Dynamické procesory

Kompresory, limitéry, expandéry a další procesory pro úpravu dynamiky signálu, každý funguje trochu jinak, ale přesto mají jedno společné: měly by pracovat tak, aby jejich činnost byla co nejméně nápadná. Bez těchto skromných pomocníků, ukrytých za plejádou monstrózních efektů či samplů by většina akustických nahrávek nebo činnost některých elektroakustických systémů byla naprosto nemyslitelná. Ať už vyrovnávají, zahušťují, zhutňují, hlídají, odstraňují či omezují, platí při jejich využívání často jediné pravidlo: čím lepší procesor a čím vhodnější nastavení, tím méně si budete uvědomovat jeho činnost.

Sluch patří k nejrozvinutějším lidským smyslům a je schopen registrovat nejen extrémně tiché zvuky, jakými jsou nepatrné šelesty nebo šepoty, ale stejně dobře nám dokáže věrně zprostředkovat také přelety letadel či rachot hromu. Pokud budete chtít nezkresleně nahrát nebo reprodukovat tak obrovské dynamické spektrum, brzy zjistíte, že vzhledem k omezeným možnostem elektroniky a celého elektroakustického řetězce je to nejen prakticky nemožné, ale zároveň i nepraktické.

U všech audio přístrojů je totiž dynamický rozsah limitován při nízkých i vysokých úrovních signálu. Možnosti přenosu nejtišších zvuků jsou nejčastěji omezeny termálním šumem, který vzniká prakticky ve všech elektronických komponentech. V případě, že používáte záznam na klasický analogový pás, jsou problémy se šumem ještě mnohem větší a to i při těch nejkvalitnějších záznamových materiálech. Poklesne-li signál až na hodnotu srovnatelnou s úrovní šumu, začíná být tímto šumem maskován, až se v něm takřka ztrácí, takže dochází vlastně k jeho značnému zkreslení. Horní limit využitelného dynamického rozsahu je zase záležitostí velikosti napájecích napětí uvnitř přístroje, a pokud dojde k překročení určité úrovně, je výsledkem opět slyšitelné zkreslení.

Teoreticky je tedy dynamický rozsah určen těmito krajními limity, tedy úrovní šumu na jedné straně a počátkem zkreslení na straně druhé. V praxi je však nezbytné vytvořit na obou koncích určitou rezervu, aby měl signál nejen dostatečný odstup od šumu, ale také aby se vytvořil určitý prostor pro signálové špičky. Tento prostor se označuje jako headroom a obvykle se pohybuje někde mezi 10 až 20 dB. Velikost oblasti headroom si musíte zvolit sami, podle toho, jakou úroveň modulace jste si určili za "uhlídatelnou". Chcete-li zachovat dynamiku v rozmezí např. 50 dB, musíte počítat s tím, že s každým dB, který si ponecháte navíc pro headroom, se zhoršuje i kvalita signálu směrem k nižším hodnotám. Máte-li potom k dispozici dynamický rozsah např. 90 dB a ponecháte-li si oněch 20 dB jako rezervu pro špičky, dostáváte se v nejtišších pasážích už jen 20 dB nad hranici šumu, což není pochopitelně žádný zázrak. Abyste se tomuto stavu vyhnuli, je celkem logické, že budete chtít tišší zvuky o něco zesílit (tím se zlepší jejich odstup od šumu) a naopak ty nejhlasitější části či signálové špičky o něco potlačit (potom si můžete dovolit snížit headroom).

Manuální hlídání úrovně

Sedíte-li za mixážním pultem a hlídáte-li úroveň signálu pomocí manuálních zásahů, děláte to přesně tak jako v době, kdy ještě žádné dynamické procesory neexistovaly. Čím měl zvukař větší postřeh a "kratší vedení", tím byly tyto elementární zásahy úspěšnější. Úspěšnější třeba v tom smyslu, že např. sólového zpěváka bylo slyšet i v těch nejtišších pasážích a ani při těch nejhlasitějších pasážích nelezl z reproduktorů chrochtavý a nesnesitelně zkreslený zvuk.

V počátcích rozhlasového vysílání se šikovný zvukař, který uměl předvídat špičky a rychle manuálně zasáhnout, cenil dvojnásob, neboť hrubé přemodulování vysílače mělo často za následek jeho výpadek - spolehlivá ochrana rychlým limitérém byla tenkrát utopií.

Citlivé řízení dynamiky tímto způsobem neztrácí ovšem smysl ani dnes a je v mnoha případech nenahraditelné. Zvlášť u systémů, kde je možné provedené změny zapisovat do paměti (což je dnes prakticky cokoli), se dají provádět velmi citlivé zásahy, které by žádným parametrům nastaveným na kompresoru nevyhovovaly.

Řízení dynamiky v digitálních systémech - naučte se rozumět grafům!

Ačkoli jsou kompresory jedny z nejužitečnějších procesorů ve studiu, mnohdy se jejich využívání nevěnuje potřebná pozornost vzhledem k tomu, že dokonalé pochopení toho, jak fungují, bývá pro většinu muzikantů naprosté tabu. Technicky středně erudovaný hudebník totiž při výrazu decibel nasadí mírně dementní výraz, a pokud ho chcete začít vláčet nějakými grafy nebo křivkami, začínají mu být sebelepší dynamické procesory ukradené.

Systémy pro automatické řízení zisku patří ale dnes ke klíčovým přístrojům v každém nahrávacím studiu nebo P. A. systému, a dokonce je najdete i na nástrojových aparaturách či samostatných efektových pedálech. Jejich využití na poli současné populární hudby spočívá nejen ve zpevňování akustických zvuků (bubny, baskytara), ale také v udržení vokálů či sólových pasáží na dominantní úrovni, aniž by trčely z mixáže ven.

Budete-li se snažit správně pochopit funkci dynamických procesorů, možná bude nejlépe začít tam, kde je vše nejsrozumitelnější - v počítačovém prostředí. Dynamické pluginy obvykle disponují všemi základními funkcemi, tzn. nejen kompresí a expanzí, ale i dalšími procesy, které z těchto dvou algoritmů vycházejí (limitér, gate, de-esser apod.). Porozumět řízení dynamiky je pro uživatele HDR možná snazší než pro ty, kteří se musejí "prokousávat" manuály k analogovým přístrojům, neboť v současnosti je k dispozici opravdu skvělé grafické prostředí, kde se dá většina věcí pochopit mnohem snáz. Můžete tu detailně nastavovat křivku závislosti výstupního (upraveného) signálu na signálu vstupním a velmi dobrá je např. také indikace řízení dynamiky v reálném čase.

Křivka řízení dynamiky

Pomocí jednotlivých algoritmů, které je možné kombinovat, se dá obvykle vytvořit křivka, která ideálně vystihuje požadavky uživatele. Nastavení všech dynamických funkcí se dnes často provádí právě pomocí grafu, kde je na vodorovné ose vyznačena úroveň vstupního signálu cca od -60 dB až do 0 dB, což je digitální maximum. Setkáte se s ní nejen při nastavování dynamiky u pluginů, ale nechybí většinou ani na displejích většiny digitálních pultů. Vertikální osa značí úroveň výstupního signálu a stupnice je ocejchována stejným způsobem. Pro jakoukoli hodnotu signálu na vstupu se dá tedy v reálném čase kdykoli určit, jaká bude výstupní úroveň, a to právě podle toho, jak je nastavena dynamická křivka.

