Joan Jett členkou kontroverzní dívčí skupiny Runaways, začala tak mj. razit cestu všem ženám, které chtěly hrát jinak, než bylo do té doby obvyklé: "Ženský taky chtěj pořádně zmáčknout kytaru a brousit přímou rockovou muziku s nařvanou, zkreslenou kytarou a vykouřenými Marshally za zády, a ne jen s akustickou kytarou folkově lkát či s ostruhami na vysokých botách countryově předstírat, že má ráda koně, silnici a náklaďák," řekla Joan na jedné z prvních party gramofonové společnosti Blackheart, která vydala její velký sólový hit I Love Rock and Roll. Joan nejdříve hrála na Gibsona Les Paula, ale když přibýval počet koncertů a jednotlivá vystoupení se stále prodlužovala, začala jí vadit váha a velikost nástroje. Když pak od Erica Carmena z Rapsberries dostala menšího a lehčího Gibsona Melody Makera, tak Les Paula na nějaký čas odložila. Přesto ale chtěla zachovat masivní, kulatý zvuk nástroje i na této lehčí a menší kytaře, a tak na ni po různých zkouškách s různými snímači nechala instalovat poměrně vzácný humbucking '54 Velvet Hammer.
Ke konci první poloviny osmdesátých let se Joan začala o svůj nástroj tak strachovat, že ho z obavy ze zničení či zcizení ani nebrala s sebou na turné a nechávala si ho pouze pro nahrávání ve studiu. Na pódia se jí podařilo v jednom bazaru sehnat naprosto autentickou kytaru, kterou upravila stejným způsobem, jako původní nástroj a navíc nechala instalovat i mechaniku Schaller. Obě kytary mají vyšší action, protože, jak řekl v Guitar School z roku 1990 její technik, Joan, ač napohled křehká žena, má hodně razantní pravou ruku: "Takže jsem musel dát struny trochu výš, aby přitom jejím nátěru nedrnčely o pražce. Ona ty kytary opravdu nešetří, i když je má tak ráda. Předpokládá, že jsou součástí její osobnosti, a má na ně stejně vysoké nároky, hlavně z hlediska výdrže, jako na sebe."
