V naší kytarové dílně budeme tento rok pokračovat uvedením nejznámějších jazzových standardů. Tedy skladeb slavných a v celém světě zdomácnělých. Kdo z kytaristů se chystá nahlédnout do okénka jazzového světa, a nedej bože se dokonce i přidat a riskovat tím následné zchudnutí a trápení rodiny, nikdy nekončící mindráky, pomlouvání jiných, zjazzovatěním podobně postižených, a sám být myt mycí linkou svých kolegů, kteří se jako náhodou objeví na koncertě, ať si dá pod nohy pevnou bedýnku. Bude potřebovat trpělivost, čas, entuziasmus a svobodnou vůli. Jazz je totiž hudba svobodná a téměř sto let nekonformní. Nedodržuje pravidla, které sama vytvořila, a zcela záměrně je bourá a překračuje. A kdo se po té cestě vydá, bude také potrestán občasným vstupem do nirvány (pak tam bude chtít pořád, ale vždycky to nejde) a usilovnou prací. A protože v jazzu není nikdo nejlepší (ostatní to nikdy nepřiznají) a kdo přijde, ten hraje, tak je samozřejmě potřeba vědět, co se má hrát. Je totiž jedno, na jaké nástroje. A nikdo už se ani nediví, když bubeník tou dobou "holí" jinde a za sebe pošle flétnistu. Všichni to respektují - jsou přece jazzmani. A k tomu slouží standardy. Ať se každý vydovádí. K takovému dovádění se vezměme třeba jednu "latinku" s celkem jednoduchou harmonií. Napsal ji Kenny Dorham a jmenuje se Blue Bossa. Kdo ji nezná, s jazzmany si nebrnkne. Je v tónině C moll a zachovává opravdu bluesovou harmonii s použitím základních funkcí, i když je šestnáctitaktová a ne dvanáctka jako v blues. Obsahuje klasické jazzové postupy - dominantní jádra, sekvence a malé harmonické vybočení v 9.-12. taktu. Naučte se ji. Třeba je to první krůček a malá vstupenka do jazzového nebe.