Kompresor a Limitér

Podle nastavení dynamické křivky je tedy na svislé ose možné určit, jaký bude útlum nebo naopak zisk signálu pro jakoukoli vstupní úroveň (která v našem případě překročila hodnotu -60 dB). Rovná křivka, která prochází středem grafu, znázorňuje neutrální nastavení, kdy není dynamika nijak ovlivňována, tzn. že pro libovolnou vstupní úroveň na vodorovné ose můžete odečítat i stejnou úroveň výstupního signálu na ose svislé. Provedete-li tedy nastavení, kdy se například od hodnoty -24 dB křivka ohýbá směrem doprava (viz graf 1: komprese), budete na svislé ose od této hodnoty odečítat určitý útlum signálu, jak velký, to závisí na tom, jaký bude mít tato křivka sklon. V případě, že by byla křivka od určité hodnoty (např. -12 dB) rovnoběžná s vodorovnou osou, jednalo by se již o limitaci signálu (viz graf 2: limitace). Tady má každý další vzestup vstupního signálu za následek nulový nárůst výstupní úrovně. Jinak řečeno, u komprese je do určité úrovně hlasitost signálu beze změn, ale potom je výstupní úroveň buď omezována (mírný sklon křivky doprava), nebo ji nelze překročit vůbec (křivka je rovnoběžná s vodorovnou osou - limitace).

Právě na předešlých dvou případech se dá velmi dobře pochopit, jaký význam mají základní parametry, které s nastavením souvisí. Určujeme-li, od jaké hlasitosti se bude výstupní signál omezovat, jedná se o parametr threshold. V našem případě byl u komprese nastaven na hodnotu -24 dB, ale je ho samozřejmě možné dát níž i výš, to už záleží na tom, jakým způsobem chcete dynamiku řídit.

Dalším důležitým parametrem je tzv. kompresní poměr neboli ratio. Čím je ratio vyšší, tím je větší i sklon křivky. Poměr 1 : 1 znamená, že nedochází k žádnému omezení signálu (např. hodnota -12 dB na vstupu znamená i -12 dB na výstupu). Čím je kompresní poměr vyšší, tím dochází k většímu omezení výstupní úrovně, a tím větší má křivka sklon. Například ratio 4 : 1 znamená, že každý přírůstek hlasitosti (od nastaveného prahu citlivosti threshold) o 4 dB bude na výstupu znamenat nárůst jen o 1 dB. Nárůst o 8 dB na vstupu bude znamenat jen 2 dB na výstupu atd. Bude-li ratio nastaven na Ň : 1, bude křivka od bodu threshold pokračovat vodorovně, takže od této úrovně nebude možné hlasitost na výstupu překročit. Tento jev se nazývá limitací a používá se spíš k ochranným účelům. Pro normální akustický signál, jakým je řeč nebo hudba, zní větší limitace velmi nepřirozeně.

Některé modely mívají tzv. funkci soft knee: tento termín neznamená nic jiného, než že redukce dynamiky neprobíhá podle rovné křivky, což se označuje hard knee - určitý nárůst signálu na vstupu má za následek konstantní redukci výstupního signálu definovanou parametrem ratio. U nastavení soft knee se křivka postupně ohýbá doprava a z toho vyplývá, že i kompresní poměr musí být pro každou část křivky jiný: pro úrovně, které jen málo překročí nastavený práh, bude např. někde mezi 1,5 : 1 až 2 : 1, zatímco pro signály, které značně překročily hlasitost, může být nastaven až na úplnou limitaci. Nastavení soft knee je velmi vhodné pro natáčení vokálů, ale hodí se i pro jiné účely, kde je zapotřebí zachovat co nejpřirozenější zvuk.

Výše jmenovaná funkce se nastavuje často tak, že jsou k dispozici např. čtyři samostatné algoritmy, které se liší nastavením parametrů threshold a ratio, a to tak, že pro nižší práh se nastavuje i nižší kompresní poměr. Výsledkem je křivka dynamiky, která se sice neohýbá zcela plynule, ale má čtyři různé, na sebe navazující sklony, které se chovají prakticky stejně, jako kdyby ohyb byl plynulý (viz graf 3: funkce soft knee).

Expander a gate

Prostřednictvím křivky řízení dynamiky je možné provádět nejen kompresní a limitační nastavení, ale s dynamikou signálu lze pracovat i při nižších signálových úrovních. Pomocí takových nastavení se dají omezovat nebo úplně umlčet různé nežádoucí hluky a zvuky pod určitým prahem hlasitosti, jako jsou různé brumy, šumy, přeslechy apod. Tento práh se nazývá stejně jako při kompresi (threshold) a je potřeba ho najít velmi pečlivě, abychom neztišili nebo neumlčeli společně s nežádoucími zvuky i ty, které mají být normálně slyšet.

Najdeme-li si tento práh např. na hodnotě -36 dB, musíme si ještě nastavením expanzního poměru určit sklon křivky (ratio je zde definováno obráceně než u kompresoru, např. 1 : 2 namísto 2 : 1). Na příslušném grafu (viz graf 4: expanze) se můžete přesvědčit, že například expanzní poměr 1 : 4 znamená, že pokles signálu pod nastaveným prahem např. o 3 dB (odpovídá úrovni signálu -39 dB) bude znamenat ztišení výstupního signálu o 12 dB (odpovídá úrovni -48 dB na výstupu).

Stejně jako je limitace extrémním případem komprese, dochází i zde k obdobné situaci (křivka se zalomí rovnoběžně se svislou osou), která se nazývá gate (dříve u nás často používaný termín šumová brána či hradlo se u muzikantů příliš neujal...). Znamená to tedy, že pod určitou hlasitostí se signál umlčí úplně a na výstupu je ticho (viz graf 5: gate), v našem případě nastává tento případ tehdy, když hodnota signálu na vstupu poklesne na -48 dB. Stejně jako u limitace je přechod do tohoto stavu velmi násilný a může se provádět pouze tehdy, je-li zpracovávaný signál maskován nějakým dalším hudebním materiálem (automatické vypínání šumu z analogové záznamové stopy, když není přítomen signál), nebo se jedná již o velmi nízkou hlasitost. Funkce gate se často využívá při nahrávání akustické sady bicích nástrojů.

Kompresor s expanderem - kombinace k nezaplacení

Při kompresi signálu dochází sice k redukci zisku, ale o tu se většinou potom zvedá celková hlasitost. Kompresí se tedy snižuje dynamický rozsah, protože se zvedne i úroveň nižších signálů (kompresor tedy nešumí, jak se mnozí domnívají, ale zvětšuje se hladina šumu, který pouštíte na vstup procesoru). Dá se to obecně zjednodušit i tak, že každý dB komprese navíc má na svědomí zhoršení odstupu užitečného signálu od šumu rovněž o další dB.Tady je expanze v kombinaci s kompresí velmi dobrým řešením, protože s její pomocí se zase dynamický rozsah rozšíří zpět. Celý rozdíl mezi neupraveným signálem a takto zpracovaným zvukem je pouze v tom, že využíváme pouze "užitečný" dynamický rozsah příslušného zvuku nebo nástroje, máme ho tedy tak říkajíc "pod kontrolou". V případě natáčení vokálu to znamená nejen vyrovnání slabších a silnějších pasáží, ale sníží se i odstup hluku ze studia mezi jednotlivými frázemi ve zpěvu (klimatizace atd.) na zanedbatelnou úroveň.

V grafu 6 je znázorněna právě taková kombinace. Komprese začíná při vstupním signálu -24 dB a má kompresní poměr - ratio - nastavený na 2 : 1. Expanzní poměr je v našem případě nastaven na 1 : 3 a výstupní signál se ztišuje oproti signálu vstupnímu při hodnotách, které leží níž než - 42 dB.

Úprava zisku aneb "Všechno je jinak!"

Aby mělo využití kompresoru vůbec nějaký smysl, po ideálním nastavení všech parametrů je při větší redukci zisku ještě zpravidla nezbytné provést celkové zvýšení hlasitosti. Na dynamické křivce se to projeví tak, že se posouvá vzhůru rovnoběžně se svislou osou o tolik dB, o kolik zvýšíte celkový zisk (gain). V grafu se část křivky posune směrem doleva od neutrálního stavu a systém potom pracuje tak, že při určité vstupní úrovni dochází vlastně k zesílení hlasitosti. Teprve po tomto nastavení bude vše fungovat podle našich představ a teprve nyní je možné srovnávat kvalitu zvuku před úpravou (procesor vyřazen = bypass) a po ní.

