Jojo Mayer - Hudební průmysl nepohání touha objevovat, ale strach ze ztráty peněz

S Jojo Mayerem jsem měl možnost mluvit již několikrát a pokaždé jsou to rozhovory dalece přesahující jen hudební rámec. Nejnovější příležitost se naskytla při jeho letošním koncertě v Lucerna Music Baru, kde hrál s aktualizovaným složením kapely The Nerve.

Jojo, viděli jsme se naposledy před zhruba třemi lety. Od té doby se celá řada věcí změnila a udála. Vydal jsi několik alb, nové instruktážní DVD, teď jsi vyhrál anketu časopisu Modern Drummer...

Ooooh, vážně? Která kategorie?

Most Valuable Player a, tuším, Educational Project...

Ahá, MVP, OK. Byl jsem na zimu na jednom ostrově na Filipínách a měl jsem po většinu času vypnutý počítač. Do civilizace jsem se vrátil vlastně zhruba před čtrnácti dny, takže tyhle informace jsou pro mě tak trochu nové.

Nový je v určitém smyslu i zvuk kapely, s níž jsi přijel...

Hlavně se změnila kapela co do obsazení, máme nového klávesistu. Také jsme byli hodně ve studiu a dost jsme hráli po Asii – Japonsko, Čína, Korea, Indonésie... Udělali jsme nějaké nové nahrávky, dvě EP, nahrávku Live in Europe a další věci. Vždy pracujeme na několika věcech zároveň, v Japonsku jsme natočili live záznam, teď se zabýváme jeho editací. Ve Švýcarsku je filmový štáb, co o mě točí dokument, osmnáct měsíců se mnou jezdili po světě, probíhá postprodukce, v prosinci by měla být premiéra. Stalo se toho tedy opravdu hodně, vyšel i druhý díl Secret Weapons for the Modern Drummer...

Bude třetí díl?

Nemyslím si. Myslím, že éra DVD skončila. Probíhají online lekce, na YouTube je toho spousta, i když ve většině případů ty věci za moc nestojí, každý má pocit, že se musí nějak prezentovat, a ne vždy je čím. Zkrátka nejsem přesvědčen o tom, že DVD jsou platformou, která je ještě zajímavá. Věřím, že bude probíhat dost velká inflace těchto materiálů. Každý si může zadat do vyhledávače, jak aplikovat rudimenty na soupravu, jak hrát na dva šlapáky... Všechny informace, které potřebujeme, už po světě kolují. Vzdělávání bude potřebovat reformu – akademická sféra má problém, protože připravuje absolventy pro obory, které již zkrátka často nejsou vůbec perspektivní, vše se vyvíjí velice rychle. Vždy je proto třeba se ptát, k čemu vlastně má to vzdělání studenty formovat. A nejsem si jistý, že si tuhle otázku hudební akademická obec klade zrovna poctivě. Myslím, že přišel čas se zamyslet nad tím, co v hudbě je a co není důležité, a tohle předávat studentům.

Četl jsem nějaká interview s tebou, přičemž v jednom jsi řekl, že co do techniky bylo prakticky všeho dosaženo v kapele Franka Zappy a teď je čas na určitý návrat ke kořenům, k takovému tomu až šamanskému propojení, které s člověkem hýbe.

On samozřejmě vývoj nikdy neskončí. Samozřejmě se budou objevovat nové věci, ale otázkou je, zda budou kulturně relevantní, nebo se bude jednat jen o nějaké akademické experimentování. Jako v klasické hudbě postmoderna, dodekafonická hudba... Je to velmi zajímavé, ale nikdo to vlastně rád neposlouchá. Dveře populární hudby těmhle postupům zůstanou uzavřeny. A já si myslím, že bicí by měly být blízko lidem, je to komunikační nástroj, nejen k myslím lidí, ale i k duším. Samozřejmě budou vždy existovat lidé, co budou hrát v 21/16, do toho nějaké kvintolové dělení a polyrytmy, ale ve finále... to nikoho vlastně nezajímá. Občas se stane, že člověk věnuje šíleně moc energie na něco, co je úplně, ale úplně zbytečné, například takové ty „one man orchestras“, kdy jeden člověk hraje zároveň na trubku, kytaru, bicí, a já nevím, na co ještě. Řeknete si, fajn, ale ve skutečnosti proč? Když se tedy vrátíme k výuce hudby, půjde o sdílení a předávání těch opravdových hudebních tajemství, která budou fungovat. To byl přístup, který jsem uplatňoval na svých DVD – vytvořit ucelený soubor technik, které pro bicí existují a jsou validní, ale zároveň ještě nebyly komplexně systematicky takto soustředěny. Prakticky každý nástroj má velmi jasně definované postupy, jak vyučovat techniku. Bicí souprava však ne. Věci jako reverse strokes nebo moeller technique prostě nejsou součástí bubenického kánonu, který vychází z tradice vojenského hraní. DVD by mělo být jakýmsi startovním bodem, od nějž se dál může odvíjet diskuse. Každý saxofonista nebo kytarista ví o svém nástroji a technikách víc než bubeníci. Hodně bubeníků přitom ani neví, jak bubny naladit. Kytarista bez ladění ani nezačne hrát. Je to návrat k základům, k nimž se pak připojují další, komplikovanější techniky. Bicí nejsou breakdance ani sport, je to nástroj, který se má lidí dotknout.

