Když se oblíbená slovenská zpěvačka Misha vrátila z mateřské dovolené, pro mnohé se dost překvapivě rozhodla ukončit muzikantskou kariéru a začala se profesionálně věnovat fotografování. Co ji k tomu vedlo? Dozvíte se v následujícím rozhovoru.
Co je u tebe nového? Jak se daří dvojčatům Mii a Nale?
Nové mám denně to, co všichni rodiče malých dětí. Jejich každodenní posuny, nové „hlášky“, kterými se s mužem parádně bavíme. Letos žijeme v domě u Bratislavy, dokud nám v Petržalce nedostavějí naše finální bydlení. Jsem duší architekt, myslím, že jsem si spletla povolání. Letos se věnuji tvorbě našeho domova a interiéru, který bych chtěla realizovat přesně podle svých představ a dát mu svoji vlastní tvář svými uměleckými a fotografickými skolny. Mia a Nala jsou již rok školkařky a rostou mi z nich úžasné „parťačky“ do života. Jsou moje největší radost.
Před časem ses dost neočekávaně stáhla jako zpěvačka a pro mnohé dost překvapivě ses začala věnovat focení. Vím, že to tak dělávají i mnozí jiní zpěváci - uchylují se k různým jiným druhům umění, jen ať to není hudba. Je to jakási zákonitá predispozice typická pro muzikanty? Jak to vnímáš ty?
Nemyslím si, že by to bylo nějaké uchylování se k jiné činnosti za každou cenu. U nás dělat hudbu je komplikované, protože uživit se jí znamená akceptovat všechny „jejich“ pokyny, tedy plnit bulvár, být součástí různých reality show a jiných programů, které s hudbou nijak nesouvisejí, prostě být všude a přijít o soukromí a klid v životě. Ne každý umělec má na to povahu a já jsem z těch, kteří potřebují i rodinu a klid. Před čtyřicítkou jsem už snad měla i já právo na rodinu a trochu normální, a kdyby to šlo, i anonymní život. Jsem ráda, že můj život se odvíjí v dekádách, kdy se věnuji něčemu jinému. Je to vždy něco, co dělat umím a co mě umí uživit. Pokud to od nynějška má být fotografování, budu opravdu spokojená, protože je to moje velká záliba již od dětství.
„Dělat hudbu u nás je komplikované.“
Proč ti už nefunguje webová stránka? Už fakt končíš s hudbou? Nebo se zeptám jinak: Skončila jsi s kariérou zpěvačky nadobro?
Neskončila jsem s kariérou zpěvačky nadobro. Jen nemám potřebu se hudbou nyní snažit uživit. Hudbu mám opravdu ráda a budu nadále skládat písničky pro sebe nebo jiným zpěvákům. Ale nejsem ochotna dělat pro naše děti kompromisy a hrávat po večerech nějaké firemní akce a koncerty a přitom platit člověka, který bude koupat a uspávat má ani ne čtyřletá dvojčata. Chtěla jsem je, tak si je užívám a věnuji se jim. To je celý důvod.
Vyjádřila ses, že showbyznys v naší malé zemi nese s sebou příliš mnoho nesmyslů na to, abys byla ochotna se mu naplno věnovat. Cos tím myslela? Co tě na domácím showbyznysu nejvíce štve?
Ve velké zemi při velkém trhu se může i umělec v menšinovém žánru hudbou uživit, protože bude mít i tak statisíce fanoušků. U nás se dá hudbou uživit jen v komerčním směru, tedy přijmout všechny typy prezentování se, i ty, se kterými nesouhlasíme. Přišla jsem na to během svých deseti aktivních let v hudbě. Ti umělci, kteří nic jiného dělat neumí nebo nemohou, vlastně nemají na výběr a akceptují to. Já jsem však kromě zpěvačky i angličtinářka a nyní už i fotografka. Proto je mou volbou vyhýbat se nevraživosti, intrikám a podrazům, které jsou v každém showbyznysu na denním pořádku. Dělám si v klidu to, co mě baví a také uživí. Moje děti mohou být při tom a já se nemusím trápit výčitkami, že jim nestíhám být dobrou mámou a že je příliš zatahuju do světa, který by si ony samy možná nikdy nevybraly.
