Milí přátelé, dostali jsme se k dvanáctému dílu našeho workshopu, kterým ho uzavíráme. Jednotlivé díly nabídly témata, která jsou prospěšná pro mírně pokročilého klavíristu či klávesáka. Je potřeba znovu dodat, že jde především o nabídku impulzů, které mohou inspirovat a podněcovat k další práci, ke hledání podrobnějších materiálů a především ke cvičení. V dnešním díle zkusíme odpovědět na otázku, jak se nejlépe může stát z mírně pokročilého (nejen) klávesáka pokročilý.
Jednou z možných odpovědí může být shrnutí důležitosti jednotlivých témat, kterými jsme se zabývali: Znalost akordických značek je naprosto nezbytná pro každého hudebníka a v žánrové a populární hudbě je možná ještě o něco důležitější než samotný notový zápis. Hudbě s latinskoamerickými vlivy jsme se věnovali především kvůli její atraktivní rytmické struktuře a chápání rytmu „jinak“, i když historický pohled je neméně zajímavý. Mnohokrát se ale v populární a jazzové hudbě setkáte právě s prvky, které z latin stylů vycházejí. Například charakteristické rytmizace či technický aspekt nezávislosti rukou. Povídání o aranžování zase nabídlo pohled na to, jak různě lze hudební materiál uchopit.
Další důležité téma se týkalo swingového frázování, které je neodmyslitelně spojeno s jazzem a jehož správná interpretace (i když toto je velmi těžko definovatelné) je pro mnohé náročná. Umění transkripce zase hudebníkovi zabezpečuje schopnost neustále si samostatně zpracovávat nejrůznější druhy materiálů, a nebýt tak odkázán pouze na notový zápis. Minule jsme nabídli několik možností, jak cvičit další doprovody v různých stylech. Všechna tato témata jsou něčím jako idée fixe - neustále se k nim vracíme, i když jsme v odlišných fázích a úrovních vývoje. Měli bychom je co nejvíce prohlubovat a kombinovat mezi sebou, stále více se totiž budeme dostávat do situací, kdy to budeme potřebovat. Např. máme skladbu, která má formu AABA, v části A je latin, B swing, a je potřeba k ní dopsat intro, závěr a mezihry mezi sóly...
Další odpověď zahájíme perfektně výstižným citátem, jak na podobnou otázku kdysi odpověděl Frank Zappa: „First thing you do is don’t stop. Second thing you do is you keep going.“ Nepřestat a pokračovat je samozřejmě to nejdůležitější, koneckonců proto se také stává i ze začátečníka mírně pokročilý - a tento proces může pokračovat vlastně donekonečna. Být (dobrým) muzikantem je řehole vyžadující oddanost, odříkání, odhodlání a sílu tvrdě pracovat. To se jistě nemusí příliš zdůrazňovat, ale rádi bychom se na tuto věc podívali trochu i z jiného úhlu pohledu, který možná není tak typický. Většina lidí by na tomto místě řekla, že je třeba co nejvíce cvičit, poslouchat (nebo stahovat), jamovat, chodit na koncerty, číst o hudbě, zkusit psát a aranžovat, budovat si renomé a image, točit desky...
Ano, to je jistě velmi důležité, ale co to má všechno společného? Řekněme, že je to rozvíjení vztahu s muzikou - na různých úrovních a různými prostředky. A protože je to vztah, můžeme v něm vypozorovat velmi podobné věci jako v jiných vztazích (říká se, „hudba je nejlepší milenka, nikdy tě neopustí,“ apod.). Mohou být krátké, dlouhé, vášnivé, nudné, inspirující, konfliktní, zábavné... Pokud se udržuje a rozvíjí tento element vztahu (máme se přeci s muzikou rádi, ne?), každá drobná jednotlivost může být vítaná a užitečná, i když to třeba vše nevychází tak, jak bychom si přáli. Muzika je součástí života a ten jí může přinést skvělou podporu, ale také jí neustále házet klacky pod nohy. To ale nemusí tolik vadit, když funguje ten vztah s ní tak, že nás pořád naplňuje. Musí nás to prostě (pokud možno dlouhodobě) bavit a musíme se snažit, aby tento pocit vydržel navzdory všem vnějším i vnitřním překážkám. I kdybychom dnes jen poslouchali muziku cestou v autě do práce či do školy a na nástroj nesáhli (protože na to není čas apod.), pořád udržujeme kontakt a rozvíjíme ho.