V grafu 7 vidíte typický příklad tohoto stavu, kdy je parametr gain nastaven na hodnotu +12 dB. Právě o toto konstantní množství se zvýšila úroveň výstupního signálu při jakékoli hodnotě signálu na vstupu. Vidíte, že převážná část křivky se dostala napravo od neutrálního průběhu, tzn. že je výstupní signál oproti vstupnímu zesílen. Jedná se vlastně tak trochu o paradox, protože ačkoli kompresor pracuje na principu redukce zisku, chceme od něj, aby se většina užitečného signálu podstatně zesílila.

V našem případě se procesor dynamiky chová takto: Ačkoli je práh expanze nastaven na hodnotu -36 dB, je výstupní signál oproti vstupnímu slabší až při poklesu na -48 dB (zde se protíná s modrou křivkou, která značí neutrální stav). Těch 12 dB je právě rozdíl v nastavení zisku. Od hodnoty -48 dB do -36 dB je výstupní signál silnější oproti vstupnímu, i když byla v této oblasti původně nastavená expanze. Je tedy jasné, že pokud přidáváte zisk, což uděláte při používání komprese prakticky vždy, začnou se v určitých oblastech měnit expanzní funkce v kompresní, přičemž parametr ratio má vlastně obrácený účinek, tedy namísto 1 : 2 se obrací na 2 : 1 (křivka má stále stejný sklon).

Od hodnoty -36 dB je sice ratio 1 : 1, ale vzhledem k přidanému zisku je až do úrovně -24 dB na vstupu zvuk vždy na výstupu o 12 dB hlasitější. Od této hodnoty se ke slovu dostává komprese soft knee, což se vzhledem k přidanému zisku projevuje takto: při mírném překročení této hodnoty je signál oproti vstupu stále silnější, ale nárůst je se zvyšující se úrovní stále menší a menší. Když se signál dostane až na hodnotu -6 dB, je v našem případě ještě stále silnější oproti vstupní úrovni, i když už vlastně nastává proces limitace. Teprve ve chvíli, kdy se protíná s modrou čárou, která symbolizuje neutrální stav, se dostává na nižší hlasitost. Při hodnotě -3 dB na vstupu je tedy stejná signálová úroveň i na výstupu. Pokud dojde na vstupu i k překročení této hodnoty, limitér už na výstupu žádný další nárůst nepovolí!

Některé procesory mají tzv. funkci auto make up. U nich nemusíte zisk dorovnávat manuálně, ale k potřebnému vyrovnání úrovně dochází automaticky.

Náběhové a doběhové konstanty

Při používání kompresorů a limitérů je velmi důležité určit, jakou rychlostí komprese či limitace nastane. Limitér by měl zachytit všechny ostré přechody a zabránit tak signálu, aby překročil určitou úroveň. Proto by měl mít nastavený nejen rychlý čas náběhu, ale i doběhu, a zisk by se měl tedy obnovit okamžitě po uplynutí špičky.

Na rozdíl od limitéru bývá u kompresorů vhodnější nastavení s pomalejším náběhovým časem. Často se tím i zpevní a zprůrazní zvuk např. baskytary, neboť zde dochází k záměrnému překročení signálové úrovně při náběhu tónu. Čas doběhu (release, recovery time) je vlastně doba, kterou jednotka potřebuje k návratu do původního stavu po překročení nastavené úrovně. Bude-li tento čas delší, budou vlastně i tiché pasáže po uplynutí špičky tišší než normálně a bude jim chvilku trvat, než se dostanou na svou normální úroveň. Nastavení rychlého náběhu a doběhu při použití většího množství komprese může znít velmi nepřirozeně, protože se začínají uplatňovat různé nežádoucí efekty související s prudkými změnami zisku. Je to zvlášť patrné na hloubkách, kdy může při velmi krátkých časech dojít ke sledování vlastního průběhu signálové křivky, což má za následek určité zkreslení, a je už potom jen na vás odhadnout, jestli je toto zkreslení ještě únosné či nikoli. U některých modelů se ještě právě z tohoto důvodu přidává funkce hold, což je vlastně doba, o kterou kompresor pozdrží doběhovou fázi.

U některých systémů se dá aktivovat i funkce, kde se náběhové a doběhové konstanty mění podle typu signálu, takže k nastavení těchto parametrů dochází automaticky (funkce auto ).

Kontrola signálových úrovní

Grafické prostředí u většiny dynamických procesorů, které jsou součástí HDR, nabízí nejen velmi snadné nastavení dynamické křivky, ale i výbornou kontrolu redukce zisku v reálném čase. Indikace vstupní úrovně je často řešena i tak, že se po dynamické křivce pohybuje nějaký bod, který odpovídá úrovni signálu (viz graf 8: indikace úrovně na křivce dynamiky). V našem případě se jedná o indikace úrovní, kde hodnota vstupního signálu -42, -30 a -12 dB odpovídá úrovním -48, -30, a cca -17 dB na výstupu. Navíc bývá k dispozici i samostatný indikátor vstupní a výstupní úrovně, či indikátor redukce zisku, u některých systémů můžete nalézt i indikátory, které jsou kombinací těchto funkcí.

Digitální pulty a dynamika

Kompresory a expandery, které jsou dnes běžnou součástí digitálních pultů, se staly opravdu revolučním řešením v audio technice. Nemusí to být ani ty nejdražší modely, jakýsi standard v možnosti využívání kompresorů, prakticky téměř ve všech audio cestách, nasadila firma Yamaha a dnes se i ostatní výrobci snaží nabízet pulty, kde lze procesory pro řízení dynamiky zařadit libovolně na kterýkoli vstupní i výstupní kanál.

Např. na Yamaze 01-V jsou k dispozici algoritmy typu: kompresor/limitér, gate, ducking, expander a compander. Nastavovat lze všechny běžné parametry jako threshold, attack, release, knee, ratio, output gain a keying. Navolené hodnoty vidíte přehledně na displeji, kde je i křivka dynamiky a indikace redukce zisku. Čtyřicet přednastavených programů je dobrým pomocníkem při hledání vhodných nastavení, upravené si můžete ukládat do dalších čtyřiceti vlastních presetů. Vzhledem k tomu, že se dynamika nastavená na všech kanálech ukládá do paměti i v rámci jednotlivých scén, jsou při opakovaných koncertních situacích všechny parametry nastavené během zlomku vteřiny.

Analogové modely

Přejděme nyní z digitálního prostředí do analogového, k přístrojům, které sice nemají tak komfortní grafické prostředí, ale zase mají celou řadu jiných předností (např. vstup sidechain do řídícího obvodu VCA (VCA - napěťově řízený zesilovač), možnost zpracovávat podstatně vyšší úroveň signálu a zabránit přebuzení digitálního vstupu atd.). Tyto modely se používají nejčastěji pro živé ozvučení, anebo již při záznamu do HDR. Kdo používá klasický analogový záznam, může je využívat i při mixážích, i když je to méně výhodné z hlediska šumu pásku (ten se ale dá zpětně snížit vhodně nastavenou expanzí). Není ale výjimkou, že se i digitální nahrávka "zlidšťuje" přes nějaký stereofonní lampový model.

dbx 160S

Velmi oblíbený stereofonní model klasického analogového kompresoru do racku. Práh citlivosti (threshold) se nastavuje v rozsahu -40 dBu (7,8 mV RMS) až +30 dBu (24,5 V RMS). Nad regulátorem jsou tři ledky, indikující úroveň signálu ve vztahu k nastavenému prahu citlivosti. Zelená svítí, když je signál pod prahem citlivosti, žlutá led-dioda indikuje oblast overeasy, pokud je aktivován příslušný přepínač. V podstatě se jedná o funkci soft knee, počátek oblasti overeasy je v bodě, kdy se křivka začíná ohýbat, a končí při úrovni, kde má již stálý sklon, daný nastavením parametru ratio. V tu chvíli se rozsvěcí červená ledka, protože úroveň signálu je právě nad nastaveným prahem citlivosti za oblastí overeasy. V případě vyřazení funkce overeasy funguje indikace pouze se zelenou a červenou ledkou.

