Ve třetím a posledním dílu reportáže z Meinl Drum Festivalu ve Varšavě přinášíme bližší pohled na odehraná představení a také rozhovory s Mattem Halpernem (Periphery) a Darayem Brzozowskim (Dimmu Borgir). Nenechte se zmást podtitulem článku, metalu sice bylo všude dost, ovšem nejen jeho!
Veselou historku Anupa Sastryho s protrženou blánou na kopáku již popisovala kolegyně Karolína v minulém čísle. Opomněla ovšem zmínit moment, kdy beater proletující skrze cáry blány začal vydávat celou sérii „úderů“ a Anup to s nadšeně dětským úsměvem komentoval slovy „To zní jako Bleed!“ (Bleed je ikonická skladba z alba ObZen kultovní djentové kapely Meshuggah, která se vyznačuje extra rychlým dvoukopákovým doprovodem cyklicky podkládajícím téměř celou píseň. Neznáte-li, měli byste to napravit.) Nutno říct, že zápůjčka basového bubnu od Matta Halperna byla jediným výpadkem v jinak zcela hladké organizaci festivalu a po celý zbytek programu jsme se tak mohli plně ponořit do předvedených vystoupení.
Po Anupovi následovalo jediné vystoupení s kapelou, které obstaral první polský hráč večera Robert Luty společně s Piotrem Zaczkem na basovou kytaru a Grzegorzem Jablonským za klávesami. Ve třech muzikantech je vždycky snazší vytvořit ono hudební jiskření a Robert Luty toho ze své rozměrově subtilní soupravy dostal opravdu hodně. Pozitivní vibrace jejich funky-fusion-popu v té záplavě tvrdé hudby způsobily, že vystoupení bylo skutečně pohlazením pro duši a Lutyho hudebnost i v sólových pasážích povýšila bubenickou předváděčku na skutečnou a plnohodnotnou hudbu. Následovalo vystoupení ve zcela opačném duchu, ovšem neméně úctyhodné. Lutyho decentní souprava musela ustoupit roztaženým pařátům bicích Miloše Meiera a jemné kouzlo hudby k odpolednímu čaji bylo převálcováno nekompomisními tóny Milošových metalových podkladů a kanonádou paradiddlových rozkladů po soupravě, nezřídka okořeněných dvojpedálem. Meierova pódiová prezentace je skutečně strhující a jeho pohybům nakonec vzdal hold i sám Matt Halpern. Při všem tom házení vlasy a létání rukou však Miloš nezapomíná na vnitřní dynamiku svých partů, i když navenek vydrží hrát celé vystoupení nadoraz. A nemůžu nezmínit, že se nám zde opět vrací dvoukopákový pattern ze skladby Bleed, který si Miloš bez viditelného úsilí hrál během toho, co v krátké pauze mluvil a pil.
Po Meierově pekle následovalo velmi kontrastní uklidnění ve formě vystoupení německého bubeníka Josta Nickela. Jostova extrémní soustředěnost a téměř nulové pohyby za soupravou nám ukázaly zase jiný přístup k bubnování a nutno říct, že relativní pohybová chudost zde rozhodně neměla negativní vliv na skálopevný groove, který se z pódia šířil. Matt Halpern později velmi nadšeně mluvil o pohybech těla a jejich důležitosti pro groove, ale Jost Nickel ukázal, že hrát lze i do velké míry „z hlavy“, a nikoliv „z těla“ a doprovod tím nijak netrpí. (Toto téma rezonuje i v rozhovoru s Bennym Grebem, který přineseme v jednom z příštích čísel.) Tím se dostáváme ke zlatému hřebu večera, kterým byl bubeník djent-metalcoreových Periphery Matt Halpern a nutno říct, že před jeho hrou je třeba smeknout všechny klobouky, které má člověk zrovna po ruce. Dokonale vymyšlené party, které neruší, a přitom jsou velmi prokomponované, zajímavé a v souladu s hudbou, a zároveň jejich perfektní provedení, kdy máte z každé rány radost, protože přesně sedí tam, kde má být, to je Matt Halpern. Více vám řekne on sám v pořízeném rozhovoru. Po Mattovi následoval společný koncert tří polských bubeníků (Daray Brozowski, Adam Marszalkowski a Tomek Torres) popsaný v minulém čísle Muzikusu a pak už „jen“ děkování, podepisování, klanění, dojídání chlebíčků, dolamování paliček, hotel a dlouhá cesta do Prahy. Těšíme se za rok!
Matt Halpern
Začněme zevnitř, ke vnějšku se určitě dostaneme. Co ti běží hlavou ve chvíli, kdy hraješ koncert?
