Proč sis vybral právě trubku?
Já jsem si nic nevybral. Nástroj mi vybral můj otec, který byl muzikant, takže mi bylo bez řečí vybráno.
Tvůj otec měl vlastní orchestr, ne?
Ano, byl to taneční orchestr. Hráli tango, waltz a další taneční věci. Když mi bylo devět, poprvé jsem si s nimi zahrál pár kousků. Ale svoje první sólo na scéně nezapomenu. Byla to skladba L'argent, l'argent a já poprvé zmáčknul trubku na mikrofon. Ozval se přímo ďábelský hluk. Jeden z trumpetistů pak přišel za mým otcem a řekl: "Poslouchej, byl bych moc rád, kdyby už víckrát nechodil."
Stejně to ale byla dost jiná muzika, než děláš v současnosti...
Ale já jenom skládám melodie, písničky. Třeba takovou Betty, jednu z věcí alba Bending new corners, by mohla klidně zpívat třeba Edith Piaf.
Nikdy jsi nezkoušel jiný nástroj?
Když jsem byl teenager, moc jsem snil o tom, že budu kytarista. Tady vidíš můj ztělesněný sen. (Eric ukazuje na opodál stojícího kytaristu a směje se). Když mi někdo na lyceu půjčil Deep Purple, byl to pro mě opravdu šok, bomba.
Jak jsi cvičil? Kdo tě učil hrát?
Měl jsem více učitelů. Když mi bylo sedm let, začal jsem chodit na hodiny. Jenže později jsem se musel všechno přeučovat, protože můj profesor mě nevedl zrovna nejlépe. Po pěti minutách koncertu jsem byl totálně ztuhlý. S trubkou je třeba najít tu správnou cestu, jinak se zablokuješ a už nevyloudíš ani notu. Proto je taky tak málo trumpetistů. Později jsem studoval na konzervatoři ve Švýcarsku. Bydlel jsem ve Francii u hranic blízko Ženevy.
Nutil tě tvůj otec cvičit?
Ano, musel jsem. Nebyla s ním moc řeč. Byl muzikant a chtěl mít muzikanta i ze mě. Na druhou stranu musím říct, že mě už jako dítě bavilo hrát. Hodně jsem si pouštěl rádio a hrál do toho. Nedá se říct, že bych nějak hodně propadl klasice. Trumpeta navíc není zrovna nástroj klasické hudby. Repertoár pro trubku je hodně omezený. Je tam toho spousta pro piáno, housle, ale pro trubku... velice málo
Kteří muzikanti tě nejvíce ovlivnili?
Miles. Miles Davis.
Jaká byla tvoje cesta k jazzu?
Když mi bylo asi čtrnáct, hrál jsem hodně podle rádia a ... sakra. (Eric si zrovna otevřel plecháče a to tak šikovně, že se polil.) Já nevím proč, ale vždycky mám tenhle problém. Cesta k jazzu, ..., no nevím, prostě to tak nějak vyplynulo samo.
Kteří současní trumpetisté nebo muzikanti tě inspirují?
Je spousta hráčů, kteří mě inspirují a které mám rád. Například John Hudson, Jeff Baker a mnoho dalších.
Kdyby sis mohl zahrát s kýmkoli z hudební historie nebo současnosti, kdo by to byl?
Mám takový velký sen zahrát si někdy s Peterem Gabrielem.
Jakým způsobem vznikají tvoje věci?
Většina věcí vzniká ve spolupráci s kapelou. Vypadá to tak, že improvizujeme a při tom nahráváme. Pak si to všechno poslechneme a vybíráme ty nejlepší momenty. Ty potom dále rozpracujeme a každý se snaží přidat něco svého. Občas taky nahraji nějaké nápady doma. Většinou jsou to podklady na piáno s nějakou rytmikou. To pak předám ostatním.
Stává se ti někdy, že si nahraješ part, který se pak sám po sobě musíš učit a stahovat z nahrávky?
To snad ani ne. Většinou z nahrávek vybíráme celkem jednoduché věci, které jsou výrazné a přímočaré. Takže nebývá problém se stahováním.
Když hraješ třeba takový koncert tady v Praze, jaká část z té hudby je improvizace a jaká část je naučená?
To je docela těžká otázka. Ale řekl bych, že je to tak půl na půl. Když je dobrá nálada a chuť, samozřejmě se improvizační apetit zvyšuje.
Jak se ti tady v Praze hraje? Je nějaký rozdíl mezi českým a francouzským publikem?
Jsem v Praze podruhé a opravdu moc se mi tady líbí. Žádný výrazný rozdíl mezi českým a francouzským publikem bych neviděl. Je to všechno hodně individuální. Zaleží to na konkrétním místě, na tom, jací přijdou lidi, na tom, jaká je atmosféra v kapele atd.
Jsi optimistický, co se týče budoucnosti jazzu? Dnes se na nás odevšad valí záplava komerční muziky...
Ano, jsem optimistický. Jazz pro mě dnes spíš znamená, že hraji to, co cítím. Znamená velkou otevřenost. Vstřebávám všechnu muziku, která se ke mně dostane, a vzniká z toho určitý mix... Vždycky budou podle mě existovat lidé, kteří se budou snažit dělat věci jinak a nebudou podléhat vlivům komerce.
Co ti na hudbě vadí?
Nejvíc asi cestování. Každý den jsi 6-7 hodin na cestách, další čas trávíš čekáním na další let, nebo hledáním ztracených zavazadel. Někdy toho mám opravdu plné zuby.
V dnešní době je k dostání spousta škol od slavných muzikantů, takže mladí hráči mají ke všemu dost snadný přístup. Dříve se všechno muselo stahovat z nahrávek. Myslíš, že to mají jednodušší?
Tak, mít nějakou knížku nebo školu, kterou si můžeš přečíst, a vyvarovat se tak začátečnických chyb, určitě není špatné. Na druhou stranu si myslím, že muzikant by měl nejprve poslouchat. Takže ta klasická metoda odposlechu má hodně velké pozitivum v tom, že si člověk vytrénuje ucho. Všechno má svoje výhody a nevýhody. Stačí si jen správně vybrat.
Jakou muziku posloucháš, co se ti líbí?
Třeba se mi hodně líbí poslední album Petera Gabriela, Radiohead, taky mám hodně rád Hendrixe, no a poslouchám i klasickou muziku. Kdybych to ale vzal obecně, tak v poslední době nejvíc poslouchám pop music.
Nahrával jsi někdy něco pro někoho z téhle oblasti?
Ne, to ne. Občas nahrávám něco do elektronické hudby.
Jak to funguje? Dostaneš nejdříve nahrávku a připravíš si sólo...
Ne. Nejlepší je, když můžu přijít a hned začít hrát. Mám rád, když skladbu předem vůbec neslyším a rovnou nahrávám. A většinou je to napoprvé i nejlepší.
Díky za rozhovor.
