Bass profil - Bakithi Kumalo

Bass profil

Bakithi Kumalo

Z Johannesburgu do New Yorku

Dnešní basový profil bude opět formou rozhovoru. O našem dnešním hrdinovi totiž není dostupných tolik informací, a navíc se tady ukázal na koncertě, kde doprovázel člověka, který ho do světa hudebního byznysu vytáhl - s Paulem Simonem.

Bakithi Kumalo bezesporu patří k největším hvězdám basového nebe i díky dvěma brilantním sólům v hitu Paula Simona You Can Call Me Al. Je rovněž velkým propagátorem basových ukulele, což ostatně potvrdil i na samotném koncertě. Po skončení rozhovoru se rovněž zmínil, že soukromě učí a dává hodiny i po Skypu, takže pokud by někdo chtěl hodinu, má se mu ozvat pomocí formuláře uvedeného na jeho stránkách.

Vy jste se narodil v Sowetu na předměstí Johannesburgu. Jak jste se dostal k muzice? Někde jsem četl, že jste se živil hudbou od sedmi let.

Pro mě bylo velké štěstí, že jsem se narodil do hudební rodiny. Můj otec byl kytarista, ale vlastně jsem ho nikdy nepoznal. Nikdy jsme se nepotkali. Ale můj strýc byl rovněž hudebník, saxofonista. Měl svou kapelu a bral mě na akce, kde hrával se svou kapelou. Třeba na svatbách.

Muziku jsem tak dělal od malička a v sedmi jsem už zaskakoval ve strýcově kapele. Ale opravdu profesionálně hrát jsem začal zhruba ve čtrnácti.

Jakou hudbu jste tehdy hrál?

Bylo to takřka všechno. Díky tomu, že jsem vyrůstal ve městě, tak se ke mně dostala spousta hudby a my jsme hráli všechno - od tradiční africké hudby po americký pop. Snažil jsem se vyzkoušet jakoukoliv hudbu.

Takže jste vlastně dostal dobrou průpravu k tomu, co přišlo potom.

Určitě. Hudba pro mě byla jedinou věcí, ke které jsem se mohl upnout. V mé zemi bylo díky systému spousta problémů. Já se ale soustředil na hudbu a snažil jsem se naučit všechny možné styly, od tradiční přes církevní až po jazz. Prostě všechno, co se ke mně dostalo.

Zmínil jste bývalý politický systém ve vaší zemi. Jaké to bylo, vyrůstat v apartheidu?

Bylo to složité. A bylo to také o to těžší, že jsem sám vůbec nechápal, proč to tak je. Bydlel jsem v místě, kde jste doufal, že přežijete. Den po dni. Večer jste šel spát šťastný, že jste přežil, a druhý den zase. Neměl jsem v té době takové vzdělání, abych mohl chápat, co se děje. Bylo to tvrdé.

Je to dnes lepší?

Dnes je trochu jiná situace. Řekl bych, že je to v některých ohledech lepší. Ale musí se zapracovat na mnoha věcech. V zemi dorostla úplně nová generace dětí, které mají odlišné zkušenosti od těch našich. Systém je úplně jiný a země se potýká s jinými problémy. Pro mladé není příliš mnoho práce. Ale pořád je to lepší, než to bývalo.

Měl jste někdy možnost použít postupy z tradiční jihoafrické hudby v popu či rocku?

Většinou se snažím v popu používat svůj rytmický způsob hry. Ale často k tomu není příležitost a musím zahrát jen to, co je potřeba. Ale občas dostanu prostor a mám možnost být kreativnější.

Pro basisty je to v tomhle směru jednodušší. Můžete hrát rozdílné styly a občas tam propašovat něco jiného. Vždycky se pro to najde místo.

Když jsem hrál v Jižní Africe, bylo to především o zpěvech a basa je následovala a pohybovala se kolem nich. Ale nejdůležitější byl stejně tón a výběr nástroje. Tehdy jsem hrál na bezpražec, protože to bylo pro tu hudbu nejlepší.

Měl jste v mládí nějakého učitele nebo někoho, kdo vám radil?

Kolem nás bydlela spousta výborných muzikantů, ale neuměli mi nic vysvětlovat. Hráli skvěle, ale nevěděli, co hrají. Jiní měli problémy s alkoholem, takže jsem jim musel koupit láhev, než mi něco vysvětlili. Snažil jsem se tehdy učit od každého prostě tím, že jsem poslouchal, jak hrají. Což mimochodem dělám i dnes, kdy je mi šedesát.

