Kytarová hardrocková a bluesrocková legenda, jeden z nejznámějších session kytaristů, vynikající technik slide hry, mistr tónu, uznávaný skladatel, osobnost, která se spolu s Berniem Marsdenem dokázala prosadit na jednom pódiu i vedle takového extroverta, jakým je David Coverdale - to vše můžeme přisoudit Mickymu Moodymu.
"Není zase tolik kytaristů, kteří mají tak vytříbený cit pro tón jako Moody."
(Bernie Marsden)
Je pravdou, že až členství u Whitesnake, této jedné z největších hardrockových formací přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, pomohlo Mickymu stát se všeobecně uznávanou kytarovou osobností. Ovšem již předtím začal být Moody znám nejen pro svou výbornou práci ve skupinách, jako např. Juicy Lucy, ale také pro řadu studiových sessionů a spoluprací. A neztratil se ani po odchodu od Coverdaleových formací. Nejenže dokázal výborně navázat na ducha prvního období Whitesnake ve skupinách Moody Marsden Band, Snakes a posléze Company of Snakes, ale jeho sólová spolupráce s Berniem Marsdenem a pódiové i studiové hostování u mnoha instrumentálních a pěveckých hvězd vypovídají mnohé o jeho feelingu a virtuozitě.
Michael Moody se narodil 30. srpna 1950 v Middlesbrough v hrabství Yorkshire. Jeho rodina nebyla nijak zvlášť hudebně založena: "Pokud si pamatuji, tak strýc sice hrál na harmoniku, ale takovým způsobem, že vždycky donutil výt všechny psy v sousedství," uvádí Micky. "Tetička také hrála, na klavír, ale takovým tím upjatým, studeným způsobem."
Jako teenager začal Micky poslouchat nejdříve Shadows: "Tehdy mě poprvé napadlo, že by nebylo špatné být v nějaké kapele a hrát na kytaru. Jenže to by vyžadovalo se také na tu kytaru něco začít učit, a tak jsem se více zajímal spíš o fotbal." Silnější popud přišel až s poslechem Beatles, Rolling Stones a všech kapel raných šedesátých let. Tehdy přemluvil svého otce, aby mu ke třináctým narozeninám koupil kytaru: "Byla to taková stará akustika, kterou táta sehnal někde v zastavárně. Byly na ní nataženy tak extrémně silné kovové struny, že by bylo lepší využít ji spíše ke strouhání sýra nebo tak. Já jsem tenkrát ani vlastně nevěděl, co a jak s tím mám dělat. Utvrdil mě v tom i můj učitel na kytaru, který se na nástroj podíval a řekl mi, že neví o způsobu, jak mě naučit hrát právě na tuhle kytaru. A tak jsem znovu zašel za tátou a po dlouhém přesvědčování jsem ho přiměl k tomu, aby mi koupil elektroakustickou Harmony. A to už byla jiná kytara!"
Micky začal brát kytarové lekce vážně, ale způsob výuky se mu moc nelíbil: "Byl to takovej chlápek, kterej učil tehdy hodně proklamovanou metodou, kdy se žák každý týden naučil tři noty a za měsíc jste uměli zahrát jednu malou skladbičku." I když ho lekce moc nebavily, přesto dokázal vytrvat: "Vadilo mi například i to, že jsem nesměl vystrkovat palec nad hmatník. Ale cítil jsem, že můj čas přijde." Takže teprve až když dokázal zahrát Little Brown Jug a jednoduché klasické věci, jako Lieberstraum, začal uvažovat o založení první kapely. Tou se stala The Intrepids, kterou založil se svými spolužáky. Perličkou je, že spolu s ním tam na baskytaru hrál Paul Rodgers, budoucí hvězda Free a Bad Company: "Já jsem chtěl tenkrát být jako George Harrison a Paul, který se mnou chodil do třídy, měl svůj vzor v Paulu McCartneym." Třetím členem byl kytarista Colin Bradley, který Mickyho naučil skladby Lonnieho Donegana a Everly Brothers. Největší potíž byla podle jeho vzpomínek sehnat bubeníka. Nakonec se jim podařilo angažovat jen o rok staršího spolužáka, který už před nimi hrál ve skupině The Titans, jejíž jméno měl napsané na přední bláně kopáku: "A protože nechtěl kvůli tomu měnit blánu," vzpomíná Micky, "tak jsme se prostě přejmenovali na The Titans."
