Na vlnách síly květin aneb čyřicet šest let od Woodstocku - Letem kytarovým světem

Tak, a problém. Ale vlastně ne. Přiznám se hned od začátku, že nebudu moci dodržet potřebnou míru objektivity, když budu psát o Woodstocku a jeho odkazu. Proč? Protože to je moje srdeční záležitost jako hrom. Nakonec ale proč ne? Vždyť právě tehdy také šlo o srdeční záležitosti (v mnoha případech i doslova)...

Není možné, abychom na těchto stránkách, kde se věnujeme i historii rockové hudby, pominuli legendární Woodstock a jeho vzkaz dalším generacím. Navíc když jeho význam se nesmazatelně vpálil do historie rocku, a to nejen z hlediska hudebního, ale i sociokulturního a obecně uměleckého. Nebo jinak řečeno: Byla doba před Woodstockem, generace Woodstocku (plus národ Woodstocku) a generace po Woodstocku. Ano, i takto lze kvalifikovat pohled na tento ojedinělý festival míru, lásky a hudby...

A je tady další problém - jak to pojmout? Zde jsme přistoupili ke zlaté střední cestě, kdy si pro ty mladší tento festival festivalů, jak je mu občas říkáno, uvedeme ve všech elementárních ohledech, pro ty „již dlouho mladé“ aspoň rozehřejeme vzpomínky a oprášíme hudbu a myšlenky a pro všechny si uvedeme některá méně známá fakta a odkaz tohoto třídenního fenoménu na samém konci šedesátých let. Tak.

Co o festivalu můžeme říci?

Nejdříve ta běžná fakta. Konal se 15.-17. srpna roku 1969. I když nese název Woodstock, u tohoto města ve státě New York se přímo nekonal. Organizátorům se totiž nepodařilo sehnat odpovídající prostory. Název byl ale ponechán a prostory se našly o „trochu“ dál, na farmě Maxe Yasgura.

Jaká byla vlastně původní myšlenka tohoto setkání? Vůbec totiž nešlo jenom o festival. Dva hodně majetní podnikatelé, John Roberts a Joel Rosenman se během realizace velkého komplexu studií Media Sound rozhodli na návrh Michaela Langa, promotéra několika festivalů, a producenta Artieho Kornfelda rozšířit si své portfolio o další položku a vybudovat menší studio ve Woodstocku.

Roberts a Rosenman chtěli tento projekt mediálně podpořit menším koncertem několika umělců žijících v oblasti Woodstocku (jako např. Bob Dylan). Původně se předpokládal koncert pro dvacet tisíc, nejvýše padesát tisíc lidí. Skutečnost ale předčila očekávání.

V předprodeji (tehdy za osmnáct dolarů, což je dnešních cca sto dvacet dolarů) se prodalo přes sto osmdesát tisíc lístků a organizátoři přehodnotili svůj odhad na dvě stě tisíc návštěvníků. Jenže se mýlili znova. Festival byl nepřímo propagován i tím, že žádné město, žádná obec ho nechtěla na svých pozemcích. Zákaz střídal zákaz...

A počet návštěvníků? Nejmírnější odhady (během prodeje lístků a vpouštění posluchačů se strhly ploty a festival byl náhle free, zdarma) hovoří o půl milionu lidí. Občas narazíte na údaj milion lidí, našel jsem i záznamy, že během tří dní festivalem prošlo na jeden a půl milionu posluchačů...

V každém případě tato obrovská masa lidí prožila bez větších problémů a bez jakýchkoli pořádkových či nátlakových bezpečnostních složek tři dny a noci hudby, míru a lásky, a to doslova.

Samozřejmě že byla řada problémů. Od nedostatečného zajištění hygieny přes problematické chování k místním obyvatelům po neskutečný binec po konci akce. Pravdou také je, že byly běžné veřejné hlášky typu: LSD u stánku číslo 2 došlo, můžete si ho opatřit ještě u stánku číslo 5... Ale pravda také je, že se na tomto setkání narodily dvě děti, byla zde i dvě úmrtí (předávkování a přejetí traktorem) a došlo i ke čtyřem potratům.