Během vystoupení se snažím k hudbě nepřistupovat racionálně, neanalyzovat, nepředvídat. Být uvnitř hudby a přítomného okamžiku. Samozřejmě je potřeba mít formy a party dokonale naučené, ale pouze skrze maximální soustředění na „nyní“ člověk dosáhne toho, že hraje skutečně pro písničku a kapela funguje dohromady jako jedno těleso.
Tvé hraní má skutečně dostatek oné kvality, které se říká groove. Každý úder je přesně tam, kde má být. Pracoval jsi na této schopnosti nějak cíleně, nebo přišla se zkušenostmi?
Rozhodně jsem na ní pracoval. Předpokladem je samozřejmě naučit se své party tak dobře, aby nebylo při hraní potřeba přemýšlet o technice nebo koordinaci, ale abys měl čas poslouchat spoluhráče a být s nimi společně v té jedné písničce, v tom jediném okamžiku. Další věc je, že groove musí vycházet z těla, z té fyzické úrovně. Když se říká, že každý má groove v sobě, tak je to třeba brát dost doslovně, groove není zamčený v nějaké tajné komůrce v hlavě, ale je vytvářen tělem, a díky tomu je možné jej oživovat a pracovat na něm. Mám tím na mysli to, že pokud při hraní sedíš jako socha a pohybuješ každou rukou a nohou zvlášť, tak jsi ve strašně těžké situaci z hlediska koordinace. Uprostřed je hlava, která musí ovládat každou končetinu zvlášť a ještě je všechny vzájemně synchronizovat, to je obrovské množství práce! A přitom, podívej se, stačí zapojit celé tělo (Matt pohupuje hlavou a trupem do rytmu imaginární písně a ruce a nohy má tak uvolněné, že se samy také pohybují v rytmu.) a najednou je všechno synchronizované aniž bych se musel nějak snažit nebo duševně namáhat. Sleduj, dokonce tu automaticky vznikají subdivize! (Skutečně, zkuste to: když budete trupem pohybovat na čtvrťové noty, ruce budou samovolně „hrát“ osminy.)
Pak už stačí jen některé z těchto automaticky vzniklých úderů podpořit a jiné zase potlačit tak, abys nehrál jen všechny osminy a je to. Tímhle způsobem budeš mnohem lépe držet tempo, protože zacyklené pohyby si ho samy pohlídají, budeš mít díky uvolněnosti lepší zvuk, budeš mít údery lépe koordinované a bez přírazů tam, kde nemají být, a budeš se lépe schopen soustředit na skladbu, kterou zrovna hraješ.
Jaké vlastnosti považuješ za podstatné u svých spoluhráčů?
Ty samé, kterých se snažím dosáhnout sám. Aby se dokázali ponořit do hudby a soustředit se na maximální dokonalost provedení. Přičemž je samozřejmě nutné se vzájemně poslouchat, neznamená to být uzavřen do sebe a kašlat na ostatní, ale vnímat písničku, která vzniká ze společného cítění a úsilí, nikoliv z urputné snahy podat sám za sebe maximální výkon. To je schopnost, která odděluje přetechnizované sólisty od skutečných hudebníků.
Jaká je podle tebe budoucnost metalu? Dá se ještě jít technicky dál, než kam došli například Meshuggah nebo Animals as Leaders?
Podle mého názoru už v tomto ohledu nejde pokračovat o moc dál. Animals as Leaders nebo The Dillinger Escape Plan dokážou i přes neuvěřitelnou technickou preciznost a komplexitu stále ještě vzbuzovat emoce a vyprávět příběhy. Bojím se, že hudba, která by byla ještě složitější a techničtější, už by tuto schopnost ztrácela, a tudíž přestávala být uměním. Vidím dvě možné cesty vývoje: Jednou z nich je větší melodičnost při zachování rytmické a harmonické složitosti, což je cesta, kterou se snažíme ubírat s Periphery; snaha o poslouchatelnější a narativnější metal bez rezignace na složitost a promyšlenost. Druhou cestou je míchání stylů, například jazz a metal k sobě mají překvapivě blízko, a bubnování Marka Guiliany nebo Sebastiana Lansera je toho příkladem. V tomto kontextu můžu doporučit klavíristu Tigrana Hamasyana, to jsou v některých chvílích naprostí Meshuggah, jen s jazzovým zvukem.
Co pro tebe osobně metal znamená?
Mnoho lidí možná překvapí, že já původně vůbec nejsem metalový bubeník, a vlastně se za něj nepovažuji ani teď. Vždycky jsem se snažil být co nejotevřenější všem žánrům a hudbu jsem podle onoho okřídleného rčení dělil na dobrou a špatnou, nikoliv podle nějakých žánrových škatulek. Snahou bubeníka je vždy dát skladbě takový základ, aby všechny nástroje a party fungovaly dohromady. Cílem by měl být vždy groove, bez ohledu na stylové zařazení.
