„Vždycky jsem kolem sebe jako kluk viděl Les Pauly. Strejda měl Gibsona Les Paula, táta měl taky nějaký ty kopie. Takže Les Paul je pro mě jasná volba.“
Lee Malia a jeho odpověď na otázku, proč zrovna Les Paul jako signature model u firmy Epiphone.
(Guitar Legends)
Kapela, která si nikdy na nic nehrála a která to vzala tak, jak to prostě chodí. To jsou Bring Me the Horizon, původně deathcoreová kapela ze Sheffieldu v Anglii, v současné době tvořící spíše pod všeobjímající nálepkou alternativního metalu, kdy její metalcore zaznamenal hodně osobité spojení heavymetalového nářezu a elektroniky. A že na úspěchu této na nic se neohlížející party má vedle zpěváka Olivera Sykese jednoznačný podíl i Lee Malia, je jasné.
Kapela, která se nedostala do povědomí fanoušků okamžitým úspěchem debutové desky, jež by zbořila platinové rekordy. Ne že by na tom bylo něco špatného, to tedy rozhodně ne, ale tahle skupina si to vydřela nekompromisním nasazením a stálým, neutuchajícím tahem na bránu. Česky řečeno: My prostě hrajeme to, co se nám líbí, a když se to navíc líbí i lidem, fajn. A že se jim to líbí (a to i kritikům), dokazují mj. i nesčetné nominace a také i četná vítězství třeba v anketě Kerrang.
Mimochodem, název kapely je odvozen ze závěrečné fráze kapitána Jacka Sparrowa z filmového trháku Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly.
Lee Malia
Malia se narodil 4. června 1986. Vyrůstal v rodině, kde jeho rodiče a strýc měli rádi klasický rock. Otec, který hrál na kytaru, dokonce i občas schválně „zapomněl“ v ložnici dospívajícího syna svou kytaru ve snaze, jestli by si jí náhodou jako nevšiml a nevzal ji do ruky...
Otec ho také rád sebou bral na koncerty osobností - po letech Malia vzpomíná, že to byl právě Gary Moore, kdo na něj tak silně zapůsobil: „Byl to oblíbený kytarista i mýho táty, jednou mě na něj vzal. Vzpomínám si, že to bylo úplně super. Bylo to vlastně jen trio, měl jen basáka a bubeníka, ale znělo to velkolepě. Opravdu mne tehdy zaujalo, jak je možné ve triu vytvořit tak kompaktní sound. Moore hrál vždy jen na Gibsona Les Paula a rovnou do Marshalla, ale výsledek byl neuvěřitelný. Nejradši mám od něj stále Still Got the Blues a Parisienne Walkways. Možná nejsou pro něj ty nejtypičtější, ale mám rád to vedení melodie v sólech. Gary Moore nebyl nikdy nějaký ultrarychlík, ale mohl bych ho přirovnat třeba k Davidu Gilmourovi. Nemusí hrát rychle, aby to znělo dobře. Rozhodně jsem se chtěl ještě jednou na něj dostat. Teď už to ale nepůjde...“
Z revivalu do originálu
Malia jako teenager hrál v několika studentských skupinách, kdy tou nejvýznamnější byla sestava, která se orientovala na repertoár Metallicy. Právě tehdy se setkal s dvojicí Sykes a Nicholls, kteří k sobě hledali dalšího člena na založení kapely. Zpěvák Oliver Sykes i bubeník Matt Nicholls se zajímali spíše o americkou metalcoreovou scénu, Malia byl zastáncem thrash metalu a melodického death metalu. Trojice to v březnu 2004 dala dohromady a doplnila si řady doprovodným kytaristou Curtisem Wardem a baskytaristou z řady místních skupin, Mattem Keanem. Jejich věk se tehdy pohyboval od patnácti do sedmnácti let...