Ano, pořadatelé nakonec prodělali 1 400 000 dolarů, ano, tento dluh byl splacen až roku 1980, ano, majitel farmy Max Yasgur si tak znepřátelil své sousedy, že ho přímo vyštípali, musel farmu prodat a odstěhovat se, ale... Byl to prostě Woodstock. Zrodila se tehdy legenda a zapsala se zlatým písmem do historie lidstva.

Obecné zamyšlení

Víte, myšlenka tohoto festivalu odrážela stav tehdejší společnosti v Americe, kdy v poměrně vysoké míře rovnováhy se setkaly složky hudební i sociální. Hnutí hippies se svými základními myšlenkami a třemi typy komun prorostlo dobovou společností a hudební složka vysoce expandující hudební kultury obecně se dokázala v řadě případů k řadě myšlenek vyjádřit a někdy i připnout. Nechci tím říci, že Woodstock byla jen a jen záležitost hippies. Byl to festival, který byl postaven jak na ideálech tohoto hnutí, tak i na tehdejších dosažených vrcholech hudební scény.

Byl to festival, který přímo symbolicky uzavřel šedesátá léta (v tomto ohledu zde hrál Altamont také roli, i když výrazně menší), kdy započalo úžasné období přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ve kterém se charakterizovaly a vymezily základní atributy nosných i dalších rockových stylů s takovou bohatostí výrazu a forem, která se již nikdy neopakovala, a poté i první polovina let sedmdesátých, během níž bylbylo dosaženo vrcholů tvorby řady skupin a žánrů.

A nakonec to byl i festival, který se stal základním vzorem pro festivaly obecně, zvláště ty, kde vedle hudby se objevuje i určitá jednotící, nikoli ale omezující myšlenka (což znamená, že až na dvě výjimky, Live Aid a Live 8, sem nepatří jednorázové charity, stylově striktně se vymezující festivaly apod.).

Význam tohoto festivalu lze také v přeneseném slova smyslu spatřit i v tom, že řada festivalů převzala tento název jako obecný název pro svou akci (většinou šířeji žánrově orientovanou, pokud už ne přímo multižánrovou). Prostě Woodstock rovná se festival. A přitom se nejedná pouze o velké a zahraniční (jako třeba Przystanek Woodstock v Polsku). Vidíme to i u regionálních festivalů (někdy v roce 2005 jsme třeba hráli na Hostimském Woodstocku, někdy narazíte i na název napsaný Vúdstok atd.). Nakonec proč ne? I když už nejde o původní myšlenku (to je samozřejmé) - ale to se projevilo i u reunionů originálního Woodstocku v letech 1979, 1989, 1994, 1999 a 2009, které nebyly ani stínem původní legendy.

Z našich luhů a hájů bývá přirovnáváno k Woodstocku jako k velkému festivalu s určitou ideou jen několik festivalů - určitě bych uvedl legendární Trutnov Open Air (tam se hraje dobře) a pak určitě třeba Rock for People v Hradci Králové či Masters of Rock ve Vizovicích.

A jaké byly hudební vrcholy festivalu?

První den vedle hodně osobitého zahajovacího vystoupení Richieho Havense to byli jednoznačně Arlo Guthrie se svou hymnou hippies (Coming into Los Angeles) a Joan Baez (hrála přes půlnoc).

Ovšem druhý den, to bylo něco. K vrcholům patřili Carlos Santana (zaznělo třeba Evil Ways, Jingo, Persuasion...) a The Who (úžasné předvedení See Me, Feel Me + nezbytná destrukce nástroje). Ten den hráli také Jefferson Airplane, Janis Joplin (ta se povedla), Creedence Clearwater Revival (ti nejsou na záznamu, škoda), Grateful Dead, Canned Heat (vynikající) a další.

Třetí den pak z mého pohledu jednoznačně náležel Ten Years After a Alvinu Lee (neuvěřitelná jízda v I’m Going Home) a samozřejmě Joeovi Cockerovi a jeho interpretaci předělávky With a Little Help from My Friends. Přiřadil bych k nim určitě i úžasné Crosby, Stills, Nash & Young. Ano, hráli zde ještě i The Band, Johnny Winter (ve dvou skladbách i se svým bratrem Edgarem), povedli se i Blood, Sweat and Tears a samozřejmě festival zavíral Jimi Hendrix, kdy na jeho vystoupení zůstalo již podstatně méně lidí. Což ale nevadilo, protože právě jeho verze americké hymny The Star-Spangled Banner se stala vedle Coming into Los Angeles Arlo Guthrieho hymnou celého festivalu.