Kapela absolvovala několik vystoupení pod tímto jménem a po půl roce se přejmenovala na The Roadrunners, podle tehdejšího hitu Bo Diddleyho. Skupina hrála po hospodách a klubech v Middlesborough a okolí. Po výměně bubeníka začali nacvičovat repertoár Chucka Berryho a dalších umělců ze stáje společnosti Chess Records. Micky, který začal poslouchat Jeffa Becka a Erica Claptona, obohatil jejich vystoupení skladbami Yardbirds. Kapela se během dvou let dost vyhrála a začala vystupovat i v dalších městech. Po odchodu Paula Rodgerse k nim nastoupil Bruce Thomas, později známý ze svého působení u Elvise Costella: "I když na nás chodilo dost lidí, přesto nás nebrali moc vážně, protože jsme všichni byli ještě nezletilí."
Roku 1967 se skupina rozhodla přesídlit do Londýna. Uchytili se v agentuře C. A. N. A. Agency, ale moc se jim nedařilo: "Doslova jsme umírali hlady, bydleli jsme v jednom pokoji na Finsbury Park a zlepšení nikde v dohlednu." A tehdy se Micky rozhodl, že se vrátí do Middlesborough a zkusí se více věnovat klasické kytaře.
U studia ale nezůstal dlouho. Protože na několika sessionech v místních klubech vzbudil pozornost předváděním licků svého dalšího oblíbence, Buddyho Guye, dostal lano od místní špičky, kapely John McCoy's Crawdaddies. Micky souhlasil a se skupinou, která se asi za dva měsíce po jeho vstupu přejmenovala na Real McCoy, začal objíždět stále vzdálenější štace. Došlo dokonce i na studio a po několika nahrávkách jim dokonce u Island Records vyšlo album. To už se skupina jmenovala Tramline. Deska se ale prakticky nesetkala s žádným ohlasem, a tak se Micky začal poohlížet po jiném angažmá. Tehdy, na sklonku roku 1969, ho oslovili ze The Mike Cotton Sound, soulového souboru, který hrál nejen své vlastní skladby a převzaté věci od Jamese Browna a Sama & Davea, ale působil i jako doprovodné těleso takových osobností, jako byli např. Gene Pitney či Paul Jones. "Byla to neocenitelná zkušenost, protože jako členové doprovodné kapely jsme museli být připraveni zahrát prakticky cokoli, co si zrovna hvězda vymyslela, že zazpívá."
Ale ani zde nebyl Micky spokojen, a protože jeho jméno začínalo být stále známější, využil nabídky a vstoupil k Zoot Money, kteří tehdy jezdili spolu s The Animals a jejich repertoár se orientoval na skladby Blood, Sweat & Tears. Zde však také dlouho nevydržel a vyhověl nabídce Paula Williamse, zpěváka Juicy Lucy, aby nastoupil po odcházejícím kytaristovi Neilu Hubbardovi: "A tam jsem měl poprvé pocit, že jsem konečně v pořádný kapele."
Juicy Lucy, bluesrocková kapela s countryrockovými prvky, Mickymu opravdu vyhovovala. Natočil s ní během dvou let tři alba, vyzkoušel si větší turné i na kontinentě (nejvíce v Německu) a jeho jméno se pomalu stalo známým: "Jenže sestava se pořád měnila a to mě přestávalo bavit."