A koho ze současných hudebníků bys doporučil naší pozornosti?
Kromě Tigrana, kterého už jsem zmiňoval, určitě stojí za pozornost Anup Sastry, kterého jsem kdysi učil a on se od té doby vypracoval tak, že dnes tu stojíme na jednom pódiu. Učitelův sen!
Dariusz „Daray“ Brzozowski
Proč bubny, jak to začalo? Jaký je tvůj příběh?
Bubeníky jsem vždycky sledoval, nevím proč. Když mi bylo šest let, tedy v roce 1986, tak jsem viděl klip k písni Final Countdown od švédské kapely Europe a byl jsem uchvácen obrovskou bicí soupravou. Je to nejhlasitější nástroj na pódiu, a ta síla nazvučeného kopáku... To mě opravdu vzalo a řekl sem si, že se chci stát bubeníkem. Další věc byla, že každý říkal: Musíš poslouchat bubeníka, následovat bubeníka. Takže jako bubeník jsi do jisté míry vůdcem.
Jak ses dostal od Europe k metalu?
Pocházím z malého města kousek od Varšavy, a když jsem vyrůstal, tak všichni kamarádi poslouchali metal nebo punk a nedalo se tomu vyhnout. Začal jsem hrát punkrock, protože je to jednodušší a nemusíte hrát blastbeaty a šestnáctiny na dvojpedál, ale postupně jsem se dostával ke stále tvrdšímu pojetí muziky. Poslouchal jsem v té době Cannibal Corpse, Morbid Angel, Slayer...
Co pro tebe metal znamená? Já v něm třeba vidím spíš hravost než agresivitu...
Jasně, není to tak, že bych si poslechl metalové album a šel na ulici rozbíjet auta. V té hudbě je energie a radost ze života. Hrát i poslouchat metal je jako jet rychle autem nebo skákat bungee jumping. Intenzivní zážitek, kdy zapomenete na svět okolo. Bez metalu bych věk kolem patnácti let proflákal a prochlastal, takhle jsem místo toho cvičil a zkoušel. A rodiče mě podporovali, protože věděli, že je to lepší než nedělat nic. Mladý člověk, který nemá nic na práci, totiž často začne dělat skutečně hloupé věci. A samozřejmě je v tom jistá výlučnost, ne každý dokáže tvrdou hudbu poslouchat, obzvlášť pokud jde o něco jako Cannibal Corpse nebo různé norské blackmetalové kapely.
V kolika letech ses začal bubnováním živit?
Když mi bylo dvacet čtyři. Hrát jsem začal kolem třinácti let a v patnácti mi rodiče koupili první soupravu. Nechodil jsem na žádnou hudební školu, všechno jsem se naučil sám, okoukal nebo se dozvěděl od kamarádů bubeníků. Ve dvaceti čtyřech jsem pak začal hrát s kapelou Vader, to bylo první profesionální angažmá.
Ovšem největší dosavadní úspěch tě teprve čekal. Tím úspěchem je bubnování s kultovní kapelou Dimmu Borgir. Jak ses k nim dostal?
Zajímavé je, že všechny důležité kapely se ozvaly mně, ne já jim. Jak Vader, tak Dimmu Borgir. Odešel jim bubeník a stále nemohli najít toho pravého nástupce a zrovna v té době byli na turné po USA společně s Behemoth, což jsou Poláci. Takže se kluků z Behemoth zeptali, jestli neznají nějakého bubeníka, protože v Norsku zřejmě žádní bubeníci nejsou, tak třeba nějaký bude v Polsku. A s Behemoth se známe, takže odpověď byla: „Jo, jeden šikovný by tu byl, hraje teď s Vader...“ To bylo v únoru 2008. Nejdřív mi o tom řekli kamarádi z Behemoth a já to považoval za vtip. A zanedlouho přišel e-mail od managementu Dimmu. Byl jsem zrovna na turné s Vader, takže jsme se sešli až v červenci. Nejdříve s manažery, kteří se mě ptali, jestli mám problémy s alkoholem. (... rád si dám pivo, je to problém?) nebo problémy s drogami (... občas si zakouřím trávu. - To je v pohodě, a co kokain?) a teprve třetí otázka byla o bubnech. Pak jsem se konečně sešel s kapelou, něco jsme si zahráli a všechno šlo bez problémů, takže mi hned řekli, že mě berou. Pak bylo potřeba zajít za kytaristou z Vader a říct mu, že čas se naplnil a já začínám novou kapitolu bubenické kariéry...
Takže teď hraješ pouze s Dimmu Borgir?