Když jsme u toho učení, existuje celá řada campů pro bubeníky, na kterých bývají k vidění tví kolegové. Neplánuješ něco podobného?

Mám teď období, kdy více hraji. Ano, budu také zase dělat kliniky, řeším i nějaký koncept podobného campu, ale chci to dělat jinak, nejen pro bubeníky, ale pro muzikanty, umělce obecně. To je jeden z mých dalších projektů, ale zabere to čas. Udělal jsem hodně věcí v oblasti bubnů, teď je čas se vrátit zpátky do reality a hrát.

Evolucí prošla i tvoje souprava, přibyly pady a nějaká elektronika. Bude elektronických hraček přibývat?

Možná. Soupravu neustále měním. To, co používám z elektroniky, je velmi, velmi jednoduché. Chci jít po tom, co potřebuje tak která hudební situace. Když dojde na technologii, musí nejdřív být jasný záměr, efekt, zvuk, kterého chci dosáhnout – a pak hledám řešení. Ale technologie mi není k ničemu, když pro ni nemám využití a nevím, co s ní. Pady přibyly proto, že se naše hudba trochu zvukově změnila, otevřely se nové prostory a koncept se změnil, takže bylo potřeba nově definovat rovnováhu mezi akustickými a elektronickými bicími. Co do elektronických bicích, ještě zkrátka neexistuje nástroj, se kterým bys zažil takovou tu rockovou zkušenost, jako když zahraješ na opravdový floor tom nebo crash. A nezáleží na tom, jak impozantní a mohutný ten zvuk elektroniky je. Platí, že víc akustických bubnů, větší rock and roll. Používám triggering, delaye... Hodně věcí dělá náš zvukař v reálném čase, je tak trochu bubeník (ve skutečnosti je opravdu perkusista, stejně jako Jacob, náš klávesista, což mi umožňuje hrát trochu odlišně). Posunul jsem desetipalcový tom tom až za čtrnáctipalcový floor tom proto, abych „předrátoval svého autopilota“. Abych hrál víc intencionálně, ne automaticky. Když tedy potřebuji zvuk desetiplacový, musím myslet rychleji a vymyslet, jak se na ten zvuk dostat. Opravdu hodně mi to zrychlilo myšlení. Hrál jsem i koncerty, kde jsem neměl vůbec žádné crashe, člověk pak musí vymyslet, jak se vypořádat s tou či onou hudební situací, je to výzva, která tě posune, a mohou vzniknout nové věci, provokuje to kreativitu.

Zmínil jsi vašeho zvukaře, je opravdu hodně napojený na to, co hrajete. Jak velkou část tvoří improvizace?

Padesát procent. Improvizujeme celé skladby, všechny naše skladby jsou původně improvizace. A když už z nich vytvoříme studiovou verzi, velmi rádi ji opětovně dekonstruujeme. Je to dost neobvyklý postup, nemáme smyčky ani sekvencer, což představuje určitý limit, ale zároveň nám to pomáhá vytvořit specifický slovník. Nikdo nezní tak jako The Nerve. Technologie se velmi rychle vyvíjí. V roce 1982 byla budoucnost v horizontu třiceti let, nyní je to osmnáct měsíců. Vůbec nevíme, co přijde, a je proto těžké plánovat. Teď je tedy čas, kdy opravdová kreativita a improvizace přicházejí ke slovu. Prostě je třeba si říct: Pojďme udělat tohle a uvidíme, co se stane. Je to nebezpečné, ale osvobozující a posilující. Čím více podobných situací zvládnete, tím víc se uklidníte a víc si věříte, víc si hudbu ve finále užíváte a pouštíte se i do bláznivějších věcí. Publikum si toho všimne, vnímá, že může zažít něco, co se rodí a nikdo předtím to v téhle podobě ještě neslyšel, ani my. To je zkušenost, která nás spojuje a je silná. Ten moment, kdy si řeknete: Panebože, tohle jsme nikdy nehráli a opravdu to funguje, „wow“, to je hodně silné. Myslím, že tohle je budoucnost umění, integrovat publikum do zkušenosti vzniku, ne jen předvádět něco, co člověk hodiny a hodiny cvičil. Role v kapele jsou tedy s tímto přístupem jiné, rovnoprávné, stejně tak zodpovědnost. Proto je náš zvukař tak důležitý, v reálném čase by to bez něj nebylo možné. Máme vypracovaný systém, kdy si všude vozíme svůj pult a každý koncert si nahráváme do dvaceti čtyř kanálů, máme hodně materiálu, který nám pomáhá redefinovat naše hudební úlohy.