Prvkem compression (největší regulátor na kompresoru) se nastavuje množství komprese ovlivňující vstupní signál nad prahem citlivosti, jedná se tedy o funkci ratio neboli kompresní poměr. Při aktivované funkci overeasy je tedy tohoto kompresního poměru dosaženo vlastně až poté, když signál překoná oblast overeasy. Stejně jako v ostatních případech platí i zde, že pokud se nastaví ratio na Ň : 1, nastává onen extrémní případ komprese, který se nazývá limitace. V praxi zjistíte, že zhruba od ratio 10 : 1 se zařízení chová už jako limitér, zvlášť když nastavíte krátký čas náběhu.

Výstupní úroveň je možné nastavovat prvkem output gain v rozsahu +/-20 dB. Hned vedle je umístěna červená varovná ledka peak, která se rozsvěcí 3 dB před stavem nazývaným clipping (hrubé ořezání a zkreslení signálu). Protože tento stav nastává až při hodnotě +30 dB, máte k dispozici obrovskou rezervu.

Ve spodní řadě ovládacích prvků najdete především nastavení časových konstant, tedy náběhu a doběhu. Již jsme se zmínili, že se jedná o dobu reakce po překročení prahu citlivosti směrem nahoru a dolů. Některé firmy neuvádějí pevný čas v ms, ale stejně jako v našem případě používají údaj vyjadřující rychlost nárůstu v dB/ms a poklesu v dB/s (doběhové konstanty se nastavují pomalejší, proto se namísto ms používají sekundy). Náběhovou konstantu (attack) můžete nastavit od 400 dB/ms (extrémně rychlá reakce) až po 1 dB/ms. Doběhovou konstantu (release) lze nastavovat od 4000 dB/s (velmi rychlý čas doběhu) až po 10 dB/s (nejpomalejší čas doběhu). Pro úpravu komplexnějšího hudebního materiálu nebo zvuku, který stále střídá svůj charakter, se doporučuje použít nastavení auto, kde se časy reakce automaticky mění podle charakteru signálu. Pokud není tato funkce aktivována, řídí se rychlost změn zisku prvky attack a release.

Model 160 S je doplněn na výstupu velmi rychlým limitérem, s vylepšeným dvoustupňovým obvodem Peak Stop Plus. Úroveň, kdy vstoupí do činnosti tento ochranný systém, se nastavuje prvkem stop level v rozmezí od +4 dBu do off, kdy je vlastně limitér vyřazen z činnosti úplně a z přístroje je možné získat maximální výstupní úroveň (+30 dBu). Činnost limitéru je indikována dvoubarevnou ledkou.

Na každém kanálu najdete ještě funkci bypass, která kompresor vyřazuje z činnosti, a signál tedy prochází ze vstupu přímo na výstup. Je to samozřejmě dobré pro porovnání upraveného zvuku s originálem, ale pokud má mít srovnání kvality zvuku opravdu smysl, mělo by se provádět relativně při stejné hlasitosti (dorovnání úrovně pomocí output gain). Nemůžeme zapomenout ani na možnost aktivování funkce sidechain přepínačem na předním panelu, což je mnohem praktičtější řešení než u přístrojů, kde se externí vstup pro řízení kompresoru přepíná zasunutím jacku do zásuvky na zadním panelu (při studiové instalaci přístroje se tam mnohdy ani nedostanete).

Poslední výše jmenovaná funkce je typickou záležitostí analogových modelů, a proto stojí za to zmínit se o ní poněkud podrobněji: Jestliže přepneme řídící obvod kompresoru tak, aby do něj namísto vlastního signálu přicházel signál externí, nabízí se totiž řada dalších možností jak ovlivňovat dynamiku signálu. Do řídícího obvodu můžeme přivést i původní signál (ten, jehož dynamika je kompresorem zpracovávána), ale přes ekvalizér nebo nějaký jiný obvod, který způsobí například to, že kompresor bude na některé frekvence reagovat jinak než na ostatní (např. funkce de-esseru pro potlačení sykavek). Tento signál je možné odebírat ze zásuvky send na zadním panelu, propojit ho například do ekvalizéru a přivést zpět do zásuvky return (viz možnosti využití funkce sidechain).

Je důležité si uvědomit, že jakékoli úpravy signálu v řídícím obvodu se týkají výhradně reakcí kompresoru (řídící obvod VCA) a na kvalitu zpracovávaného signálu nemají žádný vliv, řídí tedy pouze jeho dynamiku. Pokud přivedeme do tohoto externího vstupu nějaký úplně jiný signál, můžeme dynamiku jednoho signálu ovlivňovat signálem jiným. To je například princip činnosti efektu nazývaného ducking, který se využívá například v rozhlasových studiích. V takovém případě kompresorem prochází normální hudební program ve stereu, do jehož řídícího obvodu se přivádí signál z hlasatelny. Mluvené slovo potom potlačuje hudbu, kdykoli do ní moderátor promluví, přesně podle toho, jak se na jednotce nastaví časové konstanty a další parametry, které určují samozřejmě i to, o kolik bude v případě mluveného slova hudba v podkresu slabší.

Kromě ledek, které určují vztah signálu k prahu citlivosti anebo jeho limitaci, je možné kontrolovat úrovně na každém kanálu také na VU metru. Lze ho přepínat na vstup i na výstup kompresoru (originální signál nebo signál po kompresi) a je tady také možnost indikovat redukci zisku.

Jestliže budete využívat kompresor pro stereofonní signál, bude vhodné aktivovat funkci stereo couple, která "spřáhne" oba stereofonní kanály. Je to nezbytné řešení, pokud nemá dojít k nežádoucímu posuvu signálu po stereofonní bázi. Zareaguje-li kompresor tak, že dojde k potlačení úrovně v jednom kanálu, je i druhý kanál ovlivněn stejným způsobem. Nastavení je v tomto případě pro oba kanály identické: aby se nemusel každý kanál nastavovat zvlášť, funguje v tomto režimu levý kanál jako master a ovládací prvky levého kanálu jsou vyřazeny (kromě funkcí bypass, sidechain a meter mode), hovoříme tedy o něm jako o kanálu slave.

Clark Teknik

Zatímco předchozí model jsme si popsali poněkud detailněji, DN500 si už proletíme jen ve stručnosti, neboť se jedná o obdobný stereofonní přístroj se symetrickými vstupy a výstupy, i když je řešení některých obvodů odlišné.

Na každém kanálu je možné aktivovat tři samostatné funkce: kompresor, expander a limitér. U kompresoru je práh citlivosti nastavitelný v rozsahu -30 dB až +20 dB, kompresní poměr od 1 do 50 : 1, náběhový čas můžete měnit od 0,05 ms do 20 ms, doběhový od 60 ms do 2 s. Přechod z charakteristiky hard knee na soft knee je přeladitelný plynule od 1 (hard) do 40 (soft). Náběhové a doběhové konstanty lze i u tohoto modelu přepínat na funkci auto.

Sekce expanderu má práh citlivosti nastavitelný oproti kompresoru ještě o 10 dB níž (-40 dB), ratio je volitelné od 1 do 25 (tato hodnota funguje již jako funkce gate). Čas doběhu lze v expanderové sekci nastavovat od 40 ms do 2 s, doba náběhu se volí přepínačem buď na 2 ms nebo auto. V této sekci se nachází i ovládání zisku, které lze měnit od -10 do +30 dB. Sekce expanderu i kompresoru má vlastní indikátor redukce zisku, v sekci expanderu je i hrubá indikace celkové úrovně. Obě sekce se dají samostatně vyřadit.

Zbývá ještě letmý pohled na limitér s nastavitelnou úrovní v rozsahu +20 až 0 dB. Limitace má samozřejmě vlastní indikaci a v sekci je ještě přepínač pro aktivování funkce clipper, která řeší jakékoli překročení signálové úrovně naprosto nekompromisně, tj. hrubým odříznutím všeho, co "přečnívá". U velmi krátkých špiček, trvajících méně než 1 ms, je málo pravděpodobné, že by byl tento zásah slyšitelný, trvá-li ořezání déle, dochází k slyšitelnému zkreslení, proto se tato funkce může využívat pouze k ochranným účelům.

