11/2007

Editorial

  • Dvě věci, které mě inspirovalz k napsání dnešních řádek, jsou článek Slávka Glasera z tohoto čísla o velké kapele, tedy o Big Bandu, a rocková opera Jesus Christ Superstar. Podíváte-li se na jedno nebo druhé, tak zjistíte, že navenek zde nelze nalézt žádnou zásadní spojnici, která by vedla ke klasickým malým rockovým partám. Myslím tím takové, co zkouší po sklepeních a garážích všude na světě a pak hrají po klubech a festivalech, některé i na tancovačkách. U nás většinou pracují tím způsobem, že se často schází na zkušebně a jejich hudba vzniká spontánně a odpovídá hráčským i muzikantským schopnostem jednotlivých členů. A je to poznat i na písničkách, které hrají. Nejsou špatné, ale vždy hodnocení dopadne na způsob, je to dobré, ale něco tomu chybí, nedrží to pohromadě... našlo by se jistě hodně formulací, podle mne téhož.

    I dnes mě po tolika letech, kdy jsem propad JCHS, fascinuje přístup geniálního Andrewa Loyd Webbera, jak dokázal skloubit vliv východní hudby, práci se symfonickým orchestrem a rockovou muziku. Na rockové složce je téměř nepochopitelné, že party velice pravděpodobně vznikaly u piána a od stolu, a pak je na nahrávce ztvárnili špičkoví muzikanti. A přesto znějí jak kdyby vznikaly v garáži či ve sklepě. Myslím, že dodnes se dá z tohoto muzikálu učit. Aby takový projekt mohl vzniknout, musí zde zákonitě nastoupit pravidla, která platí pro velkou kapelu. Systém zkoušení, vše rozepsané do not...

    Troufám si prohlásit, že JCHS drží pohromadě a nic tomu nechybí, což si myslím prověřil čas. Určitě nelze nahradit nasazení mladých muzikantů, kteří nehledí na to, pokud nějaká nota spadne pod stůl, ale co potom, když přes veškerý odvaz to stále není ono. Každému není dáno. Pak se kapela motá dokolečka, zkouší jednou týdně, posléze dvakrát... Věřte, vždy je poznat, když se sejde parta, která chce hrát, ale neví přesně co a neví jak. Tak do toho na zkušebně mydlej, pořád dokola. Je to vždy o volbě. Vsadit na to, že na to mám a nemusím se nic učit, s tím, že to půjde samo. A nebo se poučit od jiných, kteří si tu cestu prošli. To už je na každém z vás, ale minimálně je dobré vědět, jakou z cest jste zvolili.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 29. 10. 2007

Články v tomto čísle