Stoupám po prošoupaných schodech bývalého dílenského komplexu u Moravského náměstí v Brně. Hlavou se mi táhne: Probůh, proč se chlubí tím, že něco bastlí? A ještě tvrdí, že o to má zájem celý svět! No nevím...
Ocitám se na patře, kde panuje čilý ruch. Tamten sestavuje tři krabičky dohromady kývaje hlavou do „groovů“, nad jiným s pájkou v ruce se vznáší modrý cínový dým. Součástky, střeva elektroniky, bláznivé tvary a kombinace. Firma Bastl Instruments, vyrábějící ve vlastní kuchyni pikantní analogové moduly jako Spagetti, Grandpa, Little Nerd, nebo dokonce instrumenty Trinity, microGranny, Thyme ad., působí dynamicky - komunita kluků zapálených pro věc. Vítám se s těmi hlavními: Vaškem Pelouškem a Ondrou Mertou.
Ať žije Gameboy! aneb Počítače se dotýkám, jen když musím!
Proč by lidé měli využívat kus železa, který si musí extra koupit? Když mohou zdarma stáhnout skvělé free, trial či „crack“ programy?
Ondra (O): Existují typy, co dělají různé věci v civilním či profesním životě, a tyhle dva životy se promítají do jejich života hudebního. Budu-li pracovat celý den na zahradě, bude pro mne příjemné sednout si večer k počítači a využít jej k produkování hudby. Ale ty, co znám, tráví u PC celý den. Kdybych měl dělat večer hudbu znovu na počítači, už by se mi nechtělo. Je příjemnější mít kabely, kytaru se strunama, zkrátka interface bez monitorů.
A když jsem vytvářel hudbu na PC, nikam jsem ji příliš nedotáhl. Čím déle jsem dělal, tím více se odkrývaly nové obzory. Pak jsem si koupil Nanoloop Cartridge do Gameboye. Na Gameboyi, jenž má nejvíce limitů, jsem se najednou začal soustředit na hudbu. Začalo mě uspokojovat, že prozkoumám všechny jeho hranice a řeším muziku samu, ne software.
Vašek (V): Takto vymyšlený hardware člověku energii ušetří. Navíc jde o fyzický objekt, který je pěkný, chceme se ho dotýkat. Počítače se dotýkáme, jenom když musíme! „Kompújtr“ je vystaven pro vizuální kontakt, to ho limituje. U hardwarových mašinek existuje často jen haptický feedback, stačí zavřít oči a to tě přenese do zcela jiné dimenze.
O: Například Stockhausen odmítal měřáky na mixu, rušily jej. Nechtěl zrakově ovlivňovat, co slyší.
Znamená to, že trénujete sluch lidí?
V (smích): Ajaj, to je záludná otázka...
O: Nicméně nad čím velmi přemýšlíme, je interface. Třeba u microGranny se nám podařilo intuitivní rozhraní, uživatel nemusí otevírat manuál, za chvíli je používá přirozeně, „user friendly“.
Hlava Lab, legie páječů a babička Martička
Kolik hráčů máte v týmu, jaké jsou jejich role?
O: Na full time je nás šest až sedm, další pro nás pracují externě, i v zahraničí. V legii páječů je kolem dvaceti, Martička nám lepí všelijaká tlačítka, pomáhá s babičkovskou prací.
V: Ondra Merta zastává pozici CEO - výkonného ředitele...
O: ... hlavním hráčem jsou Václav Peloušek - vynálezce a vývojář. Většina vzniká u něj - v Labu. Proces je dost dlouhej, vstupuji do něj já a pak Leoš Hort, který je talentovaný muzikant - když se mu dá do ruky jakýkoliv hardware, během deseti minut se na něj naučí skvěle hrát. Čtyři dny nejde spát, aby ho znal dokonale. Vyzkouší i věci, které jsou nemožný....
V: ... a odhalí možnosti, které mě - vývojáře - nenapadnou.