I tento model je vybaven vstupy sidechain, a to samostatně pro kompresor i expander. Aktivují se ale zasunutím jacku do zadního panelu, což může být z hlediska montáže ve studiovém racku méně výhodné než tlačítko na předním panelu. Oba kanály se dají spřáhnout do sterea, v takovém případě platí nastavení na levém kanále, který funguje jako master (stejně jako u předchozího modelu) a na pravém se při tomto režimu rozsvítí zelená ledka slave. Funkce bypass na obou kanálech tohoto jednorackového modelu je naprostou samozřejmostí.

Fatman TLAudio - kompresor pro muzikanty

Některým firmám konečně začíná docházet, že 99 % muzikantů lze oslovit pouze nabídkou takových přístrojů, u kterých je obsluha natolik jednoduchá, že nebude zapotřebí studovat nějaké manuály. Přesně do této kategorie Fatman náleží, a ačkoli se jedná o velmi kvalitní lampový procesor, poradíte si s jeho obsluhou i tehdy, když o kompresorech nevíte vůbec nic.

Vyrábí se ve dvou mutacích, FAT1 ve stereofonním provedení, FAT2 je mono, ale vešel se do něj ještě mikrofonní předzesilovač. Uprostřed je velký přepínač s patnácti přednastavenými programy. Přednastaveno je téměř vše, tedy nejen náběhy, doběhy či charakteristiky, ale také práh citlivosti a kompresní poměr. Uživateli k obsluze úplně stačí následující informace: červeným knoflíkem (input gain) si nastavím vybuzení a až se na kulatém VU metru začne pohybovat ručička, tak to funguje. Jak to bude hrát nahlas, od toho je bílý knoflík, ten už dobře znám (output gain), a kdybych si ten rozdíl chtěl porovnat, zapnu nebo vypnu ten černý "čudlík" nalevo (compressor on). Abych si to mohl pustit stejně nahlas bez komprese nebo s ní, to si dorovnám tím černým knoflíkem vedle toho bílého. A je to!! Jo, a ještě mi v krámě říkali, že si všechny parametry můžu nastavovat i podle vlastního uvážení (manual mode), ale do toho ať se moc ne..., protože firemní presety stejně nenastavím líp, než to provedli konstruktéři z TLÁčka...

Přednastavené jsou tři typy vokálů (čtyři na FAT2) od jemnější až po tvrdou kompresi, na FAT2 je dokonce i přednastavení pro rap, dva presety pro basu, dva pro elektrickou kytaru a najdete tu i akustickou kytaru, velký a malý buben, klávesy či zvuky ze samplerů a bicích modulů. Stereofonní model má i tři nastavení pro různé typy mixáží. Oba modely mají také vysokoimpedanční vstupy pro přímé připojení nástrojů (nepotřebujete DI box).

Některá doporučená nastavení

Kdykoli se natahujete pro kabely, kterými připojíte kompresor k mixážnímu pultu, anebo se rozhodnete, že ho zařadíte na příslušnou stopu ve vašem HDR systému, musíte mít naprosto jasno, proč ho chcete použít a čeho vlastně budete chtít dosáhnout. Základní možnosti mohou být následující: Ochrana proti přebuzení záznamu, ochrana P. A. systému, vyrovnání tišších a hlasitějších pasáží, zvýšení hlasitosti při dodržení příslušné signálové úrovně, vyrovnání nestejně silných registrů, strun apod., změna charakteru zvuku, potlačení sykavek, prodloužení tónu nástroje (sustain) či různé další speciální efekty.

Asi nejčastější využívání komprese bývá u sólových zpěváků, používá se živě i pro záznam a základním smyslem je vyrovnání tichých pasáží na takovou úroveň, aby zpěv zůstával stále dominantní složkou celkové mixáže. Stupeň komprese závisí v podstatě na tom, jak velké rozdíly v dynamice zpěvák vytváří, ty mohou být natolik zanedbatelné, že je zařazení kompresoru téměř zbytečné, nebo naopak může docházet k tak závratným dynamickým kontrastům, že i obrovské redukce zisku nepřinášejí očekávaný efekt. V takovém případě by se měl zpěvák buď zamyslet nad tím, jestli už to s tím "uměním" nepřehání, anebo by měl lépe pracovat se změnami vzdálenosti od mikrofonu. Obecně platí, že charakteristika soft knee (overeasy) je na vokály nejvhodnější, jinak se ratio doporučuje nastavit zhruba na 3 až 4 : 1. Čas náběhu se může nastavovat spíše kratší, neboť u vokálu nepotřebujeme zdůraznit žádné extrémně rychlé přechody, doběh by se měl nastavit alespoň na 0,3 s, ale může být i delší, protože u zpěvu není příliš pravděpodobné, že bezprostředně po nějaké vypjaté pasáži přijde velmi tichá fráze, spíše lze očekávat pomlku nebo interpretovo zoufalé zalapání po dechu. V poslední době se velmi rychle rozšířily mikrofonní předzesilovače se zabudovanými kompresory, ekvalizéry a dalšími procesory. Výstupní signál se zaznamenává přímo do stopy, anebo se zapojuje do linkového vstupu na mixu. Nezřídka se jedná o lampový model nebo o přístroj se simulací lampového zvuku a k velkým výhodám těchto modelů patří i ukládání vhodných nastavení do paměti přístroje.

U zvuků s ostřejšími přechody je nutné zachovat rychlý náběh nebo ho dokonce zdůraznit. Z tohoto důvodu je nezbytné používat delší náběhové konstanty. Můžete začít zhruba na 10 ms a potom zkoušet, jaký vliv bude mít na kvalitu zvuku prodlužování nebo zkracování tohoto parametru. Čím se jednotlivé tóny, akordy či údery střídají rychleji, tím kratší musí být čas doběhu, jinak dochází k potlačení dalších zvuků, které následují bezprostředně po těch, u nichž dochází k redukci zisku.

U elektrické kytary nebo basy bývá kompresor často součástí vybavení muzikanta (zesilovač, pedál, preamp...), v takových případech už samozřejmě další komprese nemá valný smysl. Zcela jinak je tomu u akustické kytary, kde jsou rozdíly v úrovni tichých rozložených akordů a trsátkových doprovodů tak obrovské, že je zapojení bez komprese nemyslitelné. U bicích nástrojů je kromě vyrovnání hlasitosti komprese užitečná i pro zpevnění zvuku jednotlivých bubnů (zdůraznění náběhu). Je celkem logické, že na tišší údery se uplatňuje menší stupeň komprese než na ty silnější, a tak se kompresí bubnů dá i nepatrně zlepšit nevyrovnaná technika hry.

Možnosti využití funkce sidechain

Každý kompresor, který má k dispozici externí vstup do řídícího obvodu VCA, můžeme využívat i pro speciální funkce, které z klasické komprese vycházejí. Asi nejrozšířenějším a nejznámějším procesem je komprese sykavek (de-essing). Ty jsou u některých vokalistů opravdovým problémem i přesto, že zpívají do mikrofonu, který má v příslušném pásmu značný pokles, a mají ho nasměrován v úhlu, kdy je přenos sykavek minimální. V tomto případě se původní signál odebírá buď z výstupu sidechain send, nebo z nějakého pomocného výstupu na mixu, pokud má kompresor k dispozici pouze samostatný vstup do řídícího obvodu. Tento signál se propojí do ekvalizéru, na kterém se zdůrazní pásmo frekvencí, které je typické právě pro sykavky, bývá to nejčastěji někde kolem 5-7 kHz. Signál z ekvalizéru se přivádí zpět na vstup řídícího obvodu: bývá označen buď jako sidechain return nebo sidechain input (viz obr. zapojení ekvalizéru do obvodu sidechain). Nastavení na kompresoru se potom provádí tak, aby normální signál nebyl komprimován vůbec, ale aby redukce zisku probíhala pouze při neúnosně ostrých sykavkách. Časy reakce by se měly nastavovat poměrně rychlé, podobně jako při limitaci, aby byla neúnosná sykavka potlačena od samotného začátku a aby nebyl potlačen zvuk, který bezprostředně po sykavce přichází. Redukce se musí provádět velmi opatrně, jinak dochází ke stavu, který je ještě horší než příliš ostré sykavky, vypadá to potom, jako když si interpret "šlape na jazyk", takže opatrně!!