Pojďme se vrátit v čase. Včera bylo výročí úmrtí Buddyho Riche. Hrál jsi s projektem, který mu vzdával poctu...

Hrál jsem s big bandem, který hrál věci Buddyho Riche, nebyl to můj nápad. Oslovil mě pořadatel. Dřív jsem hrál s jedním big bandem, nicméně nebyla to hudba, které bych se soustavně věnoval, takže to byla výzva. Já osobně jsem nebyl se svým výkonem až tak spokojený, nicméně mělo to hodně velký úspěch, takže hodně festivalů věci tohoto cirkusového typu chtělo. Buddy nebyl můj největší idol, ale jeho příspěvek k vývoji bicích je nepopiratelný, navíc to byl vynikající hráč. Hledal jsem si cestu, jak k jeho věcem přistoupit, nejsem samozřejmě první, kdo jeho věci hrál –Weckl, Vinnie, Gadd... Každý měl vlastní přístup, potřeboval jsem zjistit, kde v tom je moje místo. Hodně mi pomohl internet; když zadáte na YouTube Love for Sale, vypadne na vás třeba dvanáct verzí – a já začal chápat, jak Buddy ty věci psal. Hudba byla podřízena tomu, aby akcentovala jeho virtuozitu, takže kdybyste hráli jako on, budete za klauny, to bylo velice hloupé. Naučil jsem se ty věci zpaměti a dva měsíce před koncertem jsem Buddyho přestal poslouchat, naopak jsem poslouchal ostatní bigbandové hráče, jako Jo Jonese, Mela Lewise, Sonnyho Paynea..., a osvojoval si, jak oni hrají s kapelou. Nesnažil jsem se tedy hrát jako Buddy, ale jako někdo jiný, kdo rozumí tomu, jak s big bandem hrát. Buddyho vklad v té muzice už je. Chystají se další koncerty a postupně se to celé zlepšuje, je to menší tlak.

Pojďme skončit trochu filosoficky. Jaká je podle tebe budoucnost hudebního byznysu? Vím, že tvůj přístup je hudbu lidem zpřístupnit a nechat je případně darovat peníze za stažení.

Myslím, že hudební byznys už skončil, teď už nebude evoluce, ale devoluce. Dám příklad: mezi Presleyho Blue Suede Shoes a Purple Haze uběhlo devět let. Když se dnes ohlédnete devět let zpátky, co máme? Skoro nikdo si to nebude pamatovat. Pár dobrých písniček... Pár velmi talentovaných lidí, jako je Bruno Mars, který je teď v pozici, kterou měli Prince, Michael Jackson, James Brown nebo Stevie Wonder. Máme Lady Gaga na pozici, na níž byl dříve David Bowie. Pop produkují cca čtyři lidé, takže všechno zní podobně. To, co pohání hudební průmysl, je strach. Strach ze ztráty financí. To platí pro všechny přidružené průmysly. Tohle je úplně jiná situace oproti padesátým šedesátým, kdy byla hnacím motorem zvědavost, chuť objevovat. Dovedeš si představit, že by dneska nějaký velký label kontraktoval někoho, jako byl Frank Zappa? To je nemožné. Strach konzervuje jen to, o čem víme, že to funguje.

Je to jako kráva, co přežvykuje, pak to vyplivne, zase přežvykuje... ale nutriční hodnota tam už žádná není. Přitom je tu spousta talentovaných lidí, včetně té Lady Gaga, ale její výstupy jsou umělecky bezcenné, nejsou autentické. Samozřejmě jsou zde výjimky, kreativita pokračuje, ale hudební průmysl se s ní míjí. Potřebujeme se vrátitk tomu, o čem hudba vlastně je. Změnit ten paradox, že v době, kdy se doba neustále vyvíjí, chtějí lidé něco, co je zakonzervované a stále stejné – tohle zní jako retro devadesátky, tohle jako retro osmdesátky..., ale pořád retro. Je celá řada přístupů, jak dělat hudbu současnou, ale celá platforma korporátního hudebního byznysu je uvězněná ve dvacátém století a oni se bojí z něj vystoupit. Za posledních čtyřicet let neinvestovali do nových věcí, neznají improvizaci a objevování. Ještě nevím, jaký bude další vývoj, ale potřebujeme umělce, kteří věří tomu, co dělají, nejsou jenom hudebníci, ale mají znalost celého toho procesu, renesanční lidi, kteří vytvoří svoji novou platformu. A už se to pomalu děje. A to nejdůležitější: Potřebujeme umělce, kteří dokážou zažehnout jiskru zvědavosti, publikum potom rádo do podobné věci investuje. Protože jedna z nejefektivnějších cest, jak měnit tento svět, je v tom, za co utrácíte peníze. Za cenu jednoho piva a espresa můžu pomáhat vytvářet kulturní krajinu, ve které chci žít. A jestli máte rádi dobrou hudbu, filmy, nejvíc jim pomůžete, když za ně zaplatíte. Zbytek je teorie.