O: Leoš se kromě funkce „product specialist“ stará o label Bűkko Tapes, kdy ve střední a východní Evropě vydáváme elektronickou hudbu na kazetách, komunikuje se zákazníky a spravuje náš shop Noise Kitchen.
V: Další kluci už jedou v produkci, kdy je ve hře manuální zručnost. Důsledně vyrábí co nejperfektnější výrobky. Martin Klecl koordinuje akce, David Žáček, všeuměl, kontroluje kvalitu, Martin Blaško se bleskurychle naučí s jakýmkoli softwarem i hardwarem - programuje v Autocadu, obsluhuje „céencéčkovou“ frézu, zajišťuje produkci panelů na euroracky, navrhl software na generování kabinetů.
V: Pak máme v týmu Honzu Motla s božskou, neuvěřitelnou trpělivostí, smyslem po pořádek a rytmus a nulovou prokrastinací, ten dolaďuje výrobky. Martin Baar je externí programátor žijící ve Švédsku, přispívá svým skvělým kódem do různých nástrojů. Je ten, od koho se učím programovat. Je taky skvělý spolupracovat s Lennartem Schierlingem z Německa, velice precizním inženýrem, který dokáže naprostá kouzla s optimalizací nástrojů na úrovni, o které se mi nikdy ani nesnilo.
O: Lennart zde byl na tříměsíční stáži. Dával dohromady Thyme, který jsme teď představili na veletrhu ve Frankfurtu.
Mňam, mňam Tymián
Jaký měl ohlas?
V: Velmi masivní. Z naší branže zaznamenal největší počet internetových návštěv. Není to modulární přístroj, ale tzv. table top. Velice zábavný efektový procesor, který vyžaduje odlišný přístup - myšlení. Na rozdíl od klasických procesorů, kde jsou rozparcelované a natvrdo uzamčené kategorie jako flanger, chorus atd., si zde mohu do každého efektu okamžitě šáhnout, všechny parametry mají přímý přístup. Z jednoho multiefektu ihned přetáčím do druhého, navrch mohu nastavení ukládat a presety měnit pomocí vnitřního sekvenceru - skákat z barvy do barvy. Slouží například jako efektor pro bicí jednotku.
Užívají se vaše nástroje samostatně, nebo v kombinaci s jinými?
V: Lze je použít samostatně, ale víme, že je většina používá v setíku s dalšími instrumenty. Neexistuje mnoho muzikantů, kteří by měli živý set postavený jen od jednoho výrobce.
O: Evidujeme i skupinu lidí, která hraje hudbu výlučně z našich nástrojů. Můj oblíbenec je například Marcel Holdys, Polák, v současnosti asi žijící v Británii.
Dirty Harryho poetika????
Co zpětná vazba, v jakých stylech jsou vaše produkty nejvíce upotřebeny?
V: Limitace naprosto padá. Uživatelé jsou naprostí hardcoroví či noisoví experimentátoři, tišší elektronika, akademický styl experimentální hudby, psal nám týpek, co jezdí s Miley Cyrus, newyorští hiphopeři De La Soul nebo japonský dívčí pop. Většina našich desktopových nástrojů se nesnaží emulovat něco, co už bylo, maximálně se toho tak z deseti procent dotknout, zbytek jsou ale zcela nové barvy. Jestliže TB-303 je synonymem acidu, pak naše nástroje nejsou synonymem absolutně ničeho.
O: Kluk, co dělá Project Dataline naprosto miluje microGranny, a co chce, je špinavější, ne čistý krystalický zvuk. Dělá ve firmě, co produkujte hi-end, ale on potřebuje něco odlišného než jen digitální sterilitu.
V: Dědictví průzračného signálu si totiž nese i většina „plug-inů“. Styl, kterým užíváme digitální syntézu, je dost fatální. Doslova přetěžujeme procesory, ty to nestíhají a to dodává našim nástrojům charakter. Digitální jevy jako overflow nám nevadí, naopak je upřednostňujeme, stávají se stylotvorným prostředkem. Podobně jako u analogového efektu overdrive. Mohu prozradit, že už mám i analogový obvod, který emuluje digitální overflow.