Nene, kromě Dimmu hraju s Hunter, což je rocková kapela která zpívá v polštině, takže hrajeme buď v Polsku nebo v Anglii pro Poláky, dále s blackmetalovou kapelou Vesania anebo s Masachist, což je takový brutální death metal. Rád si ale zahraju i pop rock nebo nějaké jemnější styly, protože je výzva hrát na kopák, bubínek a floor tom a hrát jednoduše, v kontrastu s obrovskou soupravou a spoustou not v Dimmu Borgir. I když jazzman už ze mě nikdy nebude, všechna ta dynamika je hrozně těžká. Metal je o rychlosti a přesnosti, ne o dynamice...
Moje oblíbená otázka: Na co při hraní myslíš? Co při koncertech cítíš?
To záleží na situaci. Pokud se jedná o dvacátý koncert dlouhého turné, tak už nemusím přemýšlet nad formou, pořadím skladeb nebo nad svými party. Myslím na svoji rodinu, kamarády, nebo se těším na večeři. Ale pokud jsem postavený před výjimečnou situaci, jako třeba dnes, kdy nebudu hrát pouze sám, ale také v rámci společného vystoupení s Tomkem (Torresem) a Adamem (Marszalkowskim), tak musím předvídat, co přijde, a být připraven na všechno. Podobá se to řízení auta: Nemyslíš na nic konkrétního, ale jsi v každém okamžiku připravený reagovat na nečekanou situaci. Podvědomně si připravuješ únikové cesty a připravuješ se na krizové situace.
Používáš na koncertech metronom?
Ano, vždycky. Ve zkušebně i na pódiu. Zjednodušuje to studiovou práci a čistí vztahy v kapele, protože nikdo si nemůže stěžovat na špatné tempo. Proto se také cítím trochu nesvůj z dnešního vystoupení, bude to improvizace a samozřejmě bez metronomu. To může být problém, protože každý má trochu jiný timing a pro dva, natož tři bubeníky je těžké se na sebe navzájem napojit. Bude potřeba se vzájemně hodně poslouchat.
Počítáš si v hlavě, nebo i nahlas?
Vždycky když hraju, tak si potichu zpívám. Hmmm hmmm hmmm... Párkrát z toho vznikla vtipná situace ve studiu, když jsme zpětně poslouchali nahrané bubny a v overheadech se ozývalo hmmm hmmm hmmm... a zvukaři si lámali hlavu, co jim tam bzučí nebo vazbí. Občas je potřeba si počítat, pokud se jedná o nějaké složitější rytmy nebo stop timy, ale většinou se snažím naučit melodii a řídit se podle ní, nespoléhat na čísla. Podle melodie se hraje lépe a přirozeněji než podle matematiky. Když posloucháš hudbu, taky tě zajímá melodie, a ne raz, dva, tři, čtyři...
Přesuňme se od úlohy bubeníka k ostatním muzikantům. Jaké vlastnosti oceňuješ na svých spoluhráčích?
Když hrají přesně. Se mnou! Obzvlášť pokud se hraje s doprovodnou nahrávkou. Uteče-li se o kousek od metronomu, nic zásadního se neděje, ale pokud není kapela synchronizovaná s nahrávkou, je to průšvih. Jako by tě v tu chvíli chtělo nějaké monstrum roztrhnout - kapela táhne na jednu stranu a nahrávka na druhou. Takže ta přesnost je zásadní. A alkohol tomu rozhodně nepomáhá!
Máš nějaký tajný recept, jak dosáhnout rychlosti?
Pokud chceš hrát vysoká tempa, musíš cvičit vysoká tempa. Učitelé často vyžadují cvičení od pomalých temp. Jasně, pro začátek. Nebo v případě složitejších rytmů; pokud se učíš paradiddlediddle, je potřeba začít pomalu a poslouchat, jak zní, naučit se využívat melodii, kterou daný rudiment poskytuje. Ale metal je v podstatě pouze o střídavých úderech. Single stroke roll (střídavé údery) je můj nejoblíbenější rudiment, protože málokdy hraješ něco komplikovanějšího. A na střídavých úderech není nic složitého. Dobrý způsob je zvyšovat tempa lineárně. Zapomenout na chvíli na metronom, začít třeba kolem 120 BPM a zrychlovat bez přestání až do maxima, pak na chvíli zvolnit a zase zrychlovat. Posouvat laťku pokaždé o trochu výš a trpělivě útočit na toho strážce, který hlídá bránu k vyšším tempům. A až ve chvíli, kdy si jsi v určitém tempu jistý, začni hrát s metronomem a pracuj na přesnosti, snaž se svoji hru vyčistit.
Kdo ze současných bubeníků nebo hudebníků podle tebe stojí za pozornost?
Mám rád Maria Duplantiera z kapely Gojira, protože v jeho hře se potkává strojová přesnost s uměleckým cítěním, před ním jsem velmi obdivoval Gena Hoglana. Nejsou to jen bubeníci, kteří hrají rychle, ale přidávají do metalu něco navíc, dávají mu duši.
