1/2017

Editorial

  • K napsání tohoto úvodníku přistupuji s těžkostí v srdci i na duši. V neděli 4. prosince odešel do kytarového nebe Radim Hladík. Prohrál svůj boj se štěstím. Od života a smrti ho dělila náhoda. Naděje zmizela s šancí získat náhradní plíce, což byla jediná možnost, jak vyléčit rozvinutou fibrózu plic.

    Radim Hladík provázel Muzikus od jeho vzniku. Setkávali jste se s ním na stránkách při psaní testů. Teď se mi vybavuje test uměle zestárlého Les Paula. Měl ho na klíně, chvilku hrál, a dovolím si napsat, že brnkal jen tak, a po chvilce říká: „Hraje to pěkně, ale radši si otřískám svého.“ Zde zasvítila jeho pokora a poctivost k hudbě, které ho dovedla mezi české kytarové legendy. Setkávali jsme se v porotách, kde jsem musel opakovaně obdivovat jeho zapálení pro věc, při téměř nekončících debatách a o lampách nebo o „pé devadesátkách“, jejichž zvuk měl rád. Setkávali jsme při koncertech na Hudebním veletrhu. A vždy jsem obdivoval jeho neutuchající energii věnovat se hudbě naplno.

    I přesto, že čas tady máme každý vyměřený, tak to zaskočí. Po celá léta jste zvyklí, že tu je někdo, kdo ztělesňuje vaše muzikantské sny, někdo, kdo dělá to, co nadevše miluje, a vy byste rádi tou cestou šli taky. Někdo, kdo je vám vzorem. V Radimově případě to bylo i mimo hudební svět. Málokdy se podaří potkat člověka tak hodného, pokorného a ochotného.

    V příštím čísle bychom rádi Radimovi věnovali medailon z per Vítězslava Štefla a Honzy Křížka a uctili jeho odkaz a památku, která nám také zůstane v srdcích skrze Svět hledačů, 33, Ej, padá, padá rosenka, Čajovna...

    Usínám a chtěl bych se vrátit

    o nějakej ten rok zpátky,

    bejt zase malým klukem,

    kterej si rád hraje a který je s tebou.

    ...

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 3. 1. 2017

Články v tomto čísle