Estetika technologických chyb začala koncem 90. let výrazně dominovat v umění. Překvapivě ale nepronikla do více nástrojů, přestože řada otevřených programových prostředí jako Max MPS či Pure Data přímo vyzývala k tzv. happy accidents. Okamžikům, kdy náhodná spojení přinášejí novou uměleckou surovinu. Nyní se tyto postupy vracejí do analogů. Ještě na výtvarné akademii nám hodně napověděl John Cage pracující s náhodou. Stál jednou nohou v hudbě i ovlivňoval generace výtvarníků.
Chceš-li bojovat, studuj akademii!
Líbilo se vám tam, nebo jste bojovali s akademiky?
V: Bojovali a dodnes s nimi v nočních můrách bojuji.
A s čím?
V: Se spoustou věcí, ale hodně jsme se naučili. Rozhodně bych doporučil tomu, kdo chce bojovat, ať studuje akademii. Řešili jsme jak tvůrčí problémy, tak politiku i čistě generační rozpory. Náš první společný projekt s Ondrou byl politický - volba děkana.
O: Jednou jsme s Vaškem během cesty na koncert zastavili pod Zelenou Horou, že se podíváme na kostelík, a zatelefonovali jsme jednomu asistentovi z ateliéru: „Myslíme, že jste ta pravá osoba na děkana.“ Jeho to nikdy nenapadlo! Teď už je děkanem po druhé funkční období.
Byl to dlouhý proces, vlastně projekt, který jsme si rozdělili a naučili jsme se jej koordinovat. Zvládat dílčí úspěchy i neúspěchy. Generace, co tam vládla, nás vůbec nepovažovala za možnou alternativu a partnery. Škola se pak od základu změnila, ale my ji museli opustit.
Bastl Noise Liduška
O: Mám pocit, že by zde měla vzniknout nějaká liduška pro děti... (smích) Fakt! Kde by byly nástroje, co známe, ale tam chybí. Máme kluka, který je mistrem kdečeho a objel svět se „skrečováním“. Tohle by mohlo děti bavit, anebo na „empécéčkách „finger drumming“ - tenhle způsob komponování. Naučit je principům vzniku zvuku pomocí syntézy. Přemýšleli jsme o zaměření na ty nejmladší bez předsudků.
A nejsou vaše výrobky víc uměleckou hračkou než skutečným hudebním instrumentem?
V (zamračeně): Umělecká hračka - co to je?
Cítím tam zmíněný citový vztah. Jako se děti v Japonsku a následně ve světě ztotožnily s tamagoči přes bědování svých rodičů. Osobní vztah je důležitý.
V: Osobní vztah k hudebnímu nástroji, jestli tohle má definovat hračku, je dle mne hrozně důležitý. Mám u rodičů stoleté piano, na které hrál ještě Janáček, a vysloveně k němu lnu. Má velmi silný příběh. Našim nástrojům chceme také dát kus příběhu: jsou ručně vyráběné lokálně tady na Moravě, po obývácích a po kuchyních, a krásně baleny.
O: Hrajeme si s tím, vymýšlíme barevný design, prostě jinak než tvrďácký černý krabice se stříbrnejma knobama, s tím silným zvukem, co odpaluje výškáče... Jsou na hranici. Vždycky jsme si přáli, aby nešlo jen o záležitost muzikantů, ale i dětí. Představovali jsme si u řady Trinity, že je na baterky, děcka na sídláku si ji spojí, napojí na jednu bednu a budou sekat hip hop, do toho rapovat.
DIY - Urob si sám!
Existujete čtyři roky. Jak to začalo?
O: Po dvou a půl letech jsme fungovali jako Standuino, měli tři produkty s otevřenou konstrukcí, uspořádali workshopy a objeli celou Evropu.