Stejným způsobem jako sykavky se dají redukovat tlakové nárazy na basech (hlásky "p" a "b"). Zdůrazněním spodního pásma na ekvalizéru může kompresor redukovat zisk při těchto nárazech. V praxi je ale mnohem snazší se těmto situacím vyhnout použitím kvalitního pop-filtru, protože záchranné práce obdobného typu vás nejen zbytečně zdržují, ale málokdy dopadnou dle očekávání.

Zvýrazníte-li na ekvalizéru zapojeného do obvodu sidechain frekvence, které jsou dominantní pro příslušný nástroj, dá se podstatně vylepšit sustain (vyrovnání úrovně při doznívání tónu) pro kytaru, baskytaru a podobné nástroje. Práh citlivosti je nezbytné v těchto případech nastavit poměrně nízko, parametr ratio by neměl překračovat příliš vysoké hodnoty.

Připojíte-li na vstup řídícího obvodu přímý signál, zatímco před audio vstup zařadíte zpožďovací linku, můžete v případech, kdy určité zpoždění signálu není na závadu, využívat vlastně i nulových nebo záporných časů reakce (viz obr. kompresor se zápornými časy reakce). Kompresor v takovém případě zareaguje dřív, než dojde k překročení signálové úrovně. Trochu to připomíná zvukaře, který je schopen předvídat špičky v hudbě a zasáhnout ještě předtím, než nastanou. Nastavíte-li např. čas náběhu na kompresoru na 2 ms a na zpožďovací lince máte parametr delay nastavený na 5 ms, měl by teoreticky kompresor zareagovat již 3 ms před příslušnou špičkou (ve skutečnosti zareaguje ještě o něco dřív vzhledem ke zpoždění způsobenému převodníky AD/DA ve zpožďovací lince). Obdobně lze využívat zpožďovací linku i pro funkci ducking.

Funkce ducking bývá často již zabudována v mixážních pultech určených pro živé vysílání, takže mnohdy stačí navolit příslušné tlačítko. V principu se jedná o zapojení, které vidíte na obrázku ducking.

Zařazením zpožďovací linky do signálu z hlasatelny je potom možné potlačovat hudbu již před vstupem mluveného slova, což působí ještě daleko přirozeněji (tak nějak by to prováděl zkušený zvukař v rozhlasovém studiu).

Jestliže využíváme dynamický procesor jako funkci gate, je možné do externího řídícího vstupu přivádět zesílený signál z kontaktních snímačů příslušných bubnů. Tím je řídící signál zbaven do značné míry přeslechů mezi bubny a zapojení funguje mnohem spolehlivěji.

Vícepásmové modely - Jak "nadupat" nahrávku!

Klasický kompresor je velmi užitečným pomocníkem pro řízení dynamiky jednotlivých zvuků, které jsou například rozdělené při vícestopém záznamu do samostatných stop. Chcete-li však provádět kompresi smíchané nahrávky nebo různých sekcí, pravděpodobně se nevyhnete různým nežádoucím postranním efektům. Signál, u kterého došlo k překročení úrovně např. ve spodním akustickém pásmu, má za následek redukci zisku bohužel v celém frekvenčním pásmu. Zabere-li tedy kompresor a shodí špičku např. velkého bubnu o 5 dB, "svezou" se s ním i ostatní nástroje, které zabírají střed a horní část akustického spektra (např. hi-hat). Nejčastějším handicapem klasických modelů používaných na kompletní mixáž bývá právě to, že bicí nástroje, u kterých dochází k častým špičkám, ovlivňují i hlasitost ostatních nástrojů.

I při dobře nastavených časových konstantách či jejich automatickém nastavení musíte stupeň komprese zvolit velmi rozumně, protože jinak se to na kvalitě zvuku projeví velmi nepříznivě (dýchání, pumpování apod.).

Řešením jsou vícepásmové modely, které sice bývají podstatně dražší, ale dokážou se s touto situací velmi dobře vypořádat, protože si řízení dynamiky rozdělí do několika samostatných frekvenčních pásem a tím se zbaví výše uvedeného handicapu. Prodávají se buď jako samostatné přístroje, nebo je můžete najít jako různé plug-in moduly při používání s programy pro HDR, dva z nich si teď popíšeme trochu podrobněji:

Nuendo kompresor

Umožňuje rozdělení signálu až do pěti frekvenčních pásem s libovolně nastavitelnou úrovní i šířkou pásma. Nastavení se provádí myší v tzv. editoru frekvenčního pásma a v editoru charakteristik.

V prvním z nich se nastavuje šířka jednotlivých frekvenčních pásem a jejich úroveň ještě před kompresí. Na vodorovné ose jsou vyznačené frekvence celého akustického pásma, svislá vyznačuje příslušnou vstupní úroveň, přesné hodnoty nastavení se objeví, když začnete daný parametr nastavovat. Velmi užitečným doplňkem je zde přepínač solo, kterým je možné poslouchat jednotlivá frekvenční pásma odděleně. Hodí se to nejen při nastavování frekvenčních pásem, ale i při volbě charakteristik kompresoru.

Po nastavení počtu, šířky a úrovně jednotlivých frekvenčních pásem je zapotřebí nastavit charakteristiky kompresoru pro každé navolené pásmo. Frekvenční pásmo, jehož parametry právě upravujete, je zvýrazněno v obou grafech současně. Jak bude vypadat křivka pro řízení dynamiky v každém pásmu? To záleží už jen na vás, jednoduše si na křivce vytvoříte libovolný počet bodů a potom od každého z nich můžete zalamovat křivku směrem doleva či doprava. Tak můžete vytvořit libovolný kompresor či expander včetně charakteristik soft knee.

Chcete-li použít pevně nastavený náběh a doběh, zvolíte si funkci classic, můžete ale také aktivovat funkci complex, která si přizpůsobuje optimálně tyto parametry podle typu zpracovávaného signálu. Celkovou výstupní úroveň je možné přidávat i ubírat o 12 dB a s jejím nastavením souvisí i funkce soft clip, která je zařazena až za touto regulací.

K dispozici je několik firemně nastavených programů, což je užitečné zejména pro úplné začátečníky, kterým se zpočátku hledání vhodného nastavení může zdát u vícepásmového řízení dynamiky poněkud složité.

TC Dynamizer

Tento velmi populární softwarový procesor dynamiky je obdobou hardwarového TC Finalizeru. Ze způsobu nastavování parametrů i indikace je patrná snaha o co nejintuitivnější ovládání, ke kterému jsou zapotřebí minimální technické znalosti (řekl bych, že někde je tato starostlivost až přehnaná). Využívá se zejména pro mastering, ale dá se aplikovat prakticky na cokoli, když použijeme vhodný preset, anebo si ho podle potřeby upravíme. Na obrázku vidíte grafické prostředí Dynamizeru, od Nuenda se dost liší, protože zde nevidíte např. klasickou křivku pro řízení dynamiky.

V levé části okna najdete dva vstupní a dva výstupní indikátory s obrovským rozlišením, které pokrývají celý dynamický rozsah od -96 dB do 0 dB. Mohou se nastavit také na funkci peak hold, která podrží zobrazenou poslední špičku a to včetně její numerické hodnoty. Nad každým indikátorem je ještě jeden menší displej upozorňující na vzorky, které překročily hranici 0 dB a způsobují clipping (hrubé ořezání signálové křivky). Při překročení úrovně se objeví i numerický údaj o počtu vzorků, které digitální maximum překročily.

