Letem kytarovým světem - Jaké a kde?

No, to je název, co? Ale ono to sedí. Víte proč? Protože vám dnes představíme ty nejznámější, nejlepší, nejopěvovanější kytarové efekty. Říkáte si, no, to už tady bylo. No jo, ale my k tomu přidáme i ty skladby, kde je můžete slyšet v akci.

A právě toto zařazení je pro muzikanta x-krát lepší než sáhodlouhé popisy zvuku. Jistě, testy se v podstatě nijak jinak dělat nedají. Není samozřejmě špatné, když se k tomu na YouTube a na dalších sítích přidá nějaká ta ukázka. Jenže ten výsledek nemusí být vždy tak zcela jednoznačný. Často se jedná o ukázku, kterou borec nahraje většinou doma (čili neprůkazně pro pódiové hraní, s úplně jiným nastavením už jenom z hlediska síly zvuku a jeho barvy) nebo z obchodu (čili v podstatě totéž), takže výsledek může být často i zavádějící. Párkrát se mi to totiž už stalo. Ovšem vědět, že si práci toho kterého efektu mohu poslechnout právě v určité skladbě - to je, jak jistě uznáte, jiná. Tam se člověk může přece jenom více orientovat. Nuže, pojďme na to.

Jak budeme tedy postupovat? Vezmeme si třeba výsledky našeho dlouholetého seriálu Galerie slavných krabiček (vycházel v číslech 1/2004 - 6/2006), skloubíme je se širším obecným povědomím o proslulosti jednotlivých efektů a přidáme i osobní pohled. A je to.

A ještě poznámka - nechtěl bych zde dělat nějaký žebříček. Udělejme to třeba tak, že si řekneme těch deset nej, trochu více se u nich zdržíme a pak těch deset dalších, na které by se mělo také dostat. Plus jeden bonus.

Top ten

Určitě do tohoto vyvoleného klubu patří legendární kvákadlo Dunlop Cry Baby. Původně produkty společnosti Vox (model Clyde McCoy) a Thomas Organ Co. (Cry Baby), distributora značky Vox po trhu USA, jehož původní záměr byl umožnit kytaristům podobný efekt, jako je pohyb dusítka před ústím trubky. Obě firmy si svůj nápad zapomněly patentovat, a tak mohla roku 1983 značka Jim Dunlop rozjet svou výrobu dnes už pro celé generace kytaristů typického pedálu.

Mimochodem - s prvním použití kvákadla vůbec se hodně citovala jména Eric Clapton a Jimi Hendrix a otázka, kdo z nich dříve. Z obou to ale přece jenom vychází na Claptona. Začátkem dubna 1967 působili v New Yorku Cream, kdy pravděpodobně třetího dubna si Clapton koupil svůj první wah pedál Vox. Prokazatelně ho použil při natáčení LP Disraeli Gears, a to přímo prvního května 1967 ve studiích Atlantic Records v New Yorku. Tales of Brave Ulysses tak šla v rádiích už v květnu toho roku. Hendrix začal používat wah pedál až v létě toho roku, navíc původní stopy z Flash byly nakonec přehrány...

I když řada firem přišla z mnoha vylepšeními, včetně optoelektrických přenosů pohybu pedálu a různými módy, základ zůstal stejný a pedál Dunlop Cry Baby se stal nejprodávanějším pedálem, který v podstatě nikdy nevyšel z módy.

Skladba: Sweet Child O’Mine (Guns ‘N’ Roses, Appetite for Destruction)

Když už jsme u těch wah pedálů, tak musíme uvést další klasiku, Vox V847 Wah. Počátky značky jsme zmínili u předchozího pedálu. Firmě se podařilo konkurovat Dunlopu a svými chraplavějšími středy si získala řadu celebrit, mezi nimiž nechyběli Jimmy Page, Eric Clapton a další. A že tito hráli i na Cry Baby? No ano! Osobně jsem si kdysi zapojil dvě kvákadla vedle sebe, abych porovnal jejich zvuk a reakce. Je tam samozřejmě řada dalších faktorů, ale z hlediska průběhu efektu Dunlop rychleji přejížděl středy, u nichž se Vox dokázal více zdržet, ale zase Vox lehce ubíral na intenzitě tónu - Dunlop dokáže výrazněji nakopnout, nakreslit.

Skladba: White Room (Cream, Wheels of Fire)

Nelze nezmínit ani další legendu, Ibanez TS9 Tube Screamer. Původně byla tato krabice dána na trh v letech 1982-85. Poté nastal boom dalších mnoha zkreslovadel, ale roku 1992 se TS9 opět triumfálně vrací. Na rozdíl od svého předchůdce, TS808, kterého mají mnozí puristé ve větší oblibě, „té es devítka“ si své místo udržela napříč žánry (od punku přes HM po R ‘n’ B) až do dnešních dnů, a to svým příznačným důrazem na příjemné středy. Někteří ho používali jako nakopávadlo, jako overdirive (např. Stevie Ray Vaughan), hodně kytaristů ho ale zapojuje jako distortion.