BMtH
Půl roku po svém vzniku natočili demo album, po němž následovalo i první EP. Ujalo se dobře a kapela podepsala smlouvu s labelem Thirty Days of Night. Nahrávky byly přijaty veřejností, kritikou už méně, ale kapele to nevadilo a jela dál, co se dalo. A to všemi dostupnými prostředky. I když jejich prvními promotéry a manažery byli rodiče některých z nich, kapela vytvářela i klamné kontakty fiktivních manažerů, aby takto na sebe upozornila při sjednávání koncertů. Klasikou se už stala jejich propagace společného britského turné s Red Chord, ze kterého měli odehrát vlastně jen úvodní koncert a podobně. Tábor jejich fanoušků ale vzrůstal a to bylo to hlavní. Jejich raná vystoupení byla provázena i hojnými alkoholovými smrštěmi, které nezřídka končily i zvracením na pódiu... Ale zase - no a co?
Cesta žebříčky
První album kapely Count Your Blessings opět rozštěpilo fanoušky a kritiky. Nahrávání se stalo známé i pro silné alkoholové opojení jednotlivých muzikantů. Česky řečeno - každý večer byli úplně na plech.
Po vydání následovala dlouhá britská šňůra. Nešťastným pro ně ale byl koncert na jednom putovním festivalu, kde nahradili Killswitch Engage a fanoušci této kapely po nich házeli čím se dalo, ještě než vůbec začali svůj set.
Druhé CD, Suicide Season, už zaznamenalo průnik do anket. Kapela se zde poprvé odchýlila od svého zvuku a feelingu na debutu a obrátila svou snahu k metalcoru s tím, že se snažila využít i jiné styly hudby, mj. i dubstep, hip-hop, electro, drum ‘n’ bass apod.
Svůj první cenný kov, stříbro, obdržela skupina po vydání trojky, silného CD There Is a Hell... Tady se začali vyjadřovat pochvalně i kritici. Deska přinesla sadu skladeb s větší hloubkou textů a ještě silnějším sklonem k nejrůznějším experimentům, včetně produkce skladeb. Někde zde začíná jejich cesta, která svůj první vrchol zúročila na jejich eponymním albu Sempinternal. CD se stalo zlatým na obou stranách Atlantiku a vylétlo do prvních míst anket v řadě zemí. Přes původní obavu, že po podpisu s velkým labelem je bude management tlačit do konvenčnějších skladeb, dostali zcela volnou ruku k natočení „té nejtvrdší desky, co dokážou“. Výsledek byl ale trochu jiný a velmi povedený. Skupina se obrátila více k rockovému mainstreamu s masivnějším zapojením elektroniky. Z toho důvodu i rozšiřuje svoje řady o Jordana Fishe, klávesistu a programátora. O správnosti svého stylového směřování se pak přesvědčili jednoznačným úspěchem své další, prozatím poslední, desky That’s the Spirit, která atakovala první místa anket a obdržela i cenné kovy. Na první místo se dostala v Austrálii, Kanadě, V Top Five se vedle USA a Anglie dostala snad všude.
Pokud si dá tahle kapela trochu pozor (nemládne nikdo a není každý jako členové The Rolling Stones, kteří přežili nejbizarnější problémy) a uhlídá si své výstřelky, tak nás může ještě hodně překvapit...
Bring Me the Horizon v čase:
| lvoc, key, prog, g | lg, voc | rg | bg | dr, perc | key, prog, perc, voc | |
| 2004–2009 | Oliver Sykes | Lee Malia | Curtis Ward | Matt Kean | Matt Nichols | |
| 2009–2012(1) | Oliver Sykes | Lee Malia | Jona Weinhofen | Matt Kean | Matt Nichols | |
| 2012–2013(2) | Oliver Sykes | Lee Malia | Jona Weinhofen | Matt Kean | Matt Nichols | |
| 2013 – dodnes(3) | Oliver Sykes | Lee Malia | Matt Kean | Matt Nichols | Jordan Fish | |
(1) V tomto období pozici doprovodného kytaristy (rg) na turné doplňoval Dean Rowbotham (2009).
(2) roku 2013 pozici doprovodného kytaristy (rg) na turné doplňovali Robin Urbino a Tim Hiller-Brook.
(3) V tomto období pozici doprovodného kytaristy (rg) na turné měl Brendan MacDonald (2013-2014), v současnosti to je John Jones (2014-dodnes).
