3/2015

Editorial

  • Nezkouším. Radši vůbec nezkouším, tedy jen když musím. A vy? Máte rádi zkoušky? Nemáte, že? Tak se na to podívejme. Kapela iksypsilon ve městě ypsiloniks je takový běžný hudební soubor rockového typu... Obsazení standardní, tedy buben, basa, klávesy a dvě kytárky. Kšeftů tak akorát, ambice přiměřené, management si dělají sami. Aby mohli fungovat, tak samozřejmě mají zkušebnu v místním bývalém JZD, kde platy od vajíček pobili stěny i strop malého skládku na konci kravína, či co to před lety bylo. Zkoušky mají pravidelně každou středu od šesti. Zkoušky probíhají standardně. Přehrávají se písničky z již několik let starého repertoáru čítajícího něco okolo pětadvaceti pecek. V zásadě se na zkouškách nic převratného neděje.

    Někdy z toho jde dojem, že chyby spíše přibývají. Samozřejmě se při následném hodnocení a probírání, co dále, střetávají dva názory, třenice vznikají většinou mezi kapelníkem a některými členy kapely. Prvním postojem je snaha o plné nasazení do práce, doma cvičení na sobě, hledání nových věcí a podnětů. Protikladem je pak postoj lehce blazeovaný, když to „cítím“, tak to přeci nemůžu dohnat cvičením. Také si zhusta „cítící“ sekce souboru příliš neláme hlavu s dochvilností a i jinými kapelovými povinnostmi. Neznáte to odněkud? Mezi ně například patří „stahování“ nových písniček. Každý, kdo si to zkusil a není sluchař par excellence, ví, kolik to zabere času a úsilí. A na zkoušce, když vás kolega bezelstně požádá o akordy k refrénu, které si nestačil, zapomněl, nemohl, nezvládl... nebo já nevím, co ještě, tak...

    Víte, na začátku jsem napsal, že nerad zkouším, ale rád hraji, hodně rád. A to spolu nejde moc dohromady. Vždyť co jiného se dělá na zkoušce, než hraje? Tak kde je zakopaný pes? Bohužel musím říci, že čeština pro to má slovo. Na zkouškách se dost často přehrává - písnička dokola nebo celý repertoár. A víte, co je na tom nejvíce zarážející? Představa o kapele, alespoň ta moje, je taková, že to je parta lidí, která chce něco dělat dohromady a chce to dělat dobře. Že jednotliví členové mají k sobě úctu a váží si sebe navzájem. Jenže ouha... Ono je to těžké, když část kapely dává najevo svoji neúctu tím, že si vůbec neváží času a úsilí ostatních členů kapely. V dnešní době se málo kapel hudbou živí, a tak logicky jednotliví členové počítají svůj čas na minuty, který potřebují na starání o rodinu, či na to aby splnili úkoly, které na ně klade džob, který je živí... Jak pak asi bývá těžké „po večerce“ sednout k nástroji a začít stahovat ona kila k nové věci nebo pilovat sólo? Skoro bych řekl, že by se mi druhý den na zkoušce při psaní kil (ne)kolegovi trochu „třásla“ ruka. Bohužel, patřím k té půlce, co stahuje, a tak asi tušíte, proč jsem začal dnešní editorial tak, jak jsem ho začal... Nezkouším...

    Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 19. 2. 2015

Články v tomto čísle