Skladba: Seek & Destroy (Metallica, Kill’Em All)

Rychle k další velké krabici, která se podepsala na vývoji rocku. Tou je jistě Big Muff π, staroslavné a dnes už opět výrazně etablované firmy Electro-Harmonix. Tato značka staví svůj věhlas mimo jiné i na tom, že se snaží maximálně ponechat přirozený, původní tón nástroje. To znamená v celé jeho zvukové sestavě, tedy s aparátem, rozumíme lampovým (jsme na samém počátku sedmdesátých let). Není divu, že si jeho masitý, šťavnatý výstup s typickým posílením basových frekvencí a držením čitelnosti tónu oblíbila plejáda kytarových velikánů, od Carlose Santany po Davida Gilmoura. Pokud ho zkusíte samostatně, na čistý zvuk, tak jde u chlupatý fuzz. Ale jako „přikreslovadlo“ k již nakřáplému soundu - perfect! Je to čisté, je to kytarové, není to chemie.

Skladba: Young Lust (Pink Floyd, The Wall)

Rok 1976 aneb mohutný attack firmy Boss. A čím se to této značce podařilo? Bezprecedentním, dnes vyhledávaným zařízením CE-1 Chorus Ensemble, zdomácnělým dobově i na naší scéně. Z původního záměru simulovat dvě nebo tři kytary najednou se stal vzor zvuku, jehož cinkavý průběh se stal jednou z definujících položek soundu konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let (u nás trochu se zpožděním). Někteří kytaristé ho v podstatě nedovedli vypnout (třeba Alex Lifeson). Efekt se stal vysoce návykovým, některé krajní polohy nastavení se staly typickými pro mnoho muzikantů (od Franka Zappy po jedno období Michala Pavlíčka třeba).

Skladba: La Villa Strangiato (Rush, Hemispheres)

A u firmy Boss ještě zůstaneme. Bodejť by ne, vždyť k těm nejoblíbenějším zkreslovadlům napříč „staletími“ zcela jistě náleží Boss DS-1 Distortion. Firma ho nabízí již od roku 1978 a v podstatě nepřetržitě. Jeho obliba trvá dodnes, a i když jsou na trhu další, velmi povedené modifikace, jako DS-1X či DS-2 Turbo Distortion, klasika zůstává právě pro své vlastnosti příjemného, měkkého nakreslení klasikou. Jeho použití jde opět napříč žánry.

Mimochodem, dle statistik je právě tato krabice druhou nejprodávanější krabičkou firmy Boss. A která je tou první? Žádná jiná než ladička TU-2 Chromatic Tuner.

Skladba: The Animal (Steve Vai, Passion and Warfare)

To bychom si naběhli, kdybychom zapomněli na MXR Phase 90. Na rozdíl od řady dalších phaserů, které dost podstatně „mršily“ zvuk kytary, Phase 90 poskytoval velice subtilní, přesto výrazný fázový posun průběhu tónové křivky, jejíž barvu zvuku se snažil co nejvíce zachovat. Navíc ve výsledku zvýrazňoval vyšší frekvence, což mu dávalo určitou jiskrnost ve výsledném výrazu. Tzv. hnědý sound, o kterém Eddie Van Halen hovoří jako o svém zvuku, má základ mimo jiné právě v této krabici.

Skladba: Eruption (Van Halen, Van Halen)

Kdepak, nemůžeme ještě opustit firmu Boss. Vždyť její delay, DD-3 Digital Delay, se stal vzorem pro další generace těchto zpožďovadel. A to i u řady jiných firem. Firma tak udělala obrovskou službu všem těm kytaristům, kteří nechtěli dávat horentní sumy za rackové digitální delaye. Právě DD-2 a její mladší model DD-3 se od svého uvedení roku 1986 staly standardem pedalboardů. Není divu. Vystřídal jsem předtím několik delayů, ale až řada DD od Boss mi naprosto sedla. „Dvojka“ se už nedočkala svého reunionu, ale tato krabice DD-3 ano. A velmi úspěšně, protože dokáže sekundovat svými parametry vlajkové lodi této kategorie, modelu DD-7.

Skladba: Mountain Song (Jane’s Addiction, Nothing’s Shocking)

A přichází čas na DigiTech a jejich majstrštyk, řadu pedálů Whammy. V tomto případě WH-1. Kytaristům s nástroji s pevnou kobylkou to přineslo možnost ohýbat tón či celý potah až o dvě oktávy dolů či nahoru. A řadu intervalových možností mezi tím. Bez povolování strun, bez rozlaďování strun, bez jejich praskání apod.

Použití skýtá mnoho možností a pedál se uchytil opět napříč žánry, od Hermana Li z Dragonfly přes Kirka Běhunka po třeba Metthewa Bellamyho z Muse.