Pokročilý či vyspělý muzikant se pozná (také) podle toho, že (alespoň přibližně) ví, co od muziky chce, a ví, že za tím chce jít a věnovat tomu čas a energii. Zbytek už jsou vlastně jen technické detaily - jak. Ptejme se sami sebe (a to musíme vlastně pořád), jak to vlastně v tomto ohledu máme. Pro někoho může odpověď znamenat impulz stát se profi muzikantem, pro jiného pravý opak - nechat si muziku „jen“ jako koníčka, doplňujícího jiné činnosti (a profese), kterými se zabýváme. (Pokročilost nutně neztotožňujeme s tím být profi muzikantem, byť to tak mnohdy samozřejmě je.) Všechny tyto možnosti mohou být hodnotné, každá jinak. Hudbu lze dělat a chápat mnoha způsoby.
Pokud jsme se vydali v muzice na cestu tvrdé práce, nezbývá než si vytvořit fungující pracovní rutinu. Musíme zajistit, aby v nás co nejvíce rozvíjela a upevňovala správné návyky, ale nesmí se stát svazující a nudnou. Zásadní součástí toho je samozřejmě cvičení. U něj je důležité toto: Čím dříve odstraníme rozdíl mezi cvičením a hraním (tj. že často „jen“ cvičíme, ale vlastně nehrajeme muziku), tím lépe. Není důležitá kvantita, ale kvalita. Zkuste hrát vždy tak, jako by to bylo „naostro“. Pokud to zrovna nejde a nelíbí se vám to, klidně to nechte na jindy, vždyť vy musíte být vždy těmi, komu se to chce poslouchat. Další důležité věci jsou pravidelnost a střídat věci, které cvičíme, v určitých cyklech. Čím jsme pokročilejší, tím komplexnější systém cvičení si můžeme vytvořit, měla by v něm být tvořivost a pestrost. Není tedy třeba cvičit jen stupnice, ale také např. stupnice pomalu, legato a akcenty. Nebo akordy ve slabé dynamice, ale rychlém tempu. Když nám něco nejde, můžeme se k tomu často dostat i oklikou - hrát něco jiného a pak se k tomu vrátit jakoby z jiného konce. V podstatě ty samé principy platí i o ostatních činnostech souvisejících s hudbou - poslech, stahování, koncerty...
Proč poslouchat pořád to samé, jednu kapelu či interpreta nebo jen jeden styl? Proč nestahovat jiné nástroje než jen klavír nebo klávesy? Proč nezajít třeba na koncert či festival hudebního stylu, který moc neznáme a který nás může zajímavě inspirovat? A tak podobně. Opět můžeme říci: rozvíjet vztah, rozšiřovat ho, košatit. Tím si vytváříme všeobecný přehled, nadhled, pochopení a toleranci (pro odlišnosti) - vlastnosti, které také považujeme pro pokročilé muzikanty za klíčové. A opět jako ve vztahu, je důležité být také někdy v klidu a o samotě - to znamená v tichu, bez muziky. Sluch a naše pozornost jsou unavitelné mnohdy více, než si myslíme. Když se opět odpočatí s muzikou setkáme, máme si co říci a nasloucháme si. Tak nám může vztah vydržet pět, deset, dvacet i padesát let a budeme v něm šťastni...
Děkujeme vám tedy za pozornost a přejeme hodně inspirace, trpělivosti a úspěchu v dalším hudebním snažení, a určitě se někdy znovu na stránkách Muzikusu setkáme. Klávesám (ale hlavně muzice) zdar!