Ty jsi dělala hudbu deset let, někdo ji dělá i třicet, čtyřicet, dokonce padesát let. Když ses rozhodovala, že s hudbou přestaneš, nenapadlo tě, že to bude dost neférové vůči tvým fanouškům, kterých se za ta léta nahromadilo dost?
Když někdo začne s hudební kariérou někdy v osmnácti, je pravděpodobné, že to bude dělat možná i celý život, samozřejmě pokud je dost talentovaný. Já jsem si nejprve téměř deset let „odtlumočila“, a když jsem před třicítkou nastoupila na hudební dráhu, před čtyřicítkou jsem z ní byla prostě unavená a toužila jsem po rodině. Navíc před hudbou jsem měla zkušenost a jistotu z jiné práce, a tudíž jsem se nebála o svou budoucnost, když v hudbě polevím. Pokud někdo hudbu dělá padesát let, je buď hudební génius (a to všichni oceníme a obdivujeme), nebo neumí dělat nic jiného a přitom se dokáže smířit se vší zlobou, kterou toto prostředí přináší. Se svými fanoušky jsem stále v kontaktu, jsem i na sociální síti. Natočit však další CD za asi 20 000 eur, když si ho většina i tak stáhne zdarma, takto už mou rodinu finančně neohrozím. Dříve to bylo jen moje riziko. Dnes jsme v tom čtyři. Navíc předtím se to mohlo vrátit v podobě firemních akcí. Dnes však chci byt večer s rodinou. Tedy se mi to ani nemá jak vrátit.
„Mou volbou je vyhýbat se nevraživosti, intrikám a podrazům.“
To focení - to nepřišlo najednou jako nějaký náhlý přirozený pud sebezáchovny před vyhořením, že? Radost ze změn a nových výzev jsi v sobě přece nikdy nedusila, vždyť už jako tlumočnice a později zpěvačka jsi hodně cestovala a už tehdy jsi dost fotila. Věděla jsi už tehdy, že to začneš dělat až takto vážně?
Vyhoření? Co to je? (smích) Vždyť mám v hlavě nakupených tolik hudebních nápadů, že bych vychrlila dvě CD na počkání. Ne, žádný náhlý pud sebezáchovny. Jen jsem udělala ze svého koníčka od dětství práci. Ale připomínám, že stále ne naplno. Stále je to více na úrovni potřebné psychohygieny a radosti než honění se za zakázkami. Nic pro to nedělám, fotím jen ty, co mi sami zavolají. Ale máš pravdu, pohrávám si s myšlenkou zobchodovat ty tisíce, věřím že dobrých, fotek z mých cest po celém světě. Možná si otevřu e-shop s obrazy na malířském plátně s fotkami z celého světa. Lidé mi říkají, že z těch fotek je cítit vášeň a radost z focení, a asi je to proto, že jsem přitom nikdy nepočítala s tím, že s nimi jednou budu „obchodovat“. Byla jsem ochotná vlézt po kolena do bažiny plné komárů a stát tam třicet minut, abych zachytila vážku houpající se na stéble trávy. Moje kapela zatím jedla pizzu v nedaleké restauraci. Nebo v Karibiku vstát ve čtyři ráno a fotit slunce vycházející z moře... Jen tak, pro radost.
Od založení MouseHousu už uplynul nějaký čas. Jak jsi s ním spokojená? Naplnily se tvé touhy a očekávání nebo jdou věci i trochu jinak, jak sis to naplánovala?