Skladba: Killing in the Name (Rage Against the Machine, Rage Against the Machine)

Desítku oblíbenců nám ukončí Tech 21 SansAmp Classic. Vynikající a přitom nenápadná krabice, která uměla emulovat zvuky klasických lampových aparátů dávno předtím, než se objevil termín digitální modeling. Analogová mašinka velmi dobře koresponduje jak s lampami, tak i s tranzistory, umí se dobře nacpat i do zvukových karet. Výlučná záležitost

Skladba: Scentless Apprentice (Nirvana, In Utero)

A těch dalších deset?

Tak co říkáte třeba tomuto výběru?

Určitě Hail Talk Box, mluvící kytara, kterou zpopularizoval Peter Frampton, a dodnes se jedná o dost výlučný efekt (Jambi, Tool, 10,000 Days) - a možná byste se divili, ale celkem i hodně rozšířený (od Richieho Sambory přes Todda Rundgrena třeba k Joe Perrymu).

Electro-Harmonix Micro Synthesizer zde také má své místo, kdy svými oktávery, filtry, průběhy zvukových vln a attacků dokázal vyloudit z kytary neuvěřitelné věci (Rock ‘n’ Roll Fantasy, Bad Company, Desolation Angels). Koneckonců, nemohu si od této firmy vynachválit POG2.

Není pochyb ani o Morley Bad Horsie Wahu, čili původně jednoznačně záležitosti Stevea Vaie, která se rychle rozletěla díky ovládání a zvuku do širého světa kytary (Bad Horsie, Steve Vai, promo CD pro Morley).

Neuvěřitelným výrobkem je EBow, který dokáže suplovat úlohu smyčce. Takže se vám během jedné skladby neroztřepí prakticky celý potah smyčce - a že to jde rychle, takovou mám zkušenost (My Iron Lung, Radiohead, The Bends).

Jednu dobu byla i u nás velká sháňka po overdrive Klon Centauru, produkujícím velmi transparentní a čistý, táhlý tón, který dokázal „ztlustit“, a to pěkně.. (New World Blues, Gov’t Mule, Dejá Voodoo).

Dallas Arbiter Fuzz Face je už pak vyloženou klasikou, která v současné době opět nabírá na oblibě. Ve spojení s lampami poskytuje vysoce široký frekvenční rozsah (Foxy Lady, Jimi Hendrix, Are You Experienced).

Od roku 1959 si Maestro Echoplex drží svůj standard a jeho zvukové přednosti se staly cílovými snahami dalších různých výrobců, včetně digitálních efektů. Není divu, měkkost a přirozenost efektovaného tónu je hlavní devizou tohoto zařízení (Brighton Rock, Queen, Sheer Heart Attack).

Jednoduchý, ale brilantní - to jsou atributy phaseru Electro-Harmonix Small Stone, který je dodnes vyhledávanou součástí pedalboardů pro svůj čistý průběh efektu (Paranoid Android, Radiohead, OK Computer).

Po slavné HM-2 přišel Boss s nadstavbou v podobě MT-2 Metal Zone, krabicí, která se stala symbolem zvuku řady kytaristů zapřísahajících se odkazem Metallicy, Megadeth, Slayer atd. Mimochodem, tato krabička je u firmy Boss jedna z pěti nejprodávanějších.(Captive Honour, Megadeth, Countdown to Extinction).

Onu další desítku důstojně uzavírá MXR Dyna Comp, kdysi tajná zbraň zvuku nashvillských kytaristů. Ovšem ve spojení se zkreslením (ať už v aparátu nebo s drivy v krabicích) přináší excelentní sustain a výrazný attack, a to dnes už napříč žánry (Walking on the Moon, Police, Reggatta de Blanc).

Tak co říkáte - který z nich máte, jaký si pořídíte, který se nejvíce blíží vašim představám...?

Jeden z nejrespektovanějších současných kytaristů, kdy význam jeho osobnosti již klepe na bránu klasiky. Zakladatel Dream Theater, účastník turné G3 (s Joem Satrianim a Stevem Vaiem, v dalších variantách obsazení s Ericem Johnsonem, Paulem Gilbertem a Stevem Morsem) a přední představitel současné artrockové či, chcete-li artmetalové, kytary. Jeho jméno je navíc nerozlučně spojeno s aparáty Mesa/Boogie a, mjmo jiné, i se signature modelem kytar Music Man.

„Obecně, kdybych mohl říci, která kapela mne nejvíce ovlivnila, tak by to byli Rush. Jako teenager jsem měl od nich nejraději alba Moving Pictures a Signals. Jenže pak jsem se dostal k jejich předchozí desce, k 2112 (1976, Anthem). A tam se mi otevřely oči, a to jak po hudební stránce třeba z hlediska stavby a kompozice jako takové, tak i vzhledem ke zvuku, textu, stavbě sól, jeho zařazení do skladby a tak.