Nastavení celkové vstupní a výstupní úrovně se provádí ve spodní části okna numerickým zadáním nebo posunutím příslušných šipek. Normálně jsou oba kanály spřaženy do sterea, takže posuvem pravého se nastavuje i levý, u nastavení vstupní úrovně je tu i možnost individuálního dorovnání, pokud není stereofonní obraz vyvážený podle vašich představ. V rámci nastavení úrovní je možné zařadit do audio řetězce i DC filtr pro odstranění stejnosměrné složky signálu.

Vedle indikátorů najdete i přístup k nastavení zpožďovací linky pro audio signál (look ahead), takže kompresor může špičky předvídat (viz: Možnosti využití funkce sidechain) a celý proces pak probíhá mnohem dokonaleji. Zejména pro mastering se doporučuje využívat maximální zpoždění (10 ms). Hned pod přístupem do této funkce lze zadat také tzv. ceiling. V tomto případě se jedná o určitou rezervu do 0 dB, což je opět důležité pro mastering. Některé přístroje totiž signalizují clipping čili přebuzení již tehdy, když jediný vzorek dosáhne digitálního maxima, zatímco jiné ho indikují např. až po překročení 5 nebo ještě více vzorků. Nastavením tohoto digitálního "stropu" např. na -0,05 se dostáváte již na "bezpečnou" úroveň, aniž by se to nějak negativně odrazilo na celkové hlasitosti. Indikace vzorků, které překročily maximální úroveň, se pak pochopitelně nevztahuje k 0 dB, ale k tomuto prahu.

Nejdůležitější částí procesoru, ve které se řeší celé základní nastavení třípásmového řízení dynamiky, je displej se zelenou, červenou a modrou křivkou. Zatímco červená a modrá křivka jsou křivky statické, znázorňující zisk pro nízké a vysoké signálové úrovně, pomocí zelené křivky se řeší základní nastavení procesoru. Nastavení frekvenčních pásem, stejně jako stupeň jejich komprese, se provádí pomocí trojúhelníčků pod displejem, na jeho boku, nebo přímo na křivce. Jednotlivé pásma se dají vyřadit či poslechnout samostatně stejně jako u Nuenda. Celkový stupeň komprese, který vlastně nepřímo udává zahuštění nahrávky, se nastavuje prvkem energy slider od 0 do 100 %. Pro náběhové a doběhové konstanty je možné zvolit 5 různých stupňů, konkrétní časy se neudávají, zřejmě proto, aby si uživatel zachoval "čistší" hlavu.

V levé části okna probíhá indikace úrovní a redukcí zisku pro každé frekvenční pásmo. Protože se nastavováním různého stupně komprese pro jednotlivá pásma může změnit i barva zvuku, dá se měnit výstupní úroveň (gain) každého pásma zvlášť.

Komprese, která probíhá u dynamizeru ve třech samostatných frekvenčních pásmech, není jedinou funkcí, která je zde k dispozici. Třípásmově pracuje i limitér, který je zařazen za kompresorem a slouží k zachycení krátkých signálových špiček, které kompresoru "utečou". Má nastavitelnou funkci soft clip (0 - 100), která zaobluje signálové hrany vzniklé limitací a tím zmírňuje riziko zkreslení. Rovněž expandér pracuje odděleně pro každé frekvenční pásmo a potlačení šumů a ruchů pod nastaveným prahem probíhá tedy velmi citlivě a přirozeně.

Pro srovnání upraveného zvuku s originálem slouží funkce bypass. Co se stalo s barvou a dynamikou zvuku po úpravě? Není nahrávka příliš ostrá nebo naopak tupá oproti originálu? Nestlačili jsme dynamiku signálu příliš, ono se to snadno přežene?! Při každém přepnutí tlačítka uslyšíte odpověď, ale pozor, srovnávejte při stejné hlasitosti! (Uberte výstupní úroveň na dynamizeru právě o tolik, o kolik narostla celková hlasitost, jinak se vám silnější zvuk bude téměř vždy zdát zajímavější.)

Závěr - Kudy cesta nevede!

Možná, že někteří z vás došli nyní k závěru, že kompresí není v zásadě co zkazit. Ale je!! Pokud se stanete součástí "elitní" skupiny komprimačních maniaků, bojujících v rámci zahuštění a nadupání zvuku o úplné odstranění dynamiky z hudby, dá se toho pokazit hodně. Ani nemusím chodit daleko, protože při poslechu některých rozhlasových stanic, které se v rámci boje o přežití snaží nevalnou kvalitu vysílání nahradit hlasitostí zvuku, mi vstávají všechny chlupy na těle. Nahrávky renomovaných firem nadupané do posledního decibelu, "rvou" do Optimodu (vícepásmové řízení dynamiky) tím nejdrastičtějším způsobem a vytvářejí ze špičkových a vitálních snímků astmatické chudinky, sotva popadající dech. Špičkový dynamický procesor se v rukou šílence může stát "zbraní hromadného ničení", ať je tomu na koncertě nebo v médiích.

Všechno je samozřejmě také záležitostí hudebního stylu, jinak je tomu v popu, v jazzu či v klasické hudbě. Je však neoddiskutovatelné, že dynamika je neodmyslitelnou součástí hudebního projevu, a pokud se začíná vytrácet úplně, není něco v pořádku. Svět hudby je světem harmonických a dynamických kontrastů, a pokud do nich budete uměle zasahovat, musíte to dělat s citem a rozvahou.

Tomáš Barták

Které zvuky ponecháváte zásadně bez komprese?

Snažím se točit pokud možno bez komprese, hlavně bicí, klávesy, perkuse, vše samozřejmě záleží na kvalitě nástroje. Některé dobré nástroje obsahují přirozenou kompresi, těm horším se musí holt trochu pomoci. Basu, zpěv a dechy komprimuji naopak pokaždé, ale vždy se snažím zachovat přirozenou dynamiku nástroje.

Používáte procesory pro řízení dynamiky při záznamu, při mixáži či kombinujete obě možnosti?

Snažím se vždy nahrávat pokud možno bez komprese, kompresory nasazuji až při mixu. Jedině když jsou muzikanti víc free, komprimuji lehce špičky, aby nedošlo k přebuzení digitálního záznamu.

Jako vícekanál používám právě T. C. Electronic, protože vícekanálová komprese je samozřejmě lepší. Tahle firma snad nevyrobila ještě žádnou špatnou krabici.

Máte nějaké zkušenosti s lampovými kompresory?

Používám dbx 386, především na jazz, má krásný, teplý zvuk, který ocení až fajnšmekři.

Speciálně ho vyžaduje např. Dan Bárta.

Myslíte si, že nastavování všech parametrů pro řízení dynamiky dokonale rozumíte, nebo je to pro vás příliš složité a pracujete spíše intuitivně?

Po dvaceti letech praxe mohu říct, že tomu opravdu rozumím, jsou složitější věci, než je kompresor. Automatiku použiji pouze v časové tísni, dávám přednost ručnímu nastavení podle ucha. Bez dobrého kompresoru si už práci nedovedu představit.

Používáte při koncertech nějaký dynamický procesor na výstupu z mixu?

Ano, na výstupu mám Triple C, bez toho bych už snad ani raději nehrál. Jinak, vzhledem k tomu, že na dost live akcí používáme digitální Yamahy 01 V, mám k dispozici kompresor na každé šavli i na sumě.

Jarda Horyna

Které modely v racku využíváte a proč?

Pouze různé modely od firmy dbx.

Které zvuky ponecháváte zásadně bez komprese?

Klavíry a synťáky, všechno ostatní honím přes kompresor.

Jaké jsou vaše oblíbené plug-in moduly pro řízení dynamiky při práci s HDR?

Ve svém domácím studiu používám jako dynamické výhradně pluginy od Waves, tedy L1 Compressor a Ultramaximizer. Vícepásmové řízení dynamiky při koncertech nepoužívám, je to náročné na čas a nastavování, ale doma ve studiu si s tím rád pohraju. Když se komprimuje každé pásmo zvlášť, je to samozřejmě lepší, používám Waves C4.

Myslíte si, že nastavování všech parametrů pro řízení dynamiky dokonale rozumíte, nebo je to pro vás příliš složité a pracujete spíše intuitivně?