I noty jsem se naučil sám, i když jsem to dlouho neuměl. Po letech hraní už dokážu hrát z not. Třeba když jsem natáčel desku s Randym Breckerem, bylo to především z not. Musel jsem se tehdy noty naučit, abych mohl tuhle desku nahrávat. Jedna skladba byla třeba na sedm stránek a já nesměl zahrát nic vlastního, jen to, co bylo v notách. Dost často dublovala basová linka dechy, takže jsem to musel zahrát přesně.

Takže dnes už z not hraju, ale nemám to rád. Nemohu se soustředit na pocit, protože se musím soustředit na to, co je na papíře.

Pravděpodobně jste na tuhle otázku už tisíckrát odpovídal, ale jak jste se dostal k Paulu Simonovi?

Někdo mu poslal desku s hudbou Jižní Afriky , na které já hraji,, a jemu se to líbilo. A když potom přijel do Jihoafrické republiky natáčet, pozval mě do studia. To bylo něco úžasného, včetně toho, že se mu líbilo, jak hraji. Musel jsem opravdu tvrdě pracovat, abych uspěl. U nás je spousta skvělých muzikantů a já musel být lepší než ostatní. Vůbec jsem nevěděl, co s tou deskou bude. Nikdo netušil, že to bude číslo jedna po celém světě. Ale byla to fantastická příležitost.

Viděl jsem rozhovor s Tonym Levinem, který s Paulem hrál před vámi. Říkal, že rád spolupracuje s lidmi, kteří nejsou basisti, ale mají o base své představy a tím mu otevírají nové obzory. Speciálně zmiňoval právě Paula. Máte to stejně?

Ano, mám. Paul miluje baskytaru. Nejspíš je to proto, že jeho otec byl rovněž basista. On ten nástroj prostě miluje a má rád melodické linky. Občas za mnou přijde a tu linku mi zazpívá. A vy mu to musíte takhle zahrát, je to pro mě výzva. Také vás to učí pokoře, protože si uvědomujete, že to není o vás, ale o tom, že vyhovíte někomu jinému.

Víte, já hraji tak, že si lidé mohou moje linky zazpívat. A i lidé, kteří nejsou muzikanty, mohou chápat, co dělám, a užívají si to. Někteří basisté odehrají koncert, a když jdete z koncertu, už si jejich linky nepamatujete. Já se snažím hrát tak, aby si lidé pamatovali to, co slyšeli. Vždycky mě potěší, když za mnou někdo přijde a řekne mi, že začal hrát na baskytaru kvůli mně. Nehraji proto, abych lidi děsil, ale abych je inspiroval.

Hraní s Paulem je o tom, že nasloucháte příběhu a hrajete pod ním, podporujete ho. Není to o tom, že musíte mít skvělou basovou linku. Jistě, často se to povede a je to nádhera, ale zároveň musíte dávat pozor na to, co Paul zpívá.

Když nahráváte pro někoho jiného, kolik máte svobody?

Většinou mám spoustu svobody, protože nejdůležitější je stejně tón. Ve chvíli, kdy máte krásný tón, je všechno jednodušší. Ale mám rád práci s různými lidmi. Rád se od nich nejprve dozvím, jak mám přistupovat k jejich hudbě. A pak se do toho snažím vymyslet něco svého. A je mi jedno, jestli je to irská hudba nebo jazz nebo tradiční africká hudba. Snažím se být opravdovou součástí toho projektu. Když mi o tom projektu řeknou víc, cítím se být víc součástí a mohu opravdu zahrát tak, aby to do projektu patřilo. Ale pokud se i přesto rozhodnou pro jinou basovou linku, neberu to osobně. To k tomu patří. Důležitá je pouze hudba.

Pro mě je účast na různých projektech i možnost, jak se naučit něco nového. A tak je to u každého projektu. Vždycky se snažím, aby moje linka byla co nejlepší. Nerad bych litoval, že jsem něco natočil.

Je vůbec něco, co byste nikdy nehrál?