Když pak skupinu opustil Williams (odešel k Tempest), Micky se rozhodl vytvořit zbrusu novou formaci. Vzhledem k jeho jménu nebyl nijak zvlášť velký problém sehnat muzikanty. A tak se s ním v další, tentokrát už jeho kapele, The Snafu, sešli zpěvák Bobby Harrison (od Procol Harum a Freedom), baskytarista Colin Gibson (od Airforce Gingera Bakera), již tehdy legendární studiový klávesák Pete Solley (později ho nahradil Brian Chatton) a bubeník Terry Popple (od Mickey Jupp's Legend). Skupina vyprodukovala tři alba, která byla velmi dobře přijata jak fanoušky, tak i kritiky, a celé to vypadalo, že se skupina pořádně hne kupředu. Ale pak přišel pro Mickyho životní zlom. Přijal totiž nabídku od Davida Coverdaleho, aby mu pomohl nahrát jeho první sólovou desku: "S Davem jsem se znal už od šedesátých let. Často jsme se potkávali v baru Purple Onion, kde se muzikanti setkávali a chlastali spolu. Dave tehdy zpíval u několika místních kapel a pak se mu podařilo dostat lano od Deep Purple. Potom jsem ho nějaký čas neviděl, ale roku 1976 mi zavolal, že chce nahrát sólové LP a jestli bych mu nepomohl. On už byl tehdy velká hvězda, a protože jsem věděl, že měl vždycky blízko k blues a klasickému hard rocku, tak jsem mu vyhověl. Říkal jsem si, že by to nemuselo ohrozit činnost Snafu..."
Výsledná deska byla velmi úspěšná, ale Micky to celé bral jako studiovou záležitost. V tomto období byl již žádaným studiovým muzikantem, začal spolupracovat s Grahamem Bonnetem, Bobem Youngem a dalšími. Jenže Coverdale, povzbuzen ohlasem na první album, sezval partu muzikantů spolu s Mickym znovu dohromady a druhá deska, North Winds, se nejen znovu povedla, ale byla úspěšně prezentována i na dvouměsíčním turné. A právě z tohoto turné vzešla první sestava jednoho z největších a nejvlivnějších hardrockových kolosů přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, Whitesnake: "Byla to obrovská kapela a nadto tam byli samí výborní muzikanti. S Berniem Marsdenem jsem se znal už od roku 1973, kdy hrál u Wild Turkey, a sledoval jsem ho, když hrál s Paice, Ashton & Lord. Vytvořili jsme dobrej tandem. S Whitesnake jsme sjezdili celý svět. A asi až na dvě turné to byly samé úspěchy. Ta dvě ne moc povedená turné byla v Americe, na první z nich jsme předskakovali Jethro Tull, což byla chyba promotérů, a na druhém jsme hráli společně s Judas Priest a Iron Maiden a lístky byly tak drahé, že se prodávaly hodně špatně, a turné muselo být předčasně ukončeno. Ale jinak byli Whitesnake partou pohodových lidí, všechny nás to neskutečně bavilo a zejména v období 1978 až 1980 se domnívám, že to byla kompaktní kapela, kde každý každého respektoval a hrál na ostatní, včetně Davea. Ale taky všechno nešlo úplně hladce. Například hodně lidí si dodnes myslí, že jsme vydělávali obrovské peníze. To ano, ale ta první turné byla naplánována tak špatně, že jsme kolikrát i prodělali! To byl hned autobus pro kapelu, autobus pro posádku, 20 řidičů a bedňáků, pořád jsme nakupovali, nechávali jsme si všechno donést, ale to vyúčtování na konci..!"
S Whitesnake se Micky stal světoznámým kytaristou a při celém tom koncertním a studiovém vytížení si našel čas i na svoje projekty a hostování (viz závěrečný seznam discografie). Kupodivu právě na nich si, aspoň zpočátku, vydělal více peněz než u Coverdaleho: "Když jedete na světové turné a hrajete před vyprodanými arénami, tak se nestaráte moc o peníze. Předpokládáte, že by to měla být úloha manažerů. Jenže ti naši slavní manažeři možná věděli hodně o image kapely, ale o byznysu nevěděli skoro nic." A právě tento aspekt se stal jedním z důvodů, proč v prosinci roku 1981 Micky kapelu opustil: "Byli jsme navíc také všichni unavení a přepracovaní, ale rozešli jsme se přátelsky." (Zájemce o podrobnější historii, obsazení, miniprofily a diskografii Whitesnake odkazuji kvůli místu na článek Whitesnake v rámci seriálu Letem kytarovým světem v Muzikusu 11/1999).
