Dá se říci, že vše kolem mikrofonů a věcí kolem nich jsme tak nějak plus mínus zvládli, budeme tedy pokračovat v signálové cestě dále. Na programu je tedy stage box (v kapelách nazývaný různými zvířecími druhy jako pes, kočka, žába a já nevím, čím ještě :-)) a následně multipárový kabel k mixážnímu pultu - tzv. „párák“.
Párák není vlastně nic jiného než taková hromadná „multiprodlužovačka“ mikrofonních kabelů. Abychom nemuseli mít extra dlouhé kabely a samostatně je všechny nemuseli tahat z pódia k mixážnímu pultu, právě k tomu nám slouží onen párák. Jak již bylo zmíněno v jednom z minulých dílů, i tato součást zvukového řetězce prošla svým vývojem. Zatímco dříve bývalo vedení signálu dvoužilové (tedy jeden vodič a kolem stínění), dnes je naprosto běžnou praxí vedení třížilové - symetrické, tedy dva „živé“ vodiče (plus a mínus) a kolem nich stínění. Co se týká stage boxu, čili té „krabice nebo části navíjecího bubnu s konektory“, opět bych zde rád zdůraznil kvalitu použitých konektorů. Zvláště pokud používáme svoje zařízení často, je opravdu záhodno na panelových XLR nešetřit. Opět se vracím k nechtěným zvukovým rázům vznikajícím hlavně díky nedostatečnému kontaktu v samici (female) konektoru, stejně jako např. přímo v mikrofonu či DI boxu.
V minulosti se mi párkrát stalo, že jsem byl ve výjimečných případech stage boxy s levnými, nebo dokonce lehce poškozenými, konektory nucen použít a věřte, doslova se modlit celou (zpravidla komorní) akci, aby se na tento vadný konektor někdo třeba jen škaredě nepodíval, neřku-li o něj třeba nezavadil nohou. Jsou to opravdu nervy. V tu chvíli si svatosvatě slibujete, že už nikdy více (!) a že dotyčný vadný článek ihned po této akci opravíte či vyměníte. Jak to dopadá, víme... :-) Naštěstí je to již minulost a já, stejně jako v některém z minulých dílů, vřele doporučuji tohle „vývojové stádium“ obloukem obejít nebo raději rovnou přeskočit.
Dnešní nabídka samotných kabelů je poměrně široká, od dražších - značkových - komponent až po levnější „ekonomické“ modely. Opravdu poctivé a dražší kabely mají u každé žíly (myšleno dva živé vodiče příslušného kanálu) samostatné stínění nebo i plastový ochranný plášť, a pak jsou samozřejmě těžší a mají větší průřez. Tenčí kabely pak mají kolem žil většinou méně vodičů stínění a jsou obaleny ve vodivé fólii. Je opět na nás, kterou variantu zvolíme. Fungovat by plus mínus měly tak nějak všechny, které prodejci nabízí, jen je třeba zohlednit veškeré důležité okolnosti, hlavně asi - jak často budeme s naší technikou vyjíždět. Pokud např. vybavujeme hudební klub stálou instalací a víme, že se s párákem nebude hýbat, nebude nijak mechanicky namáhán a bude zůstávat víceméně na jednom místě, pak si možná můžeme dovolit na tomto místě lehce ušetřit. Jsou ovšem další aspekty, jako třeba průřez jednotlivých žil nebo již zmíněné konektory ve stage boxu, případně i na druhém konci, tzn. konektory patřící do vstupů mixpultu. Při častém používání nám ty levné a neznačkové začnou pravděpodobně jeden po druhém „odcházet“, důsledky už známe a mluvili jsme o nich. U levných stage boxů bývá ještě zvykem, že ke konektorům uvnitř nevedou jednotlivé dráty, ale kontakty jsou vpájeny přímo do společného velkého plošného tištěného spoje se společným stíněním, ke kterému jsou přivedeny dráty na jeho okraj do příslušné „cesty“. Tady je třeba dbát opět zvýšené pozornosti při manipulaci, převážení (např. jím způsobených otřesech), aby nedošlo k utržení pájeného kontaktu.
U klasických páráků se taktéž - pro urychlení práce při zapojování a rozpojování - používají tzv. multipatice, jejichž účelem je jedním zasunutím připojit všechny vstupy a výstupy najednou. Jeden kus se nachází na konci kabelu a druhý protikus s rozvody a konektory je pak napevno v caseboxu mixpultu. Multipatice různých velikostí se pak používají i pro rozvedení a rozbočení signálu pro další dílčí páráky (např. k bicím), pro rozbočení signálů k monitorovému pultu nebo třeba pro účely nahrávání do stop či odklonění do přenosového vozu apod. Doporučuji, zvláště vyrábíte-li si příslušné multipatice sami, dobře si zkontrolovat správnost zapojení, a tedy i fázování. Zažil jsem už i to, že byla u některého konektoru na stage boxu již z výroby otočená fáze (přehozené dráty na pinech 2 a 3). Důsledná kontrola - i koupeného - výrobku je tedy vždy na místě.
Samostatnou kapitolou, zvlášť v dnešní době, v souvislosti s čím dál více rozšířeným používáním digitálních pultů, jsou digitální páráky. K propojení se často používá datový kabel (CAT 5) s konektory RJ45, které svou konstrukcí vypadají jako klasické konektory XLR, na pódiu je pak rackový stage box (audiorack), se kterým se mixážní pult propojí.
Tyto systémy jsou dnes již globálně velmi slušně odladěny, co se týče spolehlivosti nebo latence (digitálního zpoždění při přenosu). Výhodou je mnohem menší průřez, a tím i hmotnost kabelu, odpadá tak manipulace s často velkými a těžkými cívkami analogových páráků. Příště další bod v signálové cestě, a to výhybky, crossovery a procesory speaker-managementu.