Ne, rád si zahraji cokoliv. Pro mě je to proces učení se. Díky tomu jako basista rostu. A i třeba kvůli tomu, že se musím postarat o svoje děti. (smích) Je to moje zaměstnání, nemohu říct, že někde nebudu hrát. Byl jsem třeba pozván, abych natáčel s Eileen Ivers irskou hudbu. Jediné, co jsem o irské hudbě do té doby věděl, bylo, že se tam hraje na dudy. (smích) Pak jsem se nad tím musel zamyslet, protože dudy dělají takové to bzučení. Musel jsem do toho nějakým způsobem zapojit basu. Vyšla z toho výborná deska.

Díky Paulu Simonovi se vám otevřely dveře ke světovým muzikantům. Za koho jste opravdu rád, že jste si s ním mohl zahrát?

Určitě Herbie Hancock, se kterým jsem nahrával desku Gershwin’s World, za kterou dostal i Grammy. Za to jsem byl moc rád. Pak třeba Randy Brecker, David Sanborn, Cindy Lauper, Gloria Estefan, Chaka Khan. Skvělá byla spolupráce s Derekem Trucksem a Susan Tedeschi. Mickey Hart byl taky skvělý.

S Mickey Hartem jste si to musel užít, že? Jeho koncerty jsou z větší části improvizace.

No když mi poprvé zavolal, tak jsem byl trochu zmatený. (smích) Ptal jsem se, kdy budeme mít zkoušku, a on mi říkal, že nebudeme zkoušet. Uděláme zvukovku a jdeme na to. S ním je opravdu jiný způsob spolupráce. Skladby nemají pevnou stavbu a občas začne od konce, zpřehází části. Pokaždé je to jinak. Byla to sranda, hrát tři měsíce tytéž skladby, a pokaždé jinak. Občas na mě křikl, ať si dám desetiminutové basové sólo a podobně. (smích)

Nahrál jste několik sólových alb. Slyšel jsem pár skladeb z desky San Bonan a přišlo mi to jako latina smíchaná s africkými prvky. Tohle je hudba, ke které vás to táhne nejvíc?

Víte, africká hudba je základ. A latina pochází z tohoto základu. Proto pro mě bylo jednoduché a přirozené, spojit muzikanty z těchto dvou prostředí. A proto se to také jmenuje afrolatino. Na téhle desce se mnou hodně spolupracoval kytarista Steve Khan, který složil několik věcí a aranžoval dechy společně s pianistou Oscarem Hendersonem z Kuby. Některé věci jsou typické jihoafrické skladby. Obecně je pro mě důležitá hudba, a nikoli moje tradice. Jistě, jsem jazzový hráč a tam mě to táhne, ale existuje mnoho různých stylů hudby a všechny mě baví. I na téhle desce to je o kombinaci groovů. Ne jen o jednom stylu. Díky tomu, že jsem hrál s mnoha lidmi, jsem schopen rozvinout i vlastní hudbu dál, než jen do tradiční africké hudby.

Občas děláte i workshopy. Co vás na nich baví?

Mám je rád, protože přestože vyučuji, učím se i sám. Často chodím do škol, kde mám možnost pracovat s dětmi. Ukazuji jim, co dělám, a ony mně, co dělají oni. A občas je mezi nimi někdo opravdu dobrý. Učení pomáhá růsti i mně samotnému.

A samozřejmě dělám i workshopy pro své sponzory a pro firmy, které mě podporují. Mohu jim tak zase zpětně pomoci. Mohu tak třeba upozornit na basové ukulele, což je nástroj, o kterém se tolik neví.

Když jste začal o svých nástrojích, na co teď hrajete?

V současné době hraji na nástroje firmy NS Design, kde mi stavějí signature baskytaru. Teď mám od nich elektrický kontrabas, bezpražec a pětistrunný pražec. Jsou to pohodlné nástroje s krásným tónem.

Ale není to tak dávno, co jste hrál na nástroje Elrick, že?

Hrál jsem na ně a jsou to výborné nástroje. Jejich problém je, že jsou příliš drahé. A když hraji na nějaký nástroj, chci, aby měli i ostatní basisté možnost si tenhle nástroj pořídit. A když basa stojí šest tisíc dolarů... Víte, pro mě to není o base, ale o rukou. Mohu vzít do ruky basu za padesát dolarů a bude mi znít dobře.

Další jejich problém je, že mě Rob (Elrick, majitel a kytarář - pozn. autora) nemůže podporovat při workshopech a klinikách. Ale v každém případě dělá skvělé nástroje.