Odloučení ale netrvalo dlouho a na Coverdaleovu žádost se Micky zase do kapely vrátil: "Jenže těch osm měsíců stačilo, aby to byla úplně jiná skupina. Kamarádský duch se vytratil, s Melem Galeym, náhradníkem za Marsdena, to moc neklapalo, prostě mi připadalo, že to najednou bylo celé míněno jako doprovodná kapela Davea. Nezachránily to ani takové osobnosti jako Cozy Powell a Lord, který tam stále ještě zůstával. A tak jsem to zabalil znova. Aspoň jsem se nemusel pro další období Whitesnake naondulovávat a posázet si kostým blýskavými cetkami..."
Po odchodu z Whitesnake se Micky vedle rozsáhlé studiové činnosti, různého hostování a psaní hudby pro televizní reklamy dal dohromady se svým bývalým kolegou Berniem Marsdenem a vytvořil hardrockovou formaci Moody Marsden Band, se kterou natočil několik alb a která byla hlavním tahákem festivalu Merseyside Blues. Ještě většího úspěchu ale dosáhl, když spolu s Marsdenem, fenomenálním klávesákem Donem Aireym a třemi norskými muzikanty vytvořili skupinu The Snakes a na live albu Live in Europe zachytili některé z největších hitů klasických Whitesnake. Ohlas byl takový, že se skupina rozhodla ve stejném složení (bez Aireyho) pokračovat, a natočili studiové album: "Chtěli jsme zkusit i svoje skladby, protože jsme nechtěli, abychom pořád jenom stavěli na tom, že jsme kdysi hráli u Whitesnake." Ohlasy na studiové LP nebyly špatné, ale bylo jasné, že pokud by se mělo v tomto duchu pokračovat, musí si kolem sebe vybrat takové muzikanty, kteří mají k hard rocku raných Whitesnake nejblíž.
A tak na konci devadesátých let vzniká Moodyho zatím nejúspěšnější formace postwhitesnakeového období, skupina Company of Snakes, kterou vedle něj a Moodyho tvoří opět Don Airey, dále Neil Murray, jeden z nejlepších hardrockových baskytaristů, bubeník John Lingwood a zpěvák Stefan Bergren. Výsledkem je 2CD Here They Go Again: Live, na kterém je 21 skladeb, převážně tvořených největšími hity Whitesnake. Zajímavostí je jistě i to, že je zařazena i skladba Since You Been Gone Russe Ballarda, kterou vynikajícím způsobem převzal a se svými Rainbow natočil Ritchie Blackmore. Album zaznamenalo obrovský ohlas v hardrockovém světě a zejména fanoušci raných Whitesnake ho přijali s povděkem. To přimělo kapelu k dalšímu albovému počinu, tentokrát již studiovému, který vyšel 15. ledna 2002 a obsahuje na 15 výborných skladeb převážně z autorské dílny dvojice Moody - Marsden. Album si zatím razí cestu k fanouškům, ale již při prvním poslechu jde o kytarové lahůdky.
Moodyho zatím nejposlednější aktivitou je vydání jeho první sólové desky I Eat Them for Breakfast, která mu vyšla 11. června 2002. Album obsahuje třináct věcí, které zcela odrážejí Moodyho kytarový feeling. Na realizaci se podíleli jeho dlouholetí harcovníci, Marsden, Airey (ten už tehdy nacvičoval skladby Deep Purple v plánované výměně za Jona Lorda), Murray, Lingwood a zpěvák Robert Hart. "Je to požitek, pracovat s takovými muzikanty na svém vlastním materiálu..."