Ano, rozumím, na live používám automat dbx 1046, který je ideální na ošetření kytary a basy, při zpěvu už si s nastavením pohraju. Také využívám digitální kompresi DDP, kde mám k dispozici 100 presetů, ve kterých mám uloženu většinu nastavení jednotlivých zpěváků, s kterými spolupracuji. Výhoda je vlastně i v tom, že kromě komprese lze nastavit i frekvenční charakteristiku.

Při koncertech používáte nějaký dynamický procesor na výstupu z mixu?

Ano, na výstupu používám Sabine Power Core, což je kompletní masteringový procesor obsahující kompresor i limitér. A navíc, protože používám konce od Krampery, které mají kompresor vestavěný, tak mám při velkém vybuzení zesilovačů vlastně další stupeň.

Aleš Brichta

Vyžaduješ při natáčení nějaké konkrétní zařízení pro řízení dynamiky, příp. vozíš si sebou nějakou vlastní mašinu?

Točíme zásadně u Petra Jandy na Propasti a já vycházím z toho, co je ve studiu, žádnou konkrétní škatuli nevyžaduju ani si ji nevozím. Kompresor používám na zpěv, protože potřebuju, aby byl našlapanej. V některých nižších hlasových polohách je hlas slabší než ve forsírovaných výškách a na tohle je kompresor výborná věc.

Používáš ho už při záznamu nebo až při mixu?

Kompresor používám už při natáčení, zvuk se potom výrazně líp zpracovává. Při míchačce se s tím nemusí potom tak šachovat.

A co když děláš produkci jiné kapele?

Vím jenom přibližně, co která mašina dovede, podle mne je to záležitost zvukaře. Teprve když se mi něco nezdá, tak požaduji po zvukaři, aby mi ukázal ještě jiné možnosti a varianty, ze kterých si vyberu. Řídím se zásadně uchem a intuicí.

Myslím, že neexistuje ideální efekt univerzálně použitelný na všechno, je třeba hledat případ od případu.

Jak to vypadá při koncertě?

Pro mě je nejdůležitější, aby byl dobrý poslech na podiu, venkovní zvuk nechávám zase na zvukaři, jestli používá kompresor, nevím a je mi to jedno, důležitý je, aby to hrálo.

Důležitá věc je pro mne mikrofon, používám zásadně Shure Beta SM58 přes vysílačku, protože je to bigbítovej mikrofon, je výrazně směrovej a nebere vazbu a kytary z pódia. Myslím, že právě proto se pak dá i líp komprimovat.

Petr Roškaňuk

Jaké modely používáte a proč?

TLA Fatman, dbx 166A, TL Audio Ivory serie VP5051 valve. Kromě dbx jsou všechny lampové, dbx je zase jako studiový standard. Líbí se mi jejich barva.

Jaké zvuky ponecháváte absolutně bez komprese?

Zásadně nekomprimuji zvuky ze synťáků, MIDI modulů a samplerů, komprimuju tedy v podstatě všechno ostatní.

Používáte procesory pro řízení dynamiky při záznamu, při mixáži či kombinujete obě možnosti?

Používám kompresory jak při záznamu, tak při mixu. Podle mne je lepší komprimovat dvakrát za sebou mírně než jednou výrazně. Opět samozřejmě záleží na nástroji a uchu.

Jaké jsou vaše oblíbené plug-in moduly pro řízení dynamiky při práci s HDR?

L1-Ultramaximizer od Waves na final mastering, RCL Waves, C4 Waves mi připadá k signálu zvlášť ohleduplný.

Máte nějaké zkušenosti s lampovými kompresory?

Samozřejmě, Ivory VP5051 je super, TLA C1 ze série Classics si hodlám pořídit v co nejbližší době. Zkušenosti jen ty nejlepší, jinak bych si ho asi za ty prachy nekupoval...

Myslíte si, že nastavování všech parametrů pro řízení dynamiky dokonale rozumíte, nebo je to pro vás příliš složité a pracujete spíše intuitivně?

Rozumím všemu, vím, co znamenají, ale nastavuji zásadně podle ucha, nepoužívám žádné tabulky nebo doporučená nastavení. V případě Fatmanu považuju presety za velmi vydařené, zvláště na španělku a basu.

Co říci ke kompresoru jako kytarista?

Používám lampové kombo, kde je přirozená saturace lamp, což je vlastně ten nejlepší kompresor pro kytaru. Hraju zásadně kytara-kabel-zesilovač, žádné krabičky ani racky. Ale při točení kytary ve studiu jde signál z mikrofonu přes TL 5051 a při mixu na kytaru používám dbx 166 na komprimaci kytary.

Aleš Charvát

Které modely v racku využíváte a proč?

Dynamický procesor se čtyřpásmovým kompresorem dbx Quantum, starý Groove Tube stereo a jeden starej Alesis, levnej, ale dobrej.

Jaké zvuky ponecháváte zásadně bez komprese?

Podle přání interpreta, jsou i zpěváci, kteří si nepřejí dávat kompresor na zpěv vůbec. Většinou nechávám bez komprese klávesy, samplery, i když některé, např. drum loop, podle druhu nahrávky někdy komprimuji. Je to věc vkusu a zkušenosti.

Používáte procesory pro řízení dynamiky při záznamu, při mixáži či kombinujete obě možnosti?

Kombinuji oba způsoby, komprimuji jak při nahrávání, tak při mixu. Používám Digitech VTE jako mikrofonní preamp. Myslím, že při nahrávání do HD je to takřka nezbytnost. Zrovna se poohlížím po nějakém preampu vyšší třídy, dávám na informace a zkušenosti zvukařů na internetu.

Jaké jsou vaše oblíbené plug-in moduly pro řízení dynamiky?

Waves Renaissance, přímo v Pro Tools, jsou to jednoduché, ale velmi dobré kompresory. Waves L1 používám pouze v případě, kdy potřebuji přidat nějaký nástroj s tím, že si na něm nastavím max. out jako ochranu před přebuzením. Zdá se mi, že ovlivňuje charakteristiku frekvenčního průběhu do středů. Ale někde je to výhoda.

Vícepásmové řízení dynamiky při masteringu - pokud používáte, jaké a proč?

Používám kombinaci pluginů v Pro Tools a dbx Quantum. Dá se velmi výhodně použít i pro úpravu frekvenčního průběhu, kdy se dá přidávat nebo ubírat určité pásmo, které chybí nebo naopak přebývá a přitom je dynamicky upravováno. Je to vlastně určitá varianta k ekvalizaci.

Máte nějaké zkušenosti s lampovými kompresory?

Sporadicky používám Groove Tube, jsou strašně citlivé a náchylné na zkreslení, pokud nejsou správně nastavené. Když lampáče, tak až vyšší cenové kategorie (nad 80 000 Kč), protože se s nimi dá pracovat lépe a umožňují větší rozsah nastavení. Pokud se řídíš hlavně uchem, je to velmi důležité.

Myslíte si, že nastavování všech parametrů pro řízení dynamiky dokonale rozumíte, nebo je to pro vás příliš složité a pracujete spíše intuitivně?

Svého času jsem strávil spoustu času hledáním na internetu a v literatuře, kde jsou různá doporučená nastavení pro jednotlivé nástroje. Většinou postupuji tak, že si vyberu preset nebo doporučené nastavení a to pak upravím podle ucha a dané nahrávky. Například když komprimuji velký buben, tak v Pro Tools se dá velmi snadno změřit doba od jedné rány k druhé a relase nesmí přesáhnout tento čas. Ale nejdůležitější je vždycky ucho.

Co používáš jako baskytarista live a ve studiu?

Na basu zásadně kompresor nepoužívám, nesnesu, když mi to utíká pod rukou, když se z aparátu ozve dynamicky něco jiného, než jsem zahrál. Nikdy, ani na slap. Když je dobrý muzikant a nástroj, dokáže hrát tak vyrovnaně, že kompresor nepotřebuje. Myslím si, že všechno je v rukách. Nepoužívám ho ani ve studiu. Když už basa, tak maximálně s limitérem.

rozhovory zpracoval Richard Tomíček