Pak máte signature basové ukulele.

To je jediný signature, na který v současné době hraji, protože s NS Design jsme ještě můj vlastní nástroj nedokončili. Basové ukulele je i důvod, proč vystupuji na školách, protože díky němu lze k hudbě přivést děti. Je malé a má gumové struny, takže je pro děti snadné se na něj naučit.

Já to tedy zkoušel a bylo to příšerné. Ty gumové struny pracovaly úplně jinak než klasické kovové.

Vážně? (smích) Musíte se to naučit. Je to jako když se učíte nový jazyk. Zpočátku je to obtížnější, ale pokud se to opravdu chcete naučit, dostanete se do toho.

Když mě před šesti lety poprvé oslovili na Namm Show a vrazili mi tuhle basu do ruky, také jsem na ni nemohl zahrát. Byla strašně maličká a navíc ty gumové struny. Říkali mi, že se mi to bude líbit, a já na to, že to dám dětem na hraní. Ale oni mi řekli, že to nená hračka, a ať to zkusím. No a když jsem na to začal hrát, nemohl jsem přestat. Jak si zvyknete, je to super. A má skvělý zvuk. Děláme teď na novém nástroji s lepšími pražci.

Máte ještě ten bezpražec, na který jste nahrával Graceland?

Mám ho. Je to basa z roku 1982, na které jsem si vyměnil snímače. Ty staré už strašně šuměly a elektronika rovněž nepracovala dobře. Oslovil jsem proto Aguilar, že bych chtěl nový snímač, který bude fungovat lépe, ale zároveň zachová kvalitu tónu toho starého snímače. A oni přišli se snímačem, který má silnější výstup, ale tón zůstal stejný. Odvedli perfektní práci, protože byli schopni emulovat tón toho starého snímače. Měl jsem vlastně ještě jeden požadavek. Na tu basu stále hraji a moje ostatní nástroje mají aktivní elektroniku. Proto jsem potřeboval, abych když měním nástroje, nemusel znovu nastavovat hlasitost. Chtěl jsem, aby měly všechny nástroje stejný výstup.

Vy hrajete i na jejich aparáty, že?

To je další věc. Díky tomu, že hraji i na jejich aparáty, tak jsem chtěl i jejich snímače. Jejich výrobky spolu dobře fungují, takže od snímače přes elektronikua zesilovač až po kabinet je to na sebe naladěné. Protože občas se stane, že máte snímače Bartolini a aparát třeba Markbass a ono to nepracuje správně. A jejich aparáty mám rád i proto, že jsou jednoduché.

Jaké je vaše oblíbené nastavení na zesilovači?

Všechno na střed. A když si potřebuju nějak upravit tón, mohu to udělat přímo na base. Mám stejné nastavení i vzadu na kabinetu, kde je hlasitost tweeteru, ten mám rovněž na polovině. Já vlastně na pódiu nehraji moc nahlas, protože mi jde signál ze zesilovaču do mixu. Kdybych byl na pódiu moc hlasitý, vymklo by se to kontrole. Máme tam příliš mnoho mikrofonů, do kterých by se mohl můj zvuk dostat.

Jaký aparát budete mít na pódiu dnes?

Zesilovač DB751 a jeden kabinet DB410. Ale tady záleží hodně na tom, kde hraji. Beru s sebou dva kabinety DB410 a jeden DB115. Když hrajeme venku, použiji spíš kombinaci jeden DB410 a jeden DB115, protože tam potřebuji trochu subwooferu. Ale uvnitř raději jen DB410, protože mám rád čistotu tónu a basy tomu potom dodá zvukař. A s Paulem používám v hale jen jeden DB410, protože Paul zpívá dost potichu.

Používáte nějaké efekty? Ať už ve studiu nebo na koncertech?

Ani ne. Ve studiu nahraji basu, a pokud tam chce producent nějaký efekt, může ho tam dát. Ale já mám rád basu čistou. Na pódiu mám jen dva předzesilovače - Aguilar ToneHammer pro akustické nástroje a elektrický kontrabas a Dunlop MXR Bass Preamp pro elektrické baskytary. Mohu si tak navolit trochu jiný zvuk. Ale ven to nejde, je to jen pro můj pocit na pódiu.

www:

www.bakithikumalo.com