Kytary
Pro Maliu jsou typickými kytary Gibson Les Paul, a to zejména řady Standard, Supreme či třeba Traditional. Hraje i na Gibsona Explorera, k jeho hlavním kytarám patří i nástroje Epiphone Les Paul, kdy mu tato firma vyprodukovala signature nástroj: „Chtěl jsem vytvořit něco unikátního,“ uvádí Malia, „prostě aby vznikl nástroj, který by mohl používat každý do jakéhokoli stylu hudby, ne jen do metalu.“
Tento signature model se opravdu hodně povedl. Tělo je z mahagonu a vrchní javorové desky, krk s palisandrovým hmatníkem je také mahagonový. Hmatník má profil kytar z roku 1959, celkového tvaru C. Kobylka a struník jsou ke šroubům fixovány pevně (to se hodí, při celkové výměně strun vám to nevypadne). Kytara je osazena snímači Gibson, a to u krku P-94 a u kobylky velmi silný, navíc rozpínatelný 84 T-LM. Korpus a hlava jsou lemovány několika vrstvami, hmatník je vykládán květinovými motivy.
Malia na Les Pauly dopustit nedá: „Jsou to nejdůležitější části mé sestavy. Rozhodně. Na ně jsem vlastně i začínal a necítím potřebu zkoušet něco jiného. Zvuk, tón, prostě super. A stranou není ani ten fakt, jak vypadají a jak sednou svou vahou. Výborně si i rozumí s hlavami Orange, Marshall, a zejména pak s distortionem Ibanez TS808 Tube Screamerem.“
Na své kytary natahuje struny Ernie Ball, sady „jedenáctky“, kde ale struna E o běžné síle .048 je nahrazena strunou (nebo spíše už drátem) .080: „To je taková moje tajná zvuková zbraň. Neviděl jsem moc kapel se strunou této síly. Přináší to ale skvělý zvuk, zvláště když si spodní C přeladím ještě níž na G1. Výsledkem je silný, pevný, nepřeslechnutelný tón, který se skvěle doplňuje s ostatními, daleko slabšími strunami.“
Kytary pak vedle standardního ladění přelaďuje do dropped ladění, svoje „silnostrunné“ nástroje pak o dva tóny dolů, tedy do C, F, Bb, eb, g, c1.
Aparáty
V průběhu jeho kariéry u něj vypozorujeme dvě základní značky. Jsou to za prvé aparáty Orange, a to Rockerverb 100 i Thunderverb 200 + bedny Orange Custom, osazené 4x 12” Celestion Vintage 30’s. „Thunderverb mi vyhovoval vlastně víc, zvukově mi víc seděl. Ale od dob, kdy jsem přešel na in-ear monitoring, zvolil jsem jako hlavní hlavu Rockerverb. Zvukově je to pro kapelu a zvukaře lepší.“
Druhou značkou, současnou, jsou stacky Marshall s hlavami JCM800.
Efekty
Jeho signál jde přes ladičku TC Electronis Polytune do efektu Electro-Harmonix Stereo Memory Man a odtud přímo do Voodoo Lab GCX Guitar Audio Switcheru s řídicí jednotkou Ground Control Pro. Přes ní ovládá další efekty, jako Ibanez TS808 Tube Screamer, řadu krabic Boss - NS-2 Noise Suppressor, DD-7 Digital Delay a RV-5 Digital Reverb, patří sem i Electro-Harmonix POG2 (mimochodem mnou velmi oblíbená záležitost, kterou mám instalovanou jak na „elektrickém“, tak i na „akustickém“ pedalboardu).
„Ještě předtím, než jsem začal používat Voodoo Lab GCX Ground Control, byla moje sestava - jak to říct - prostě noční můra,“ prohlašuje Malia „To byly všechny ty krabice, k tomu ještě přepínání k oběma hlavám - no, nebylo to lehký. Teď mi stačí, když jednou přepnu, a je to. Neznamená to ale, že nemůžu přepínat jednotlivé efekty, to tam jde taky. Proč bych to ale dělal, když to mám všechno nastavený a naservírovaný jak na stříbrným podnose?“
Malia si oblíbil i overdive Klon Centaur, ale ten používá pouze ve studiu: „Na koncertech hraju spíše přes Fulltone OCD Overdrive, Klon je příliš tvrdý do ruky na živo.“ Můžeme u něj najít i další klasiku, Electro-Harmonix Bug Muff.