MouseHouse je moje cesta sebepoznávání. Po dvou letech na mateřské jsem chtěla zjistit, co mě bude do budoucna bavit jako práce. Potřebovala jsem přijít na to, jaké konkrétní své činnosti se budu prioritně věnovat. Nastavila jsem tedy svůj MouseHouse na více různorodých činností než jen jazykové kurzy, hobby art, fotografování apod. Během jeho prvních osmnácti měsíců činnosti se mi to krásně vykrystalizovalo a přišla jsem na to, že focení je pro mě po hudbě to pravé. Nelze zvládat tolik různorodých činností najednou a to jsem také potřebovala zažít na vlastní kůži. Letos mě čeká velká změna. Postupně jsem prodala všechno, co jsem měla (ještě mě to čeká s venkovským domem) a stavím jediný prostor spojený s ateliérem, kam se nastěhujeme za necelý rok. Pak už budu mít všechno pohromadě a ve všem jasno. Přes den běhám po setkáních, od účetních přes stavební, dodavatelské až po přátelské. A večer, když dům usne, kreslím půdorysy, rozvody elektřiny a podobně. Navrhuji nábytek a vyžívám se v myšlenkách, jak si to udělám podle svých představ, funkční, praktické, život usnadňující a také umělecké.
V jednom z našich rozhovorů jsi mi řekla, že ti největší umělci jsou neuvěřitelně skromní a pokorní. Platí to i ve světě fotografie?
Určitě ano. Pokora je v tom, když musíš jít do prachu na zem, abys zachytil v potřebném úhlu úsměv dítěte, které sleduje broučka na zemi. Když ti nesmí vadit nepříznivé počasí nebo příliš včasná ranní hodina. Když se odvážíš přiblížit k nebezpečnému „objektu“ nebo jsi připraven tisíckrát vstát a znovu si dřepnout, když fotíš desetiměsíční miminko a je třeba ho „poskládat“ tváří k objektivu. Když honíš dvouletou neřízenou střelu po louce a ta se směje a utíká a je jí jedno, že ty ji potřebuješ chvilku v klidu. Když se z tebe lije jako z konve, protože v létě to jinak nejde. (smích) Ale nabíjí to energií a je to pohyb na zdravém vzduchu. I proto to dělám. Pak se to střídá s hodinami odseděnými u monitoru při úpravě fotografií, ale největší odměnou je úsměv nebo i slzy dojetí na tváři maminky, když se podívá fotky svého dítěte. Při této práci žádné povýšené a nepříjemné chování nemá místo. To by se už nikdo ke mně fotit nevrátil.
Netajíš se tím, že se při fotografování ještě strašně moc učíš. Máš v této oblasti nějaký svůj vzor, učitele, respektive inspiraci? Někoho, kdo tě ovlivňuje, někoho, o kterém bys mohla říci - já bych chtěla dělat fotky takovým způsobem?
Doposud jsem nikoho profesionální nesledovala. Šla jsem si podle svého oka a intuice. Ale před časem jsem na internetu objevila pár velmi talentovaných fotografů a obdivuji je. Nesnažím se je však kopírovat, spíše se poučit z jejich výjimečnosti a snažit se najít svou vlastní výjimečnost a rukopis. Mám pár způsobů, které jsem si vymyslela já sama. Nevím, jestli to někdo jiný dělá, a ani mě to nemá proč zajímat. Mě to takto baví a moji lidé jsou s tím spokojeni. Pokud bych měla jmenovat nějaký svůj foto vzor, byla by to asi ruská fotografka Elena Shumilova. Její fotky mají opravdu duši a úžasně pracuje s přirozeným světlem. Já z principu vůbec nesvítím. Používám výhradně denní světlo nebo večerní polotmu. U dětí se to velmi osvědčuje, protože nejsou unavené z nastavování světel a focení necítí jako fototermín. Chovám se jako kámoška jejich maminky, která si zkouší, co dokáže velký foťák. (smích)
Naplňuje tě dnes focení natolik jako zpívání v tvých nejlepších časech?
Určitě ano. Je to však úplně jiné. Není to davové, ale spokojenost při pohledu na výsledek focení je srovnatelná s pocitem dobře nahrané skladby nebo živě zazpívaného songu. Mám však z toho mnohem více - mnoho nových přátelství s rodinami, které obohacují život i mně i mým dětem. A to je velká přidaná hodnota.