V: Vyšli jsme z étosu open hardwaru. Díky tomu vlastně umíme to, co umíme. Standuino byl vyloženě projekt, který konfrontoval maker movement, DIY (Do it yourself - Urob si sám, pozn. red.) a Arduino s tradicí českého bastlení. Výrobek se jmenuje podle Standy Filipa, našeho patrona, který nás do téhle problematiky zasvětil.
Jaké mají moduly a instrumenty rozhraní?
V: Na krabičkách užíváme boční piny, tím se dají dohromady propojit a napájet, stačí vyvést out audio na bedýnky. Filosofie komplexnosti. Dále mohu s jednotlivými moduly komunikovat přes MIDI, disponují jackovými vstupy i výstupy, slotem pro adaptér, některé mají zabudovaný mikrofon.
Hackerský kód Pí
S jakými modulacemi pracujete?
V: V podstatě se všemi typy. Velice hrdí jsme na vlastní aplikaci tzv. Pí kódu, který při cyklickém procesování vytváří skladby. Je vyveden na samostatný potenciometr, kterým lze nastavit hloubku téhle matematické Pí modulace.
Co cenová politika?
V: Žít v Česku a milovat synťáky je těžký, jsou drahý. Nechceme vyrábět věci, na které bychom sami neměli peníze, proto ceny držíme nejníž, jak to jde. A pokud se přístroj porouchá, nedáváme ruce pryč jako sériové firmy, ale se zákazníkem komunikujeme. Často mu ho i nově upravíme a vylepšíme.
O: Na druhé straně jsme prvně prorazili na japonský trh, následně na světový a zatím se nám to plně nepodařilo na domácím. Mezi kupní silou zahraniční a doma panuje rozdíl. Doma se snažíme fungovat víc na scénách, workshopech, kde jsou moduly zahrnuty do ceny. Lidé si je tam sestaví, prožijeme spolu pěkný den...
Vousatí chlapi málem slzí
To je pravda, máte za sebou řadu zajímavých i mezinárodních akcí.
V: Asi čtyřicet...
Kdo na ně chodí?
O: Spektrum je hrozně široký. Děcka toulající se po slamech, dělali jsme i pro akademii v Düsseldorfu a pak všechno mezi: kluby, šílený bary, punkové akce.
Co na nich předvádíte?
O: Snažíme se dodržet maximální kvótu patnácti lidí. Workshop má několik poloh - všichni si sestaví svůj nástroj. Prvně si povíme o pájení, pak základní vstup do elektroniky a informace o součástkách. Účastníky zajímají trendy, osobnosti, a co nás nejvíce baví. Pak následuje společný koncert s řízenou improvizací, kdy lidem při ovacích publika svítí očička.
V: Často jsou tam i ti, co drží poprvé pájku, a když nakonec drží svůj vlastní výrobek, ve tvářích jim čteme čistou radost. Vousatí chlapi zapnou trafo, rozbliká se hlavní kontrolka a málem slzí!
Z čeho vlastně vyvěrá potřeba přijít a něco si zkompletovat?
O: Bývá to vzpomínka z dětství na vůni kalafuny, kdy otec pájel...
V: ... objevují se i ti, co chtějí svůj speciální konkrétní nástroj, anebo zájemci, co jej mají, ale chtějí přijít na kloub tomu, co leží vevnitř. Muzikanti se před ostatními rádi chlubí a jsou hrdí, že tohle dokázali sami postavit!
Bastlení je typické právě pro Čechy?
V: Od 60. let, kdy se rozvíjela elektronika, se „bastilo“ po celém světě. Na Západě se však zastavilo, u nás pokračovalo díky nedostatku výrobků. V postkomunistických zemích nešlo jen o potřebu nahradit nedostatkové zboží, ale i vypustit přetlak lidové tvořivosti. Například vyrobit si v obýváku cool barevnou hudbu, abych mohl balit holky. Deset minut chůze odsud fungují tři obchody s elektronikou, kde vždy najdeš, zaplať pánbůh, nějaké zákazníky. Tohle neznám z jiných zemí ani měst. Jde o jedinečný fenomén, zasluhoval by hlubší sociologickou sondu.
