9/2015

Editorial

  • Druhý den prší. Vzpomenete si ještě na tu neděli, kdy začalo? To byla úleva. Držíte v rukou nový Muzikus a září, kdy čtete tyto řádky, je chladné a pršlavé. A jestli ne, neva. Ale teď vedra skončila a Muzikus je připraven na cestu do tiskárny. Musím říci, že nebyla vůbec žádná sranda ho připravit. Počítačová myš se nám při sazbě článků po monitorech ploužila jakoby v medu. Bylo to úmorné a člověk okolo sebe slyšel lamentování na horko takřka na každém kroku. V redakci jsme v hudrování nebyli vůbec pozadu. Teď, když už se mi mozek nevaří, tak se mi v hlavě zrodila, řekněme, paralela. Lidé se snaží vše zprůměrňovat. Když je teplo, vadí nám a chceme se ochladit. Až bude zima, bude to naopak, a bojíme se, aby nás neofouklo. Prší… chceme sucho. Ale ten prožitek, když probíhají změny! A v tu chvíli oceníme věci, které jinak zůstávají skryty pod nánosem průměrnosti. Máme tendenci zapomínat.

    Kdysi v prehistorii, když chtěl někdo hrát, tak musel mít zřizovatele, což byl nějaký „státní“ útvar, který za umělce zodpovídal. Taky musel mít přehrávky, kdy před politickými kádry prokazovat, jestli umí správně „ideologicky“ hrát. Ani pořaďáci to neměli lehké. Letošní letní harcování s kapelou po fesťácích a fesťáčcích bylo díky teplu úmorné, ale krásné – motorkářský sraz, koncert v lesním divadle, festival v kamenném amfíku nebo na letním parketu, ale i hraní v maličké stodole v ještě menší vesničce. Všude pohoda i rušno a vše bez problémů. Všude bylo k mání základní menu složené z grilované klobásy a pivka. A tak stejně jako letošní horka udělala z průtrže mračen a chladného větru neskutečně krásný zážitek, tak i koncertování napříč naší zemí vyvolá úžasný pocit štěstí, že jsme se dožili svobodného hraní na tak krásných místech. Ne, to není z mé hlavy, ale náš bubeník Ivan Pelíšek si takhle s úlevou povzdychl nad jedním oroseným. Neměli bychom zapomínat, ale čas od času… ne, vlastně docela často slýchám od muzikantů, že lidí nechoděj’, že pořaďáci se o kapely nestaraj’, pivo je teplý, že zvukař stojí za h…, že už dobrou hudbu nikdo neposlouchá. Věřím, že nás styl fesťáků a akcí není o nic horší než na západ od hranic, a možná i co víc, že u nás je to mnohdy lepší. Važme si toho a nechtějme, aby nám to připomnělo „horko“ samozvaných konstruktérů kultury, jak tomu bývalo v minulosti.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 25. 8. 2015

Články v tomto čísle