8/2016

Editorial

  • Návštěva malé firmy Aristides v holandském Haarlemu, která vyrábí kytary doslova a do písmene z pryskyřice, byl pro nás velmi silným a inspirujícím zážitkem. A navíc příjemným, neboť se nám věnovali, vše nám ukázali, provedli nás a vše nám vysvětlili. Tedy až na jednu místnost, kam nás nepustili. Proč, to se dozvíte z reportáže, kterou vám v tomto čísle přinášíme na stránce čtyřicet osm.

    Co Muzikus Muzikusem je, tak jedním z hlavních diskutovaných témat, převracených zprava zleva, pitvaným, obhajovaným i zatracovaným, a já nevím, co ještě, je zvuk, zvuk hudebních nástrojů, aparátů… Největší rivality a krvežíznivosti dosahují souboje lampa versus tranzistor nebo digitál versus analog, šlo by i dosadit staré versus nové. Kde zatím není diskuze tak žhavá je u dřeva na kytary. Ano, hodně se řeší, jaké je to dřevo, ale pořad je to dřevo. Jiný materiál moc nepřichází v úvahu. Jisté místo si vydobyly značky Ovation, Danelectro… ale nadvládu Stratů a Les Paulů to příliš neohrozilo. Ale vraťme se do Haarlemu. Na závěr exkurze nás náš průvodce Erik usadil do zkušební místnosti, která byla dokola ověšena „umělými kytarami“, a opustil nás s telefonem na uchu. Upřímně řečeno, kdybychom to na vlastní oči před chvíli neviděli, tak by nás snad ani nenapadlo, že dřeva okolo nás je pramálo. Ale což, zkusíme být nestranní. První zahrané tóny „nasucho“, zatímco se žhaví lampy komba… Dojem? Normální kytara, normálně hraje, a docela dobře, jen trochu podezřele akusticky silně, a dalo by se i říci, čistě. Dobrá, po cvaknutí vypínače Stand By už tedy přes lampy. Ne, nic se nedostavuje, žádný převratný pocit, ať už plus nebo mínus. Opravdu normální dobrá kytara, hraje. Snad jen, že pocitově váží trochu méně, než by člověk ze zkušenosti čekal. Jasně, když se noříme do cleanů, crunchů, high gainů…, tak začínají vysvítat na povrch nuance. Ale musím upřímně říci, že nevěda nic o výrobě, absenci dřeva bych to nepřikládal. Ale věda, tak zkušební brnkání bylo pro mě překvapením.

    Víte, někdy si říkám, že nekonečné hledání muzikantského pomyslného grálu, dokonalého jedinečného a originálního nástroje, často odvádí mysl hudebníka od snahy být sám originálním a jedinečným. A tak nástroje v podobě kytar Aristides, které jsou téměř beze zbytku replikovatelné a hrají všechny stejně, mohou srovnat pomyslnou startovní čáru a půjde už jenom o muziku. Jsou to jen myšlenky, které byly vyvolány exkurzí, ale čas ukáže...

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 27. 7. 2016

Články v tomto čísle