Diskografie:
1. Lee Malia + Bring Me the Horizon
1.1 Základní, profilová alba
Pozn.: Za rokem vydání uvádíme obdržené cenné kovy a také umístění v celostátních anketách vždy v pořadí USA, Kanada a Anglie, a to od 15. místa výše.
Count Your Blessings (2006, Visible Noise),
Suicide Season (2008, průnik do anket, Visible Noise),
There Is a Hell... (2010, v Anglii stříbro a 13. místo, Visible Noise),
Sempinternal (2013, zlato v USA a v Anglii, 3. místo v Anglii, 11. pozice v USA, RCA),
That’s the Spirit (2015, UK - zlato a 2. místo, Kanada 1. místo, USA 2. pozice, Sony).
1.2 Koncertní alba, EP a kompilace
This Is What the Edge of Your Seat Was Made For (2004, EP, Thirty Days of Night),
The Chill Out Sessions (2012, EP, vlastním nákladem),
Live at Wembley (2015, live, 2CD, RCA),
Limited Edition Vinyl Box Set (2014, kompilace, 5LP, Visible Noise).
Skladba: Sleepwalking
Autor, autoři: Olive Sykes, Lee Malia, Jordan Fish
Interpret: Lee Malia
Skupina, soubor: Bring Me the Horizon
Album, zdroj: Sempiternal (2012, RCA)
Pozn.: Kytary přeladěna do dropped-D: D, A, d, g, h, e1.
www:
Co nového u kytarových velikánů
Mick Mars
Po úspěchu alba Saints of Los Angeles (2008, Mötley Crüe, Eleven Seven Music) se Mötley Crüe autorsky už nijak neprojevili. Kapela se rozjela spíše po festivalech a svých turné, často společně s dalšími skupinami. Na poměrně výborný ohlas comebackového alba se ale kapele navázat nepodařilo. Postupující nemoci a stále menší zájem o nové nahrávky nakonec přiměly kapelu k tomu, že se rozhodla svou činnost ukončit. Oznámila to 15. ledna 2015 s tím, že dojedou nasmlouvaná turné po Japonsku, Austrálii, Brazílii a v Evropě a celé to zakončí na šňůře v USA. Naposledy se kapela postavila na pódium dne 31. prosince 2015 ve Staples Centre v Los Angeles. A jak se na to dívá Mars?
„Budu mít teď přece jenom víc času podívat se na některé své starší nápady a dodělat je do nějaké finální podoby. Spolupracuji na tom s kytaristou Tommym Henriksenem (mj. Alice Cooper, Doro, Warlock) a za poslední měsíc jsme napsali na devět skladeb, které jsou svou strukturou a stylově úplně někde jinde, než jsem psal pro Mötley Crüe. Rozhodně to pro mne neznamená konec, jdu prostě dál.“
Mötley Crüe se vepsali do dějin rocku jako kapela glam metalu, která pomáhala definovat obraz osmdesátých let. Není divu. Všechna její alba této dekády byla minimálně „jednoplatinová“, a to už včetně debutu v roce 1981. Její úspěch měl stále vzrůstající trend - druhé album, Shout at the Devil, dostalo v USA čtyřnásobnou platinu, totéž platilo i pro další dvě alba včetně hodně známého Girls, Girls, Girls (1987). Jednoznačným vrcholem pak bylo album Dr. Feelgood, se kterým obsadili první příčku Billboardu, obdrželi šestinásobnou platinu a prorazili i do evropských anket. Potom ale nastal zlom na světové scéně, protože se prakticky do všech skulin tehdejší muziky vecpal Seattle. A bylo vymalováno.
Muzikus 9/2004: Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 20)
Muzikus 11/2009: Kytaroví velikáni (str. 20, noty, diskografie)