Jo a nebudu se zde zmiňovat o dramaturgické chybě Sha Na Na. To opravdu ne.

A co o Woodstocku třeba nevíte aneb Nejde o žádnou dehonestaci, ale proč se to nedozvědět?

Rozhodně kapelám nešlo, na rozdíl od obecného mínění, o žádnou charitu. Kapely byly dobře zaplaceny, nakonec peníze byly důvodem, proč třeba nepřijeli The Byrds či Jethro Tull. Jimi Hendrix odmítl hrát, pokud mu nezdvojnásobí jeho honorář, Who a Grateful Dead neudělali krok na jeviště, dokud jim nedali hotovost... Takže například Hendrix měl smlouvu na dvakrát 30 000 dolarů, Joan Baez 10 000 dolarů, Janis Joplin dostala 7500, Who obdrželi 6250 dolarů, Joe Cocker 1375 dolarů, tehdy ještě neznámý Carlos Santana pouhých 750 dolarů, Creedence Clearwater Revival celých 10 000 atd.

Podívejme se na důvody nepřítomnosti dalších hvězd. The Beatles, i když veřejně již nevystupovali, přesto byli vyzváni k účasti. Ta se nakonec nekonala prý proto, že John Lennon si nezajistil vstupní vízum. (Hovoří se také o tom, že Lennon trval na přítomnosti Yoko Ono na pódiu.)

Jethro Tull jako další důvod uvedli, že jim nejsou blízcí hippies a nevázaná nahota a všechno moc free. Led Zeppelin ústy svého manažera odmítli, nechtěli být jedna kapela z mnoha. Jeff Beck svou kapelu rozpustil těsně před konáním festivalu se slovy, že to udělal schválně. Bob Dylan neuvažoval o své účasti na festivalu, naopak, byl nešťastný z toho, že se mu před domem a pozemky hromadili hippies. Frank Zappa to odmítl se slovy: „Jsme rádi, že jsme to odmítli, bylo tam hodně bláta.“ Free byli také požádáni, ale rozpadli se. Iron Butterfly měli naprosto přehnané požadavky, včetně kompletní přepravy vrtulníkem, okamžitého začátku hraní po příjezdu apod. Takže se nekonali. The Rolling Stones nemohli přijet, protože Mick Jagger zrovna v Austrálii natáčel film Ned Kelly (mimochodem hodně špatný). Doors chybně odhadli Woodstock za podřadnější verzi Monterey Pop Festivalu a později litovali svého odmítnutí. Byrds byli tehdy unaveni a odmítli také (litovali toho poté pořádně). Atd. atd.

... a závěr?

Klasický závěr tohoto tématu není. Nemůže být. Pusťte si to trojalbum (i když tam hodně umělců zaznamenáno není), pusťte si ten film (i když je „mírně“ pozitivistický). Prostě si to pusťte. Idea Woodstocku totiž, dnes zejména ta hudební, přetrvává. A to se mi líbí, to je dobře, to je fajn!

King Buzzo, jak také zní přezdívka Buzze Osborna, proslul mj. i jako „ten, který seznámil Kurta Cobaina s Kristem Novoselicem“. To je ovšem jen další nálepka kytaristy, zpěváka a skladatele Melvins, kapely, která se výrazným způsobem podílela na definování fenoménu, který později proslul jako seattleská scéna, jako grunge. V současné době je to v této kapele jediný původní člen (bubeník Dale Crover, považovaný také za zakladatele, se připojil k sestavě až později). Do seznamu jeho dalších činností patří spolupráce s Tool, Cows a zejména pak členství v další kapele, Fantomas, která směle snese přízvisko superskupina. Spolu s Osbornem ji totiž tvoří Mike Patton (voc, Faith No More), Dave Lombardo (dr, Slayer) a Trevor Dunn (bg, Tomahawk). Podílel se i na vzniku formace Venomous Concept.