Podívejme se nyní na jeho nástroje. Když pomineme jeho starou akustiku, první kytarou byla elektroakustická nízkolubovka Harmony H77: "Stála mého tátu čtyřicet liber a to byla v těch dnech vážně spousta peněz. Ale pro mě bylo nejdůležitější, že měla tvar jako vysněný Gibson 335. Viděl jsem tehdy Keitha Richardse, jak hrál na Epiphone Casino, takže takhle vyprofilovaná kytara byla pro mě to nejlepší, co jsem si mohl přát." Potom se ale Micky zaposlouchal do hry Jeffa Becka a vyměnil H77 za Fender Telecaster: "Nejdříve jsem získal nového telecastera a toho jsem pak vyměnil za starého, odřeného telecastera, na kterém byl instalován humbucker. Vypadalo to moc hezky a znělo to ještě líp, ale velmi brzy jsem tam začal postrádat tu vřelost gibsonů. A tak jsem začal shánět něco jiného."
Další kytarou byl Gibson SG a pak následoval Les Paul Deluxe z konce roku 1969 s minihumbuckery: "Tyhle nástroje mě přesvědčily, že Gibson je pro mě ta pravá značka." Po dalším esgéčku a staré, masivní Hofner, kterou používal zejména pro slide, si konečně pořídil dva gibsony 335, z nichž jednoho, model 335TD, vlastní dodnes: "Jsou to skvělé kytary, ale já už tehdy toužil po Les Paulech. Jenže ty byly hrozně drahý, takže jsem si je nemohl dovolit. Ale když jsem nastoupil k Whitesnake, tak už to šlo." Z celé řady Les Paulů si Micky nejvíce váží dvou (a také na ně dodnes nejvíce hraje), Gibsona Les Paul Goldtop z roku 1953 a Gibsona Les Paul Standard z roku 1958: "Když jsem přišel k Whitesnake, tak jsem si nejdříve narychlo pořídil Les Paula Customa, ale ten mi zvukově neseděl. A tak jsem se rozhodl pro opravdovou klasiku a tou byl nejdříve Goldtop a pak kytara mých snů, Standard z roku 1958. Stál mě tehdy, v roce 1979, celé dva tisíce liber, ale dnes je hodnota této kytary odhadována na částku kolem třiceti tisíc..."
Na konci sedmdesátých let dostával Micky nabídky i od ostatních kytarových firem, z nichž si nejvíce cenil nástrojů Ibanez a Washburn: "Od Ibaneze jsem si vyzkoušel sérii Artist, což byly velmi kvalitní nástroje, a u Washburnů jsem se orientoval na jejich akustiky. V tomhle období mi rukama prostě prošla spousta kytar, ale hodně jich už nemám, protože jsem je prodal. A u některých toho pořádně lituju. Na začátku osmdesátých let jsem prodal krásnou jazzovou blondku Gibson 175. Tu bych si opravdu přál mít zpátky." Kvůli daním musel na konci osmdesátých let prodat i gibsona 335, kterého v roce 1981 získal přímo od Ricka Derringera.
V současné době vedle gibsonů hraje i na Fendery Stratocastery, které má celkem čtyři: "Využívám je zejména na sessionech, kde je nutná větší variabilita výrazu." Hlavními kytarami ale zůstávají gibsony, na pódiích s Company of Snakes ho můžeme vidět buď s jeho starými Les Pauly (kromě modelu z roku 1958, který je ukryt v trezoru jeho domu), nebo vynikajícími kopiemi těchto nástrojů, které si nechává stavět od Sida Pooleho, proslulého kytaráře: "Nevím, jak to dokázal, ale postavil mi kopii mého Les Paula z roku 1958 a zní to úplně fantasticky."
Z celé řady akustických kytar si Micky nejvíce cení dvou nástrojů. Jedním je Takamine z konce sedmdesátých let, kde se jedná v podstatě o hybrid, protože krk a hlava je z Martina, řady 000. Druhou kytarou je pak Martin D28. Pro jeho zaujetí slide hrou najdeme v jeho sbírce také steelku National s jediným resonatorem, dobro a custom kytary Flying Fin.