„Pokora je v tom, když musíš jít do prachu na zem, abys zachytil v potřebném úhlu úsměv dítěte, které sleduje broučka na zemi.“
Jako hudebnice jsi chodila čerpat energii do New Yorku. Ve kterém městě bys chtěla hledat inspiraci pro fotografování?
Ještě pár let se s malými dětmi cestovat nechystám. Ale jednou bych jim také chtěla ukázat New York. Na focení by mě však více lákala Evropa nebo exotika. Čas to ukáže a odvíjí se to i od terorismu na letištích. V poslední době bych se asi bála příliš létat.
V našich rozhovorech stále řešíme otázku, zda jsi více introvert nebo extrovert. Momentálně jsi na tom jak?
Jsem od narození extrovertní introvert. (výbuch smíchu) Mám ráda soukromí, ale jsem upovídaná. Někdy se musím brzdit, abych například tetě prodavačce v drogerii nepodala příliš mnoho zbytečných informací. Jsem však také člověk „sdílný“, jak se jednou vyjádřila jedna známá herečka na sociální síti. Když mám z něčeho radost, mám potřebu se podělit. S trápením se už tak často nedělím. Nechci tím lidi zatěžovat. Své trápení máme přece asi všichni.
Brusle se sluchátky na uších ještě fungují?
Po narození dvojčat mi to nedovoluje můj zdravotní stav. Čeká mě operace diastázy - rozptýlených břišních svalů po dětech a stále nejsem na váze, kterou bych chtěla mít. Neustále selhávám v disciplíně, kterou jsem dokázala mít dvacet let předtím. U dětí je to pro mě neuvěřitelně těžké. Ale budu stále bojovat, abych si dokázala s nimi hrát a honit se. Měla jsem je pozdě a to si nyní vybírá svou daň.
Pojďme ještě trochu k hudbě. Jak vnímáš novelu zákona, která stanovuje pro soukromá i veřejná rádia kvóty s určeným podílem domácí hudby v jejich vysílání? Nemůže se stát, že to zapůsobí naopak kontraproduktivně?
Já jsem na zákony o hudbě a vůbec na rádia jako taková zanevřela, když jsem najednou nebyla jejich formát. Nevím, jak to celé funguje, nejsem dramaturg ani obchodník. Vím jen, že se stále učím a zlepšuji a dovolím si říct, že moje nové skladby jsou mnohem lepší i po umělecké i po komerční stránce než ty starší, které měly v minulosti slušnou hranost. Tato nová rádia hrát nebudou a to je pro mě signál stáhnout se a žít si svůj klidný „life“.
V médiích se píše v souvislosti s tebou o lecčems, jen ne o otci tvých dětí. Je toto téma pro tebe tabu?
Vůbec to není tabu, nijak svého partnera netajím. Není to však veřejná osoba, a proto ho medializaci cíleně nevystavuji. Nemám důvod. Jsme normální rodina od začátku našeho vztahu. I s radostmi i starostmi. Je to dobrý otec, i když hodně pracuje a vedle práci trénuje hokej, takže hodně času tráví na ledě. Když se mu podaří přijít domů tak, že stíhá vyzvednout děti ze školky, prohánějí se na kolech po ulici a hrají si spolu až do večera. Koupe je většinou jen on, já je s mojí diastázou nemohu zvedat.
Když jsem se tě před třemi lety ptal, jestli by sis uměla představit situaci, že bys najednou s hudbou skončila a znovu se začala věnovat tlumočení, odpověděla jsi: „Nevím, jestli by to bylo opravdu tlumočení, na to je třeba se znovu dostat do tlumočnických kruhů. Možná bych založila školu nebo vzdělávací a tvůrčí centrum. S hudbou bych však nikdy neskončila. Je to moje láska a neumím si život bez ní představit. Jen ji nemusím dělat pro veřejnost, ale více méně pro okruh zájemců. Uvidíme, jak se to vyvine...“
V podstatě se to všechno naplnilo. Jsi ráda?
Vypadá to, že jsem to dost přesně odhadla. Jsem obecně spokojená, už jen musím dát dohromady fyzicky samu sebe, abych nadále mohla fotit, pracovat a věnovat se našim dětem.
