Nástroje kytarového typu se v Latinské Americe objevily v 16. století. Na rozdíl od Evropy, kde kytara směřovala více do vážné hudby, se v Jižní Americe začlenila do folklóru indiánů. Kolonizace a křesťanství přinesly na novém kontinentě zakládání církevních škol a tím i výuku na hudební nástroje. Provozovala se tedy převážně hudba kytarová, protože ve Španělsku byla kytara národním nástrojem. Kolonisté přinesli s sebou i knihy a učebnice se skladbami tehdy známých skladatelů a vihuelistů - Estebana Daza, Miguela de Fuenllana a Luise de Narváez. Ale hudba se mísila s míšením kultur a uzavíráním sňatků mezi Španěly a indiány. Důležitý pro vznik svérázné hudby byl i vliv afrických otroků, kteří přicházeli s dobyvateli. Když pomineme historický vývoj klasické kytary s jejími skladateli a hráči v celé Latinské Americe, tak se nejvýznamnější osobností druhé poloviny 20. století stává Brazilec Antonio Carlos Jobim. Jeho úžasná tvořivost, harmonická i melodická invence ovlivnila celý svět. Jazzová a populární hudba přejala do svého standardního repertoáru mnoho skladeb, o kterých mnozí ani netuší, že právě Jobim je jejich autorem. Svoji zemi neproslavil o nic méně než brazilský fotbalový tým. Brazilská samba a bossa nova (což je jazzová samba) se vedle argentinského tanga staly nejpopulárnějšími latinsko-americkými tanci a jsou téměř jejich synonymem. Jako ukázku si uvedeme asi nejznámější Jobimovu píseň The Girl from Ipanema (Ipanema je velká pláž u Ria), která se objevila na přelomu 50. a 60. let. Kombinuje jemně zastřenou jazzovou harmonii s chromatickou melodií. Je zde užita častá forma Jobimových písní AABA. Skladba se dočkala obrovského množství různých úprav a její melancholickou krásu si můžete teď vychutnat i vy. Má rytmus bossa novy.