Z aparátů preferuje marshally, na kytary natahuje většinou struny Picato.
Diskografie:
A) Micky Moody + Tramline:
Somewhere Down the Line (1968, Island)
B) Micky Moody + Juicy Lucy:
Lie Back and Enjoy It (1970, Vertigo, vydáno v reedici roku 1997 spolu s Get a Whiff of This)
Get a Whiff of This (1971, Bronze, vydáno v reedici roku 1997 spolu s Lie Back And Enjoy It)
Pieces (1972, Polydor)
Blue Thunder (1998, Blueprint)
C) Micky Moody + Snafu:
Snafu (1974, Capitol/WWA, spolu se Situation Normal znovu vydáno v reedici roku 1998 u Angel Air)
Situation Normal (1974, Capitol/WWA, spolu se Snafu znovu vydáno v reedici roku 1998 u Angel Air)
All Funked Up (1975, Capitol)
D) Micky Moody + David Coverdale:
White Snake (1977, Purple Records/Attic)
North Winds (1978, Purple Records)
E) Micky Moody + David Coverdale's Whitesnake/Whitesnake (bez kompilací):
Snakebite (1978, původně jako EP, později doplněno o čtyři skladby z North Winds, United Artists/Sunburst/Geffen/EMI)
Trouble (1978, United Artists/EMI/Sunburst)
Love Hunter (1979, United Artists/EMI)
Live in the Heart of the City (1979, live záznam z Hammersmith Odeon v Londýně z 23. 11. 1978, později vydáno na CD souhrnně s Live at Hammersmith, United Artists/Mirage/EMI)
Ready an' Willing (1980, Liberty/United Artists/Mirage/EMI)
Live at Hammersmith (1980, live záznam z Hammersmith Odeon v Londýně z 23. a 24. 6. 1980, později vydáno na CD souhrnně s Live in the Heart of the City, Polydor/EMI)
Come an' Get In (1982, Liberty/United Artists/Mirage/EMI)
Saint & Sinners (1983, Liberty/Mirage/EMI)
Slide It In (1984, Moody se podílel částečně, autorsky, po dokončení odešel, Liberty)
F) Micky Moody + Moody Marsden Band:
Never Turn Our Back on Blues (1992/1994/1996, Castle/Essential, později vydáno u Noise Records jako The Time Is Right for Life)
Live in Hell - Unplugged (1994, Castle Records)
Real Faith (1994, On Air Records, roku 2000 vydáno v reedici s pozměněným seřazením skladeb pod názvem Ozone Friendly)
The Nights the Guitars Came To Play (2000, HTD Records)
G) Micky Moody + The Snakes:
Live in Europe (1998, Pony Canyon)
Once Bitten... (1998, Pony Canyon)
H) Micky Moody + Bernie Marsden:
Green and Blues: Tribute to Peter Green (1995/2001, Castle)
CH) Micky Moody + Company Of Snakes:
Here They Go Again: Live (2001, live, 2CD, Steamhammer/SPV)
Burst the Bubble (2002, Steamhammer/SPV)
I) Micky Moody sólově:
I Eat Them for Breakfast (2002, Blue Armadillo Records)
J) Nejvýznamnější hostování a výrazné spolupráce:
- s Grahamem Bonnetem - Graham Bonnet (1977), Line Up (1981)
- s Rogerem Chapmanem - Chapo (1979), Hybrid and Lowdown (1990)
- s Bobem Youngem - Young & Moody (1977), In Quo Country (1980)
- s Paulem Williamsem - Smokestacks, Broom Dusters & Hoochie Coochie Men (2002)
K) Další spolupráce:
Např. s Chrisem Farlowem (Waiting in the Wings), Alvinem Lee, Matem "Guitar" Murphym, Michaelem D'Abo, Dr. John, Meat Loafem, Sheenou Easton, Frankiem Millerem, Mikem Oldfieldem, Gerrym Raffertym, Walterem Troutem a dalšími.
